„Člověk si myslí, že ví, co je vězení, než se za ním zavřou dveře,“ říká bývalý dealer celebrit, vše popsal v knize
Zvedal telefony slavným osobnostem, plnil jim kapsy drogami a vydělával statisíce korun měsíčně. Jenže pak zaklapla pouta a iluzi moci vystřídala tvrdá realita českého vězeňství. Jak se známé tváře chovaly v soukromí? Jaký je to pocit, když se ocitnete za mřížemi s knihou Komenského v ruce? Bylo pro Daniela Flaszu těžké vrátit se zpět do běžného života s cejchem bývalého trestance? O čem se dočtete v jeho knize? To i mnoho dalšího se dozvíte v našem rozhovoru.
Co v článku najdete
Kdo je Daniel Flasza?
Daniel Flasza je autorem úspěšné knihy Muklové a Šlajsny, v níž s neobyčejným literárním nadhledem a hloubkou popisuje svou zkušenost z výkonu trestu. Před svým zatčením se pohyboval v drogovém byznysu a dodával zakázané látky lidem z nejvyšších pater českého showbyznysu a politiky. Po odpykání osmnáctiměsíčního trestu se vrátil na svobodu a odmítl navázat na svou kriminální minulost. Dnes otevřeně sdílí svědectví o realitě vězeňského systému a inspiruje příkladem své osobní nápravy. Sám se považuje za bývalého průšviháře, který pochopil, že druhá šance je každodenní práce.
Statisícové výdělky a slavné osobnosti v adresáři
Prodejem drog jste si vydělával až statisíce korun měsíčně. Vracel jste všechny peníze zpátky do nich?
Z velké části ano. A právě v tom je ten krásně odporný paradox. Člověk má pocit, že vydělává obrovské peníze, že je pánem situace, že se pohybuje mimo běžná pravidla, ale ve skutečnosti často jen živí mechanismus, který ho dřív nebo později sežere. Peníze přicházely rychle, ale stejně rychle mizely. Část šla zpátky do byznysu, část do života, část do image a část do věcí, které se člověku ve dvaceti zdají zásadní, ale zpětně vypadají jako inventář duševní skládky.
Tenhle svět vám vytváří iluzi bohatství, ale málokdy skutečnou stabilitu. Drogový byznys není svoboda. Je to podnikání s otevřeným oknem do vězení nebo dveřmi do rakve.
Vaše služby využívali lidé z nejvyšších pater showbyznysu a politiky. Jak toto vědomí působilo na vaše vnímání vlastní sebehodnoty?
Samozřejmě to krmí ego. Kdo říká, že ne, ten buď lže, nebo nikdy nezažil, že mu ve tři ráno volá člověk, kterého ostatní znají z televize, novin, backstage nebo plakátů. V takovou chvíli si mladý člověk snadno začne myslet, že je důležitý. Jenže to je velmi zrádná forma důležitosti. Nejste součástí jejich světa. Jste servisní lokaj. Luxusní popelnice na jejich slabosti.
Dneska to vidím úplně jinak. Tehdy jsem si pletl blízkost k moci s vlastní hodnotou. Jenže to, že vás někdo slavný potřebuje, ještě neznamená, že si vás váží. Znamená to často jen to, že máte něco, co zrovna chce. Skutečná hodnota člověka se nepozná podle toho, kdo mu volá v noci, ale podle toho, jestli se ráno dokáže podívat do zrcadla a neprodávat sám sobě další blbou pohádku.
Do jaké míry se lišilo chování těchto vlivných lidí na veřejnosti od chvíle, kdy se za vámi zavřely dveře a šlo se obchodovat?
Na tomhle světě mě zpětně fascinuje jedna věc. Moc, peníze a sláva z člověka neudělají jiný biologický druh. Jen mu dají lepší kulisy pro stejné selhání. Lidé z nejvyšších pater společnosti často padají úplně stejně jako ti dole, jen u toho mají značkové hodinky, dražší auto a kolem sebe víc lidí, kteří jim říkají, že je všechno v pořádku. A to je někdy nebezpečnější než samotný pád.
Když tehdy zaklapla pouta, byl to pro vás jen nepříjemný trest, nebo se současně dostavila i nějaká forma pocitu úlevy, že tento kolotoč skončil?
