„Připadala si jako zlodějka.“ Šestnáctiletá dcera se bojí chodit sama do drogerie
Šestnáctiletá dcera paní Lenky odmítá chodit sama do drogerie nebo parfumerie. Tvrdí, že kdykoliv si prohlíží kosmetiku nebo zkouší testery, má pocit, že ji zaměstnanci sledují na každém kroku. Matka se proto obrátila na redakci Kupi. Podle školitele prodavačů by přitom dobře míněná kontrola nikdy neměla v zákazníkovi vyvolat pocit, že je podezřelý jen kvůli svému věku.
Co v článku najdete
Přečtěte si také
„Mami, pojď se mnou. Sama tam nepůjdu.“
Lenka říká, že ještě před dvěma lety její dcera běžně chodila nakupovat sama. Dnes se ale návštěvě drogerií nebo parfumerií raději vyhýbá. „Když si chce koupit řasenku nebo voňavku, vždycky mě prosí, ať jdu s ní. Sama už skoro nikam nejde,“ svěřila se redakci Kupi.
Důvod je podle ní stále stejný. Dcera má pocit, že jakmile začne zkoušet testery parfémů nebo si prohlíží dekorativní kosmetiku, někdo z personálu se objeví o pár metrů dál. Zaměstnanec začne rovnat zboží, prochází stejnými uličkami nebo se opakovaně objevuje v její blízkosti. „Možná je to náhoda, možná ne. Ale ona má pocit, že ji sledují jen proto, že je mladá.“
Místo radosti z nákupu stres
Lenka říká, že nejde o jednu konkrétní prodejnu. „Neříkám, že to dělají všichni. Ale stalo se jí to několikrát v různých obchodech. Dnes už se necítí jako zákazník, ale jako někdo, kdo musí dokazovat, že nic neukradne.“
Podle ní je škoda, že právě teenageři kvůli podobným zkušenostem ztrácejí chuť nakupovat samostatně. „Mrzí mě to. Dnešní mladí lidé mají svoje peníze z brigád, kapesné nebo si jdou něco vyhlédnout, aby jim to pak rodiče koupili. Místo příjemného zážitku si ale odnášejí pocit, že jsou podezřelí.“
Kontrola ano, ale diskrétně
Redakce Kupi se zeptala školitele maloobchodního personálu Pavla Pavlíka, jak by měl personál v podobných situacích postupovat.
„Je naprosto v pořádku, že zaměstnanci vnímají dění na prodejně. Je to součást jejich práce. Zákazník by ale nikdy neměl získat pocit, že je sledovaný jen kvůli svému věku nebo vzhledu,“ říká.
Podle něj existuje mnohem profesionálnější způsob. „Pokud si zaměstnanec všimne mladého zákazníka, který si prohlíží kosmetiku nebo testery, nejlepší je normálně přijít, pozdravit a nabídnout pomoc. Stačí říct: Dobrý den, kdybyste cokoliv potřebovali, jsem vám k dispozici. Tím zákazník ví, že o něm personál ví, ale zároveň se necítí podezřelý.“
Pavlík upozorňuje, že právě první samostatné nákupy jsou pro mladé lidi důležité. „Obchod by měl být místem, kde se zákazník cítí vítaný. Pokud odejde s pocitem, že mu nikdo nevěří, příště už se nemusí vrátit.“
Jak by měl vypadat profesionální přístup
Podle Pavla Pavlíka pomáhá několik jednoduchých pravidel:
- zákazníka vždy pozdravit,
- nabídnout pomoc stejně mladým i starším,
- nesledovat člověka nápadně po celé prodejně,
- komunikovat otevřeně místo vytváření nepříjemné atmosféry,
- budovat důvěru, ne pocit podezření.
Sebevědomí se buduje i při obyčejném nákupu
Lenka říká, že ji na celé situaci mrzí hlavně dopad na dceru.
„V šestnácti letech by se měla učit samostatnosti. Místo toho má pocit, že někam nepatří. Přitom jde jen koupit šampon nebo voňavku.“
Návštěva drogerie by měla být pro mladého člověka běžnou součástí dospívání, ne situací, ze které odchází se staženým žaludkem. Personál obchodů přitom může jednoduchým pozdravem a nabídkou pomoci rozhodnout o tom, jestli se zákazník bude cítit vítaný, nebo naopak odejde s pocitem, že mu nikdo nevěří.
Zdroje: Kupi.cz, skutečný příběh čtenářky sdílený s redakcí Kupi.cz, odborný komentář školitele prodavačů Pavla Pavlíka pro Kupi.cz
Německo
Polsko
Rakousko
Slovensko