Obrovské trávníky bych z českých zahrad vytlačil, říká architekt Ferdinand Leffler. Berou vodu, čas i péči
První schůzka na pozemku klienta místo ateliéru, schopnost včas rozmluvit nepraktické nápady i odvaha nahradit nekonečný trávník květnatou loukou – tím vším je mimo jiné charakteristická práce zahradního architekta Ferdinanda Lefflera. V rozhovoru rozkrývá, díky čemu architekt z masa a kostí vítězí nad umělou inteligencí, jak smysluplně ušetřit při omezeném rozpočtu i to, že půda nakypřená motyčkou může udělat lepší službu než další zálivka.
Co v článku najdete
Přečtěte si také
Kdo je Ferdinand Leffler?
Ferdinand Leffler je zahradní architekt, absolvent krajinného plánování v kombinaci se zahradním inženýrstvím, zakladatel renomovaného Atelieru Flera, autor knih o zahradním designu a spoluautor i moderátor úspěšného televizního pořadu Ferdinandovy zahrady, ale také táta, milovník psů, cyklistiky a dobrého jídla.
Jeho rukopis nese zámecký park ve Žďáru nad Sázavou, ikonický pražský projekt Sakura i komorní soukromé oázy. Ve své práci se zaměřuje především na funkčnost, propojení obytného prostoru s přírodou a vytváření míst, která rodinám přinášejí radost i udržitelný klid.
Krásná zahrada nestojí na drahých technologiích, ale na dobrém nápadu
Popíšete nám průběh první schůzky s klientem v Atelieru Flera? Jaká měřítka používáte k rozklíčování jeho skutečných tužeb?
První schůzka s klientem u nás nikdy neprobíhá v ateliéru, ale vždy přímo na jeho pozemku. Je pro mě zásadní vidět majitele zahrady v jejich přirozeném prostředí. Potřebuji pochopit, jak žijí, jak funguje jejich dům, jak tráví volný čas a co by jim nová zahrada měla do života přinést.
Lidé dokážou o svých představách dlouze vyprávět, ale teprve když je vidíte doma, začnete číst mezi řádky. Najednou si všimnete věcí, které by během rozhovoru nikdy nezazněly. Jak se pohybují po zahradě, kde nejraději sedí, kam směřují jejich pohledy nebo jak spolu jako rodina komunikují.
Mám vždy velkou radost, když jsou na první schůzce všichni – děti, rodiče, někdy i prarodiče, pokud spolu žijí. Mluvím s každým z nich a stejně důležitá jako jejich slova je pro mě i jejich vzájemná interakce. Často se stává, že jeden člen rodiny je velmi výrazný a mluví za všechny, zatímco ten druhý zůstává spíš v pozadí. Jenže zahrada nemá být pro jednoho člověka. Má fungovat pro celou rodinu.
Právě v tom vidím jednu z nejdůležitějších rolí zahradního architekta. Je to trochu psychologie. Snažíme se odhalit, co jednotliví členové rodiny skutečně potřebují, co je bude ven lákat, co je bude spojovat a jak vytvořit prostředí, ve kterém spolu budou chtít trávit čas. Když se to podaří, nevznikne jen hezká zahrada. Vznikne místo, kde se dobře žije.
Ferdinand Leffler
Stane se někdy, že musíte zákazníka od jeho původního konceptu vyloženě odrazovat, protože by šel proti duchu místa nebo samotné architektuře domu?
Ano, to se samozřejmě stává a upřímně si myslím, že to je možná dneska největší výhoda architekta z masa a kostí proti všem aplikacím umělé inteligence. Kritický architekt by měl být schopen i vymluvit majiteli zahrady spoustu nápadů, které opravdu nedávají smysl a které třeba z hlediska zkušeností, které má, nebude užívat tak, jak si třeba v té první chvíli myslí, že bude.
Těch bláznivých nápadů jsem samozřejmě slyšel spoustu, ať už se jedná o využití rostliny na nevhodném místě, kdy se sází rostliny na slunce do stínu a obráceně, nebo třeba o situaci, kdy se lidé zamilují do nějakého prvku z časopisu, typicky do vířivé vany. Mají pocit, že bude úžasná, ale vy už ze zkušenosti vidíte, kolika lidem se podařilo si vířivou vanu koupit a pak ji následně třeba vůbec nepoužívat a spíš jim tu zahradu hyzdila, než dělala radost. Myslím si, že právě kritický pohled v láskyplné důvěře ke klientovi by architekt měl umět předávat.
Dokážete z pozice landscape designéra udělat luxusní, funkční a atmosférickou zahradu i pro někoho, kdo má velmi omezený rozpočet? Na čem se dá ušetřit, aniž by to výrazně ovlivnilo kvalitu výsledku?
