„Dcera pozvala prodavače na večeři. A pak řekla větu, po které bych se nejradši propadla pod pokladnu,“ směje se maminka
Upřímnost dětí bývá roztomilá – dokud vás nepřekvapí na místě, kde byste to nejméně čekali. Adéla (33) z Brna se redakci Kupi svěřila s příhodou, která se stala při obyčejném nákupu v supermarketu. Její šestiletá dcera totiž pozvala mladého prodavače na večeři a pak pronesla větu, po které by se každý rodič nejradši vypařil mezi regály. Psycholožka vysvětluje, proč se děti takto chovají a jak na podobné momenty reagovat.
Co v článku najdete
Přečtěte si také
„Byl to obyčejný čtvrteční podvečer. Nákup po práci, dcera poskakovala kolem vozíku a já už jen přemýšlela, jak rychle zvládneme večeři,“ vypráví Adéla (33), která se s redakcí Kupi podělila o historku, nad kterou se směje celá rodina – i když tehdy by nejradši zmizela z povrchu zemského.
„Adélka si všimla mladého prodavače u pokladny a hned šeptla: ‚Mami, ten pán je hezkej.‘ Než jsem se nadála, začala s ním flirtovat za mě.“
Dcera pozvala prodavače na večeři
Fronta byla dlouhá a prodavač se usmíval. Adélka se postavila na špičky a spustila: „Pane, jak se jmenujete?“ „Honza,“ odpověděl pobaveně. „A kolik vám je?“ „Třiadvacet,“ odvětil s úsměvem. Lidé kolem zpozorněli, někteří se už začali usmívat. „A bydlíte tady někde? Můžete k nám přijít na večeři,“ řekla naprosto vážně Adélka.
Adéla cítila, jak rudne. „V tu chvíli jsem měla chuť ji schovat pod nákupní vozík,“ směje se dnes. Jenže přišla poslední rána, když dcerku napomenula, ať se uklidní. „Já nezlobím,“ pokračovala dcerka s andělským výrazem. „Včera jsi přece tetě do telefonu říkala, že už strašně potřebuješ nějakého chlapa!“
Supermarket vybuchl smíchem. Pokladní vedle musela přestat markovat, prodavač se opřel o pult a Adéla stála s bramborami v ruce úplně rudá. „Ten kluk se tak smál, že mu tekly slzy,“ popisuje Adéla. „A pak, aby mě trochu zachránil, se na mě podíval a s úsměvem řekl: ‚Tak večeři klidně beru, ale jen když ji uvaří vaše malá.‘ Lidi kolem začali tleskat a já měla pocit, že se opravdu propadnu pod pokladnu.“
Nakonec Adéla rychle zaplatila, popřála prodavači hezký den a doslova utekla z obchodu. „Celou cestu domů jsem se smála a chtěla brečet zároveň. Ale upřímně – byl to nejhezčí trapas, jaký jsem kdy zažila,“ dodává dnes už s úsměvem.
Odborný komentář
Mgr. Alena Štěpánková, dětská psycholožka
Proč děti říkají podobné věci na veřejnosti?
Děti v předškolním věku nemají vyvinutý „sociální filtr“. Opakují to, co slyší od dospělých, a nemají schopnost rozlišit, co je soukromé a co se nehodí říkat na veřejnosti.
Je takové chování v pořádku?
Ano. Je to přirozený projev upřímnosti a napodobování. Dítě se učí, jak funguje svět dospělých, a testuje reakce okolí.
Jak by měl rodič reagovat?
Nejdůležitější je zachovat klid a humor. Zasmějte se a situaci odlehčete. Pokud rodič reaguje přehnaně, dítě si to může spojit se studem a příště se uzavřít.
Má smysl dítě později „napomenout“?
Spíš než napomenutí doporučuji klidné vysvětlení. Vysvětlete, že některé věci si dospělí říkají jen mezi sebou. Dítě tím pochopí hranici, aniž by se cítilo provinile.
Co si z toho mohou rodiče odnést?
Děti nás učí pokoře a nadhledu. Každý rodič si někdy projde „veřejnou ostudou“ – ale právě tyto situace jsou ty, na které se pak s úsměvem vzpomíná.
Jak reagovat, když vás dítě nechtěně dostane do trapasu
- Zůstaňte v klidu – nervózní reakce situaci jen zhorší.
- Odpovězte s úsměvem nebo vtipem, pomůže to uvolnit atmosféru.
- Dítě netrestejte ani nezesměšňujte, nerozumí důsledkům.
- Vysvětlete doma v soukromí, že některé věci se neříkají nahlas.
- Berte to s humorem – děti jsou jen zrcadlem toho, co slyší doma.
„Dnes už se tomu směju,“ říká Adéla. „Uvědomila jsem si, že děti nás dokážou dostat do situací, které by žádný scénárista nevymyslel. A taky že upřímnost, i když občas bolí, je vlastně to nejkrásnější, co na nich máme.“
Zdroj: Kupi.cz
Německo
Polsko
Rakousko
Slovensko