Byl to šok, strach, vztek, stud a velmi rychlé vystřízlivění. Člověk, který si předtím připadá jako režisér vlastního filmu, najednou zjistí, že mu někdo vypnul kameru, sebral scénář a posadil ho do úplně jiné role.
Ale někde pod tím vším úleva byla. Ne hned, ne romanticky, ne jako ve filmu. Spíš jako tichý, hnusný pocit, že konečně skončilo něco, co už dávno nemělo pokračovat. Pouta nejsou symbol spásy. Ale někdy to může být ta první upřímná věc, která se vám po dlouhé době stane. O to je krásnější, když se jich zbavíte.
A jak je to s drogami za mřížemi? Užívají je vězni? Pokud ano, jak se jim daří je propašovat přes příslušníky vězeňské služby?
Drogy ve vězení jsou. To není šokující odhalení, to je spíš realita, o které se mluví méně otevřeně, než by bylo zdravé. Nebudu samozřejmě popisovat konkrétní způsoby, jak se co kam dostává, protože nejsem lektor logistiky pro začínající kriminálníky. Ale obecně platí, že kde je poptávka, tam je i nabídka. Cesta vždycky nějak vznikne.
Daniel Flasza / se svolením
Komenský místo sudoku i vlastní kniha
Většina lidí si pod vězeňskou literaturou představí drsnou, ale jednoduše podanou zpověď. Vy však ve své knize Muklové a Šlajsny operujete s myšlenkami Komenského nebo McLuhana. Jak na vás reagovali spoluvězni, když viděli, že si v cele pročítáte tyto autory?
Někteří si určitě mysleli, že jsem se zbláznil, což ve vězení není úplně jednoduchá disciplína, protože konkurence je tam poměrně silná. Když sedíte na cele a čtete Komenského nebo McLuhana, nevypadá to jako typická muklovská volnočasová aktivita. Není to zrovna sudoku z Blesku ani posilování s petkama a kýblem.
Ale postupně se ukázalo, že literatura tam může fungovat úplně jinak než venku. Venku si člověk knihami často zdobí identitu. V base je kniha nástroj. Lopata, páčidlo, někdy kyslíková maska. Spoluvězni se občas ptali, co to čtu a k čemu mi to bude. A to byla vlastně nejlepší otázka. Protože ve vězení se rychle pozná, jestli něco děláte kvůli póze, nebo protože se tím snažíte udržet hlavu nad vodou.
Váš rukopis se po svém vydání dostal i za mříže věznice v Novém Sedle. Co jste prožíval, když jste se o tom dozvěděl?
Kniha tam po svém vydání kolovala a asi koluje doteď. Poslal jsem to jednomu vězňovi, tomu to zabavili a četli to úplně všichni. Nerad bych se tam vracel.
Náprava navzdory systému a návrat na svobodu
Jaké byly vaše představy o českém vězeňském prostředí před zatčením ve srovnání s vaším dnešním pohledem obohaceným o vlastní zkušenost?
Před zatčením jsem měl v hlavě klasický koktejl historek, filmů, machrování a povrchních představ. Člověk si myslí, že ví, co je vězení, než se za ním zavřou dveře. Pak velmi rychle zjistí, že nejde jen o mříže, zámky a uniformy. Jde o každodenní osekávání člověka na základní funkce.
České vězení pro mě nebylo jen drsné prostředí. Bylo to hlavně prostředí pomalé, tupé a vyčerpávající. Neustálý režim, čekání, kontrola, ztráta soukromí, malost prostoru a velká hustota lidských problémů. Člověk najednou není Daniel, autor svého života, ale položka, číslo, spis, tělo v systému. A pak záleží, jestli tomu uvěříte, nebo si v sobě uchováte aspoň malý prostor pro zachování zdravého rozumu.
Změnilo vás prostředí českého vězeňství? Pomohl vám systém se napravit, nebo za vaší proměnou stojí spíše vzdor proti němu?
