Zákaznice u pokladny ukázala na mě a řekla synovi: „Tak dopadneš, když se nebudeš učit.“ Zůstala jsem jako opařená
Prodavačka Eva z Brna zažila při práci v supermarketu situaci, která ji zasáhla víc, než by čekala. Maminka u pokladny poučila své dítě tak, že Evu nechtěně ponížila. „Usmála jsem se, ale uvnitř mě to pálilo,“ říká. Odbornice vysvětluje, proč jsou podobné poznámky problematické – a jak se dají říct jinak.
Co v článku najdete
Přečtěte si také
„Podívej se, jak dopadneš, když se nebudeš učit,“ řekla maminka zhruba desetiletému chlapci a ukázala na mě. Zvedla jsem hlavu od pokladny a na okamžik nevěděla, jak reagovat. Dítě se začervenalo, já také. Nadechla jsem se, ale místo odpovědi jsem jen tiše načítala další položky.
Prodavačka Eva (42) se redakci Kupi svěřila s příběhem, který se v českých obchodech odehrává častěji, než si lidé uvědomují. A který ukazuje, že i obyčejná věta může zanechat hluboký dojem – nejen u toho, komu je určena.
Eva pracuje v supermarketu už osmým rokem. Práci má ráda, i když není jednoduchá. „Je to o trpělivosti a o lidech. Každý den potkáte desítky různých nálad, od úsměvu po nepochopení,“ říká. Jedno odpoledne, když byla u pokladny, přišla maminka s asi desetiletým chlapcem. Všechno probíhalo v klidu, dokud chlapec nezačal u pásu neklidně přehrabovat zboží. Maminka ho napomenula – a pak pronesla větu, která Evu zasáhla: „Podívej, takhle dopadneš, když se nebudeš učit.“
„Zamrzlo mi srdce,“ popisuje Eva. „Ne proto, že bych si to brala osobně, ale proto, že to slyšelo to dítě. Cítila jsem lítost – vůči sobě i jemu. Nikdo by neměl být příkladem ‚jak nedopadnout‘.“
Zákaznice si přitom zřejmě ani neuvědomila, jak její slova vyzněla. „Když jsem jí vracela drobné, usmála se, jako by se nic nestalo. Já jsem se snažila taky, ale ten pocit ponížení ve mně zůstal ještě dlouho,“ říká Eva. Doma se svěřila manželovi, který ji povzbudil, aby se nenechala rozházet. „Řekl mi, že mám být hrdá, že poctivě pracuju a nikoho nesoudím. A měl pravdu. Ale někde uvnitř mě to pořád bolí.“
Zamrznuti tonovi / Shutterstock.com
Odborný komentář
Mgr. Klára Novotná, dětská psycholožka:
Proč rodiče podobné věty vůbec používají? „Jde o starý způsob výchovy založený na srovnávání a strašení. Mnozí rodiče si to ani neuvědomí – chtějí dítě motivovat, ale používají větu, která ponižuje jiného člověka. Efekt je přesně opačný: Dítě se nezačne učit z vlastní vnitřní motivace, ale ze strachu.“
Jak to působí na děti? „Dítě si zafixuje, že některé profese jsou méně hodnotné, a začne lidi vnímat podle statusu, ne podle úsilí a lidskosti. To je nebezpečné, protože znehodnocuje poctivou práci, která je pro společnost nezbytná.“
Co si z toho odnáší lidé, o kterých se takto mluví? „Pocit ponížení. Často se snaží působit silně, ale vnitřně se jich to dotkne. Každý chce, aby jeho práce měla smysl a byla respektována. Takové věty mohou být pro pracovníky v obchodě velmi zraňující.“
Jak podobným situacím předejít? „Stačí změnit způsob, jak o práci mluvíme. Namísto ‚podívej, jak dopadneš‘ lze říct: ‚Vidíš tu unavenou, smutnou paní pokladní? Proto je důležité snažit se najít tu práci, která tě bude bavit.‘ To dítěti dává prostor k pochopení, ne k odsouzení.“
„Dnes, když slyším podobné řeči, už se neusmívám ze slušnosti,“ říká Eva. „Jen klidně odpovím: Já tu práci dělám ráda. A jsem na ni pyšná.“ Její příběh připomíná, že respekt nestojí na titulech ani penězích – ale na tom, jak se k sobě lidé chovají. I obyčejná věta u pokladny může buď zranit, nebo inspirovat.
Zdroj: Kupi.cz, rozhovor s paní Evou
Německo
Polsko
Rakousko
Slovensko