Anýzové likéry jsou oblíbené po celém světě: Ouzo, Pastis nebo Raki

Sklenice bíle zakaleného, anýzového likéru s ledem Yuliia Kononenko / Shutterstock.com

Likér známý po celém světě. To je anýzovka. Nejoblíbenější je ve Středomoří, ale setkat se s ním můžete třeba i v Latinské Americe nebo Asii. Jedná se o alkoholický nápoj čiré nebo výjimečně jantarové barvy s velmi výraznou chutí a vůní. S ohledem na způsob výroby je v něm cítit anýz, badyán, často i lékořice a různé bylinky, třeba máta či meduňka. Kvůli silné chuti se míchává s vodou či ledem, ale také se silnou černou kávou. Tušíte, kde se pije Pastis a kde si můžete objednat Sambucu?

Přečtěte si také

Jak co nejlépe vybrat boty pro malé děti?
Jak co nejlépe vybrat boty pro malé děti?

Bylina známá po celém světě

Bylina, kterou jedni milují a druzí ji nemohou ani cítit. Patří mezi nejstarší koření na světě a pro její zdravotní benefity ji před více než 3 500 lety využívali lékaři již ve starověkém Egyptě. Řeč je o bedrníku anýzu, jednoleté bylině, kterou většina z nás bezpečně pozná podle její velmi aromatické vůně a chuti připomínající hašlerky a fenykl.

V mnoha světových kuchyních je anýz velmi oblíbeným dochucovadlem, ale především je hlavní ingrediencí pro výrobu likéru – v Řecku známého jako Ouzo, ve Francii Pastis, v Itálii Sambuca, ve Španělsku jako Anís del Mono, v Turecku Raki, v Bulharsku a Makedonii jako Mastika a na Blízkém východě zase Arak. A takto bychom mohli pokračovat ještě dál.

Příprava dvou sklenic koktejlu s likérem Raki a ledem Unique Content / Shutterstock.com

Turecké Raki

Nejkonzumovanějším alkoholickým nápojem v Turecku je Raki – anýzový alkoholický nápoj, jehož kořeny sahají až do Osmanské říše. Jedná se o pálenku ze zkvašených hroznů, která se většinou pálí nadvakrát a do druhé destilace se pak přidává anýz a další aromatické bylinky.

Raki se nejčastěji pije jako aperitiv a po malých dávkách se používá jako „léčivo“ při žaludečních a trávicích obtížích. Málokdy je ale podáváno v čisté podobě, většinou se ředí v poměru 1 : 1 s vodou nebo je podáváno na ledu. Při tom změní svou barvu na mléčně bílou a díky tomuto efektu se o něm často mluví jako o „Lvím mléku“.

Máte chuť na něco tvrdšího?

Velmi oblíbená je také odpolední turecká káva tradičně připravená v džezvě, do které se přilije malé množství anýzovky.

Řecké Ouzo

Ouzo je řeckým národním nápojem, který je typický především pro ostrov Lesbos, avšak setkáte se s ním úplně všude. S trochou nadsázky lze říct, že kdo ho neochutnal, jako by na řeckých ostrovech ani nebyl. Jeho výroba je inspirovaná tureckým Raki – jedná se o pálenku z vinných hroznů ochucenou anýzem, ale při jeho výrobě se používá také fenykl, koriandr, lékořice, máta, skořice, lískové ořechy, hřebíček, citrusové květy a někde přidávají i rozinky.

Navštivte Řecko – u sebe doma!

Obsah alkoholu v Ouzu bývá mezi 40–50 %, a proto se pije ředěný vodou nebo na ledu. Právě díky tomuto servírování vzniká „Ouzo efekt“, tedy okamžik, kdy se čirý alkoholický nápoj po kontaktu s vodou stane bílým. Proč tomu tak je? Vysvětlení je jednoduché. Při výrobě se z anýzu uvolňuje éterický olej anetol, který je rozpustný v alkoholu, ale nikoli ve vodě.

Řekové Ouzo pijí velmi často i jako aperitiv před jídlem – v neředěné podobě, silně vychlazené.

Lahve alkoholického nápoje Pastis značky Ricard Cineberg / Shutterstock.com

Francouzský Pastis

Kořeny francouzského likéru Pastis nesahají tak daleko jako u předchozích nápojů, nicméně i tak má ve Francii neotřesitelné postavení. Na tamní trh ho v roce 1932 uvedl Paul Ricard. Tento anýzový nápoj s jantarovou barvou, kterou má díky přidanému karamelovému barvivu, měl nahradit v té době ve Francii zakázaný absint.

Pastis je velmi oblíbený především na jihovýchodě Francie, v okolí města Marseille, kde se mu říká Pastaga. Opět se nejčastěji pije naředěný vodou v poměru 1 díl likéru na 5 dílu vody.

Z Pastisu a různých sirupů se ale také velmi často míchají oblíbené koktejly, jako je Rourou (s jahodovým sirupem), Tomate (sirup s grenadinou), Perroquet (s mátovým sirupem) nebo Mauresque (se sirupem oreganovým).

Italská Sambuca

Sambuca se od ostatních anýzových likérů odlišuje tím, že kromě anýzu je hlavní surovinou pro její výrobu také černý bez, který dal likéru jméno sambucus je totiž latinský název pro tuto rostlinu. Tento sladký likér se nejčastěji pije na ledu s vodou a s přidáním (většinou tří) kávových zrnek. Ta v nápoji bývají údajně pro štěstí, ale také proto, že dokážou zvýraznit chuť anýzu. Před napitím by se tedy měla nejprve zrna rozžvýkat. V Itálii se často setkáte i s tím, že se do šálku espressa přidá pár kapek likéru, čímž vznikne tzv. caffè corretto.

Strom masticha chiosphotographer / Shutterstock.com

Balkánská Mastika

Základem pro výrobu anýzového likéru Mastika, který je tradiční pro Bulharsko, Severní Makedonii, ale i Řecko, je pryskyřice ze stromu masticha, který původně rostl na řeckém ostrově Chios. Právě díky ní mívá nápoj lehce borovicovou nebo cedrovou příchuť i vůni.

Vyzkoušejte chuť přímořské kuchyně

Mastika bývá často popíjena u jídla, její chuť totiž skvěle doplňuje mořské plody a pokrmy z libového masa. Velmi často se z ní připravuje i osvěžující koktejl Oblak, ve kterém tvoří základ i mátový sirup. V Bulharsku je také oblíbeným „dezertem“ pro dospělé meloun s Mastikou – likér se do něj vpraví injekční stříkačkou, poté se nechá na pár hodin vychladit v lednici a může se konzumovat.