Historie eskalátorů: Lidé se při první jízdě báli o své orgány, za odměnu dostali skleničku koňaku
Jezdíme na nich v metru a na nádražích, v obchodních centrech i úředních budovách. Eskalátory nám usnadňují pohyb již od roku 1896, kdy byly poprvé v Americe představeny veřejnosti. Víte ale, za jakých okolností vznikly, čeho se lidé při jejich používání zpočátku báli a kde byly instalovány první jezdící schody v Československu?
Co v článku najdete
Přečtěte si také
Jako první se povozila veřejnost v Americe
Píše se rok 1895 a v newyorském Coney Islandu 75 000 lidí s úžasem testuje novou atrakci: 2,1 metru dlouhé jezdící schody!
Ty sem na dva týdny instaloval americký inženýr Jesse Wilford Reno. Svůj vynález pojmenovaný „nakloněný výtah“ si ovšem nechal patentovat už o tři roky dříve. Rozhodně ale nebyl prvním, kdo by s touto myšlenkou přišel.
Výtah do budoucnosti
Nejdříve si patent na pohyblivé schodiště poháněné parou nechal udělit Nathan Ames v roce 1859. Uvedení svého vynálezu do praxe se ovšem nedožil. A tak prvenství v představení této technologické inovace veřejnosti, a ještě k tomu v uzavřených prostorách, patří opravdu Renovi. První komerční eskalátor potom společně s firmou Otis Elevator Company vytvořil roku 1899 Charles Seeberger.
- Název vznikl spojením anglického slova elevator (výtah) a latinského scalae (schodiště, žebřík, stupnice). Někdy se také uvádí, že vychází z francouzského slova escalade (eskalace).
Obavy o zdraví, koňak za odměnu
Do Evropy se tento urychlovač pohybu dostal na konci 90. let 19. století a rozhodně vzbudil pozdvižení. Vyzkoušet ho nejprve mohli zákazníci londýnského obchodního domu Harrods. Někteří nápad s nadšením vítali jako symbol moderní budoucnosti. Jiní byli, ostatně jak už to u většiny revolučních vynálezů bývá, plni obav a otázek. „Je to rozkošný pohyb, zároveň osvěžující i fascinující,“ popisoval novinku týdeník The Sketch.
Strach měli především z toho, že nová technologie bude příliš rychlá, že jízda naruší činnost vnitřních orgánů nebo ovlivní zaběhlý tělesný rytmus. Na odvážné jedince, kteří se odhodlali vynález poprvé vyzkoušet, ovšem na konci cesty čekala sklenička koňaku.
Nový prostor pro reklamy
V Československu se jako první instaloval „pohyblivý chodník“ (jak mu u nás dříve říkali) na Letnou místo někdejší lanové dráhy v roce 1926. Nejčastěji po něm jezdili fotbaloví fanoušci dopravující se na letenský stadion a k vidění byl později například i ve filmu Muži v offsidu.
Již tehdy se využívala chvíle „stání a nicnedělání“ k marketingovým účelům. Jak pro iRozhlas popsal architekt Petr Kučera: „Tyto pohyblivé schody byly zajímavé tím, že nad sebou měly reklamní plochy. Člověk tak po dobu, co jel odspoda nahoru, mohl ještě sledovat reklamu tak, jak je dnes běžné třeba v metru.“
Baťův dům a Bílá Labuť
Za hlavního průkopníka eskalátorů je u nás ovšem považován Tomáš Baťa, který se rád inspiroval nejrůznějšími technickými novinkami na svých četných cestách do zahraničí. Jako první v Československu instaloval pohyblivé schodiště do uzavřené budovy, a to do svého zlínského obchodního domu. O pět let později začaly jezdit také v pražském obchodním domě Bílá Labuť, který ve své době patřil k jedněm z nejmodernějších v Evropě.
Dnes najdeme v Česku největší koncentraci jezdících schodů v metru. Fungují zde od 70. let minulého století.
- Po nejdelších eskalátorech se v rámci pražského metra můžete projet ve stanicích Náměstí Míru (87 metrů) a Hradčanská (76 metrů).
- Pro srovnání, nejdelší nepřerušovaně jezdící schody najdete ve washingtonské stanici podzemní dráhy Wheaton. Jízda po nich trvá 3,5 minuty a měří 155 metrů, tedy téměř jednou tolik než ty naše.
- Naopak po nejkratších se lidé „vozí“ v japonském městě Kawasaki. Eskalátor zde nahrazuje pouze 5 schodů (měří necelý metr, 83 cm) a jedná se stále o ten stejný model, který byl instalován před dvaatřiceti lety.
Jezdící schody – symbol nových obchodních domů
Eskalátory jako takové měly zásadní vliv na vnímání prostoru a pohybu v městské krajině i na utváření podoby nákupních center. Díky nim se mohly vnitřní plochy více otevřít i provzdušnit a z nákupního místa udělat jednu velkou, lákavou a přehlednou galerii obchodů.
Zřejmé je to i z výpovědi jednoho z tehdejších architektů Bílé Labutě Josefa Kittricha, kterou uvedly SeznamZprávy.cz: „Půdorys, organizace a provoz obchodního domu jsou koneckonců funkcemi prodejní psychologie. Vzhled, fascinující reklama, světelné a neonové efekty, výstava zboží, stupňující se až v divadlo, a celý aparát obsluhujících spojují své síly, aby nevšímavého chodce zpracovaly v užitečného kupce.“ Kupce, který jede vzhůru.
Zdroj: Seznam Zprávy, iRozhlas, iDnes, Radiožurnál
Německo
Polsko
Rakousko
Slovensko