Dítě nechce do školy a bolí ho břicho? Psycholožka radí, kdy už nejde jen o běžnou nechuť
Prosby, slzy, pláč, vzdor i vztek. Vypravování do školy se může někdy změnit v rodičovskou noční můru. Do určité míry může být nechuť do školy zcela normální. Zvlášť po prázdninách. Ani nám dospělým se každý den nechce do práce, většinou však mírníme své emocionální projevy. Jak ale rozlišit, kdy už může u dítěte jít o vážnější trápení, které bychom měli začít řešit?
Co v článku najdete
Přečtěte si také
Po prázdninách mohou být „protesty“ častější. Adaptace má svůj čas
Během léta si děti zvyknou na volný režim a čas trávený především s rodinou a kamarády, navíc často bez výraznějšího omezování. V září pak přichází pomyslný náraz do zdi. Striktní budíček, povinnosti, učení, úkoly a mnoho hodin téměř nehybného sezení v lavicích. Zvláště v případě, kdy podceníte přípravu na návrat do školy, se pak u řady dětí může projevit zvýšený stres.
„Občasné odmítání školy po prázdninách je přirozené a v pořádku. Návrat po delší době je pro dítě změna a může chvíli trvat, než si zase zvykne na školní režim,“ uvádí pro Kupi vývojová psycholožka Xenie Majznerová. „Pokud během prázdnin přeruší kontakt s učitelem, učitelkou nebo průvodcem, může být návrat ještě náročnější obzvlášť pro mladší děti, pro které dva měsíce je dlouhá doba pro snadné udržení vztahu.“
Děti se tak potřebují v září znovu sžít s rolí žáků. A ne vždy se to obejde bez určitých problémů. Podle Xenie Majznerové můžeme dětem pomoci náročný návrat do školy lépe zvládat, pokud jim nabídneme oporu a porozumění, namísto strohého objasňování povinností. Někdy díky tomu dokážeme odhalit i to, že se přece jen děje něco víc.
„Má smysl zjistit, co přesně dítěti vadí. Nezůstávejme u ‚do školy se prostě musí‘. Můžeme se dítěte ptát, co je pro něj těžké, co mu vadí nebo čeho se obává. Může jít jen o samotný návrat, ale také se můžeme dozvědět, že se ve škole něco děje.“
Zároveň je třeba dopřát dítěti určitý čas. Délku opětovného zvykání přitom nelze nijak přesně stanovit. „Adaptační období může být u každého dítěte jiné. U někoho trvá pár dní, u jiného déle. Záleží na dítěti, na kolektivu, na učiteli a také na tom, jestli se ve škole něco změnilo, například, dítě má novou třídu nebo pedagoga.“
Yupa Watchanakit / Shutterstock.com
Nejde jen o ranní nechuť. Dítě není ve své kůži celý den
„Běžná nechuť nebo ranní protest bývá spíš krátkodobá reakce na změnu. Dítě může plakat, protestovat nebo říkat, že do školy nechce. Pak se ale po příchodu do školy situace promění a dítě se vrátí ke svému běžnému fungování,“ říká Xenie Majznerová, podle které se obvyklé projevy adaptace většinou omezují spíš na ranní odmlouvání. Horší může být situace, kdy se dítě chová „jinak“ po celý den. Vážnější úzkost se přitom může projevovat i fyzickými příznaky.
„U školní úzkosti už nejde jen o ranní chvíli. Úzkost může zasahovat do dalších částí dne. Dítě může být úzkostné už večer před školou, po návratu se nevrací do svého běžného ‚já‘ nebo se objevují psychosomatické potíže, například bolesti břicha či hlavy. Důležité je tedy sledovat, jak dlouho stav trvá a jak moc zasahuje do života dítěte.“
Naším rodičovským úkolem je pak především věnovat dítěti pozornost. Vnímat jeho prožívání a zajímat se o něj. V záplavě pracovních a každodenních povinností můžeme často různé signály přehlížet, podceňovat, anebo někdy i podvědomě bagatelizovat, abychom se vyhnuli dalším starostem. Strkat však hlavu do písku s tím, že „žádné dítě nechodí do školy rádo“ se někdy nemusí vyplatit.
Když dítě ze školy „bolí břicho“ aneb Kdy už je třeba jednat a kdy stačí jen více pozornosti
„Bolesti břicha, nevolnost, bolesti hlavy nebo poruchy spánku mohou být psychosomatickými projevy toho, že dítě prožívá ve škole něco, co je pro něj příliš náročné. Tyto potíže bychom měli brát vážně. Dítě si je nevymýšlí, nemanipuluje. Je to skutečný projev toho, co se v něm uvnitř odehrává,“ upozorňuje Xenie Majznerová.
Je tedy na místě věnovat pozornost i příznakům, které si na první dobrou nemusíme nutně spojit s psychickým a emočním prožíváním. Ne každá nevolnost musí být samozřejmě automaticky projevem úzkosti, ale pokud se různé obtíže začnou se školním rokem objevovat nápadněji často, je na místě vzít v potaz i tuto spojitost a pokusit se s dítětem více mluvit.
„Rodič by měl především poslouchat, co se dítě snaží sdělit, a jeho prožívání nezpochybňovat. Můžeme s dítětem trávit více času, být s ním, dát mu prostor plakat nebo svoje emoce vyjádřit třeba prostřednictvím hry,“ říká Xenie Majznerová. „Zároveň potřebujeme řešit i to, co potíže způsobuje. Někdy bude potřeba mluvit s učitelem nebo učitelkou, jindy i s vedením školy. Záleží na konkrétní situaci. Důležité je zjistit, co se skutečně děje, a najít způsob, jak dítěti pomoct a nenechávat ho samotného v náročné situaci,“ uzavírá.
Zdroj: Xenie Majznerová, vývojová psycholožka pro Kupi.cz
Německo
Polsko
Rakousko
Slovensko