Když při návštěvě supermarketu jenom naházíte do vozíku nejlevnější zboží, můžete se tím vlastně okrádat. Čtení etiket je sice otravné, zato se ale díky němu vyhnete nekvalitním a předraženým výrobkům, plným náhražek či přídatných látek. Kde tedy u etikety začít a jak moc ji musíte studovat?
Někdy nemusíte nad etiketou trávit mnoho času. Stačí se naučit jedno jednoduché pravidlo – méně ingrediencí skoro vždy znamená kvalitnější potravinu. Dává to naprostý smysl. Představte si salám s obsahem masa 90 % a jiný s podílem masa pouze 50 %. Ten 40% rozdíl musí být vyvážený přidáním dalších složek, které většinou nemají s masem zhola nic společného. V dnešní době, kdy si potrpíme na výrobky s neuvěřitelně dlouhou dobou trvanlivosti, se bohužel vynahrazuje čerstvost mixem chemických látek.
Kromě množství položek ve složení pomůže i jejich pořadí. Suroviny musí totiž být vedle sebe seřazeny tak, že ta s nejvyšším obsahem v produktu stojí na prvním místě, ostatní pak sestupně za ní. K výjimkám patří například voda, která se nemusí uvádět vůbec, pokud je její podíl menší než 5 %. Výrobcům neprojde, aby schovali nějaké složky do společného koncentrátu.
Jakákoliv přísada musí být rozložena na jednotlivé suroviny, například „borůvkový přípravek” v jogurtu tedy musí mít v závorce uvedeno, jaké procento opravdových borůvek obsahuje a jaké další látky jej tvoří.
Obecně je pravidlem neklamat zákazníka, ani nezdůrazňovat samozřejmé vlastnosti produktu. Jedním z mála způsobů, kterým mohou výrobci trochu zákazníkům zamotat hlavu, je váha nebo objem. Odchylky od skutečné váhy se mohou zcela legálně pohybovat kolem 10 %. Někdy to může být například způsobeno tepelnou úpravou, která uvolní z masa a ryb vodu nebo tuk. Výrobce však uvede váhu před tímto procesem.
Názvy má každý produkt hned dva. Jednak ten obchodní, podle kterého jej většina z nás zná, následně pak zákonný, který blíže určuje, o co se vlastně jedná. Zákonným názvem čokoláda nebo sýr se tak mohou honosit pouze produkty s určitým obsahem kakaa, mléka nebo smetany. V opačném případě přicházejí na řadu názvy jako kakaová pochoutka či tavený výrobek. Občas se na obalu najdou opravdu chuťovky. V případě, že si zakoupíte produkt, který se tváří jako smetana do kávy, ale obsahuje převážně tuky rostlinného původu, konzumujete tedy „bílou přísadu do kávy”. No mňam.
Češi jsou přesvědčeni, že tím nejškodlivějším v potravinách jsou tzv. éčka. Ve skutečnosti se ale jedná o široké spektrum látek, kde kód s písmenem E a číslem pouze zastupuje chemické označení. Každé z éček je testováno a musí existovat studie, které ukazují, v jakém množství je lze bezpečně konzumovat. Výrobci koneckonců vědí, že éčka nejsou oblíbená a často dnes už raději vypíšou celý název.
Zlaté pravidlo o větším množství surovin stále platí a mnoho éček na obalu zřejmě znamená horší kvalitu potraviny. Nemusíte se ale bát, že každé E znamená jeden hřebík do rakve. Pro příklad si uveďme E300, pod kterým se skrývá životně důležitý vitamín C. Věnujte etiketám čas a pozornost. Dost možná zjistíte, že výrobek s designově ošklivějším obalem a nižší cenou je kvalitnější než jeho sexy alternativa od známého výrobce.