„Usmějte se, slečno.“ Mladým prodavačkám vadí, když jim zákazníci říkají, jak se mají tvářit
Zákazníka pozdraví, slušně obslouží a popřeje mu hezký den. Přesto jednadvacetiletá prodavačka občas slyší, že by se měla víc usmívat. Redakci Kupi se svěřila, že právě podobné poznámky jí při práci nejsou příjemné. Stejnou zkušenost mají i další ženy ze supermarketů.
Co v článku najdete
Přečtěte si také
Jednadvacetiletá Tereza pracuje v supermarketu a během směny se potká se stovkami lidí. Většina nákupů proběhne bez jediného zádrhelu. Pozdraví, namarkuje zboží, zákazník zaplatí a oba se rozloučí. Občas ale přijde někdo, kdo místo obyčejného poděkování začne hodnotit její výraz.
„Nejčastěji je to něco jako: Usmějte se, slečno, vždyť vám to sluší. Nebo se mě někdo zeptá, proč jsem tak smutná. Přitom nejsem smutná. Normálně pracuju a soustředím se,“ popsala redakci Kupi.
Když se na ni zákazník mile usměje nebo prohodí vtip, ráda reaguje stejně. Vadí jí něco jiného. Pocit, že úplně cizí člověk očekává, že na jeho pokyn změní výraz.
„Já vás normálně pozdravím, obsloužím a poděkuju. Proč se ale musím ještě tvářit přesně tak, jak si někdo představuje? Když mi někdo řekne ‚usmějte se‘, mám paradoxně ještě menší chuť se usmívat,“ říká.
„Vždyť jsem vás normálně obsloužila“
Podobné poznámky znají i další zaměstnankyně supermarketů, které redakce Kupi oslovila. Třiadvacetiletá prodavačka říká, že je nejčastěji slýchá od mužů středního a vyššího věku.
„Nemyslím si, že to většina z nich myslí špatně. Možná si opravdu myslí, že jsou milí. Jenže když to slyšíte několikrát, začne vám to lézt na nervy. Jsem příjemná, pozdravím, pomůžu. Nemusím se přece celou směnu usmívat od ucha k uchu,“ popisuje.
Další respondentka vzpomíná na zákazníka, který jí po zaplacení řekl, že by „tak hezká mladá holka neměla vypadat tak zamračeně“. Když mu odpověděla, že je v pořádku, pokračoval tím, že by se tedy měla usmát.
„To už mi nebylo příjemné. Nešlo ani tolik o úsměv, jako spíš o to, že někdo cizí hodnotí, jak vypadám, a ještě mi říká, jak se mám tvářit,“ říká.
Ne všechny prodavačky to ale vnímají stejně. Padesátiletá respondentka Kupi, která pracuje v obchodě přes dvacet let, podobné poznámky většinou přejde.
„Když nějaký děda řekne, ať se trochu usměju, většinou se zasměju a neřeším to. Za ty roky jsem slyšela mnohem horší věci. Ale chápu mladé kolegyně, že jim to může být nepříjemné, zvlášť když už to sklouzne ke komentování vzhledu.“
Právě tón a okolnosti podle oslovených žen rozhodují o tom, jestli poznámka působí jako neobratná snaha být milý, nebo už jako něco příliš osobního.
Proč to zákazníci vůbec říkají
Podle Jana Dvořáka, kouče zaměřeného na mezilidskou komunikaci a každodenní situace, nemusí být za větou „usmějte se“ automaticky snaha zaměstnance shazovat.
„Člověk vidí někoho s neutrálním výrazem a může mít potřebu atmosféru odlehčit. V jeho hlavě je to třeba povzbuzení nebo pokus o milý kontakt. Problém je v tom, že druhý člověk žádné povzbuzení nevyžádal a vůbec se nemusí cítit špatně,“ říká Dvořák pro Kupi.
Citlivější je podle něj situace právě u zaměstnanců ve službách. Zákazník může říct prakticky cokoliv, zatímco prodavačka musí zachovat profesionální vystupování a nemá stejnou volnost odpovědět, že jí poznámka není příjemná.
„Je rozdíl mezi větou, která vznikne přirozeně v příjemném rozhovoru, a povelem ‚tak se usmějte‘. V druhém případě už člověk druhému trochu předepisuje, jak má působit,“ vysvětluje.
Mužským kolegům to skoro nikdo neříká
Několik oslovených prodavaček zároveň upozornilo na to, že podobné komentáře míří podle jejich zkušenosti především na ženy.
„Pracuju vedle kluků stejného věku a nikdy jsem neslyšela, že by někdo kolegovi řekl: Tak se usměj, mladíku, budeš hezčí. U nás holek se to stává celkem běžně,“ říká čtyřiadvacetiletá respondentka Kupi.
Její mužský kolega to potvrzuje. „Za tři roky mi nikdo neřekl, že se mám víc usmívat nebo že bych vypadal líp, kdybych se usmál. Kolegyně podobné poznámky slyší.“
Podle Dvořáka právě přidání komentáře k vzhledu mění situaci ještě výrazněji. „Věta ‚usmějte se, budete hezčí‘ už není jen snaha vytvořit příjemnější kontakt. Zároveň druhému hodnotíme vzhled, přestože ho vůbec neznáme.“
„Normální slušnost úplně stačí“
Tereza zákazníky neopravuje a většinou poznámku přejde. Nechce z několika vteřin u pokladny vytvářet konflikt a ví, že většina lidí ji pravděpodobně nechce urazit.
„Klidně se mnou prohoďte vtip, zeptejte se, jaký mám den, nebo se na mě usmějte. Jen mi nemusíte říkat, že se mám usmívat já,“ shrnuje.
Starší respondentka Kupi má po letech v obchodě ještě jednodušší měřítko. „Nejhezčí zákazník je pro mě ten, který pozdraví, normálně s vámi mluví a na konci řekne děkuji. To úplně stačí.“
Tereza to vidí podobně. Úsměv podle ní do práce s lidmi patří, pokud přijde přirozeně. „Když mám důvod se usmát, usměju se. Ale úsměv na povel už pro mě není úsměv.“
Zdroje: vyjádření zaměstnanců supermarketů pro Kupi.cz, vyjádření kouče Jana Dvořáka pro Kupi.cz
Německo
Polsko
Rakousko
Slovensko