Změnilo mě to určitě. Ale ne tak, že by systém přišel, podal mi ruku a řekl: „Danieli, pojďme společně najít lepší verzi tebe.“ Takhle to fakt nefunguje. Vězeňský systém umí člověka potrestat, omezit, unavit, někdy ponížit a někdy administrativně rozemlít na prášek. Náprava je složitější věc a často se děje navzdory systému, ne díky němu.
U mě v tom byl hlavně vzdor. Řekl jsem si, že jestli mě to má zlomit, tak ať se to aspoň pořádně nadře. Nechtěl jsem z vězení odejít jen jako člověk, který si odseděl trest a naučil se nové historky. Chtěl jsem odejít s něčím, co má tvar. Systém mi dal čas a zavřel dveře. Co jsem s tím časem udělal, to už byla moje odpovědnost.
Odseděl jste si rok a půl. Stačí taková doba na to, aby člověk přehodnotil svůj hodnotový systém a po propuštění se nevrátil zpět k trestné činnosti?
Rok a půl může být strašně dlouhá doba, nebo úplně k ničemu. Záleží, co se v člověku během ní stane. Někdo může sedět deset let a odejít ven jen tvrdší, uraženější a lépe vyškolený v nenávisti. Jiný člověk může za pár měsíců poprvé v životě opravdu uvidět, kam se dostal, koho zranil, co zničil a co už nechce opakovat.
Čas sám o sobě nenapravuje. Čas jen odhaluje. V base máte najednou obrovské množství času a velmi málo prostoru. To je brutální kombinace. Nemáte kam utéct před ostatními ani před sebou. A právě tam se ukáže, jestli je v člověku jen sebelítost, póza a výmluvy, nebo i nějaký stavební materiál. Rok a půl nestačí každému. Mně stačil minimálně k tomu, abych pochopil, že nechci zbytek života prožít jako mukl.
Vězení má být prostor maximální kontroly, jenže zároveň je plné lidí, kteří celý život hledali skuliny v systému. A když se potká závislost, zoufalství, peníze, nuda a lidská vynalézavost, vznikne z toho velmi temná kreativita. Drogy v base jsou, byly a budou.
Odsouzení za mřížemi končí dnem propuštění, ale společenské stigma trvá. Jak vás po návratu na svobodu přijalo vaše okolí? Bylo náročné najít si práci nebo bydlení s cejchem bývalého vězně?
Člověk vyjde z vězení papírově ven, ale společensky ještě dlouho stojí u brány s igelitkou. To stigma existuje a bylo by naivní tvrdit, že ne. Někteří lidé vás odepíšou rovnou. Jiní čekají, kdy znovu uklouznete, aby si mohli říct, že to věděli. A část lidí vám dá šanci. Těch lidí si vážím.
Já jsem měl štěstí, že jsem kolem sebe měl i lidi, kteří mě neviděli jen jako trestní rejstřík s nohama. Ale obecně je návrat z vězení strašně těžký. Společnost ráda říká: „Napravte se.“ Ale když se někdo opravdu snaží, často zjistí, že dveře jsou zavřené, práce nejistá, bydlení složité a důvěra dražší než nájem. Já jsem se snažil z toho udělat motor a zatím jede.
Co je pro vás ta nejobyčejnější věc, které si teď na svobodě vážíte více než před pobytem ve vazbě a kterou lidé venku často berou jako samozřejmost?
Úplně obyčejné ráno. Vstát, otevřít okno, vyjít ven a nemuset nikomu hlásit, kam jdu, proč tam jdu a kdy se vrátím. To zní banálně jen člověku, kterému svobodu nikdy nikdo nevzal. Ve vězení zjistíte, že svoboda nejsou jen velká slova z projevů a učebnic občanky. Svoboda je často úplně malá věc.
Je to klíč v kapse. Vlastní hrnek. Možnost rozhodnout se, že půjdete doleva, i když by bylo logičtější jít doprava. Možnost sednout si na lavičku a nebýt součástí režimu, evidence a počítání hlav. Dřív jsem měl plnou hlavu velkých plánů, a přitom jsem neuměl ocenit ani obyčejný den.
Zdroj: autorský rozhovor redaktorky Kupi.cz s Danielem Flaszou, bývalým vězněm a autorem knihy Muklové a Šlajsny
Německo
Polsko
Rakousko
Slovensko