To je velmi zajímavá otázka. Upřímně mám zahrady s omezeným rozpočtem vlastně rád. Beru je jako tvůrčí výzvu. Jen potřebuji znát rozpočet hned na začátku. Je mnohem lepší pracovat od prvního dne s reálnými možnostmi než několik měsíců navrhovat zahradu plnou drahých prvků a teprve na konci zjistit, že na jejich realizaci peníze nestačí.
Nejdražší bývají bazény, koupací jezera, vodní prvky nebo rozsáhlé terénní úpravy. Když víme předem, že do rozpočtu nepatří, můžeme energii věnovat tomu, co vytvoří skutečnou hodnotu.
Krásná zahrada totiž nestojí na množství technologií ani na drahém vybavení. Stojí na dobrém nápadu. Někdy udělá největší službu jediný krásný strom na správném místě, pod jeho korunou jednoduchá lavice a pár promyšleně vysazených keřů a trvalek, které prostor změkčí. I taková zahrada může mít silnou atmosféru.
Důležité je sladit ambice s možnostmi. Když má někdo opravdu velký pozemek, často doporučuji nesnažit se za každou cenu upravit každý metr čtvereční. Většina lidí stejně aktivně využívá jen prostor v bezprostředním okolí domu. Tam má smysl investovat nejvíc péče i peněz. Zbytek pozemku může dostat úplně jiný charakter – může z něj být sad, květnatá louka nebo malý les. Výsledkem je nejen nižší investice, ale také zahrada, která je dlouhodobě udržitelná, a radost ji vlastnit i udržovat.
Živá voda, klimatické podmínky a konec obrovských trávníků
Dříve chtěl každý modrý plastový bazén, dnes lidé touží po koupacích jezírkách. Jak náročný je tento posun pro průměrného majitele zahrady z hlediska údržby?
Ano, tento trend vnímáme velmi výrazně. Osobně raději než o koupacích jezírkách mluvím o koupacích jezerech. Jezírko si většina z nás představí jako malou vodní plochu s kameny a soškou hastrmana. My ale navrhujeme vodní plochy o desítkách metrů čtverečních, které se stávají skutečným srdcem zahrady.
Je ale fér říct, že koupací jezero vyžaduje jiný přístup než bazén. Bazén je dnes do velké míry technologická záležitost. Většina procesů je automatizovaná a při pravidelné kontrole funguje téměř bez starostí.
Koupací jezero je živý organismus. Potřebuje, aby mu majitel trochu rozuměl. Občas je potřeba zkontrolovat kvalitu vody, sledovat její vývoj nebo drobně zasáhnout. Nejde o nic složitého, ale člověk k tomu musí mít vztah. Je to podobné jako s akváriem – nestačí jen zmáčknout tlačítko a čekat, že všechno udělá technika.
Odměna je ale obrovská. Když je jezero dobře navržené a správně funguje, nabízí zážitek, který bazén nikdy nenahradí. Voda voní, je plná života a koupání působí naprosto přirozeně. Máte pocit, že plavete v krajině, ne v technickém zařízení.
Proto klientům často doporučuji, aby si koupací jezero nejdřív vyzkoušeli. Zveme je k nám na hájenku Baldýnku, kde si mohou zaplavat a zažít na vlastní kůži, jak takové koupání vypadá. Teprve potom se společně rozhodujeme, jestli je to pro ně skutečně správná cesta.
Myslím, že právě v tom spočívá role dobrého architekta. Nestačí navrhnout něco krásného. Je potřeba klientovi poctivě říct, co bude znamenat život s takovou zahradou i za pět nebo deset let. Jen tehdy vznikají zahrady, které své majitele těší opravdu dlouhodobě.
Jaký zažitý zahrádkářský mýtus po našich babičkách vás nejvíce zvedá ze židle?
Asi bych neřekl, že mě nějaký zahrádkářský mýtus vyloženě zvedá ze židle. Každá doba má svůj styl a svoje důvody, proč zahrady vypadaly právě tak, jak vypadaly. To, co bylo správně před padesáti lety, nemusí fungovat dnes. A stejně tak budou jednou naši vnuci s úsměvem vzpomínat na některé věci, které děláme my.
Když se podíváme na zahrady našich babiček, najdeme v nich spoustu pečlivě udržovaných skalek, stříhaných jehličnanů nebo záhonů, které vyžadovaly každodenní péči. Jenže dnešní život je úplně jiný. Máme méně času, jiné priority a také jiné klima. Proto se přirozeně mění i způsob, jakým zahrady navrhujeme.
Mnohem více pracujeme s odolnými rostlinami, které zvládají horko i sucho, snažíme se šetřit vodou a využívat přírodní procesy místo zbytečné chemie. To není módní vlna. Je to přirozená reakce na svět, ve kterém dnes žijeme.
Jestli bych ale měl zmínit jednu věc, kterou bych z českých zahrad rád postupně vytlačil, pak jsou to obrovské plochy intenzivně udržovaných trávníků. Často zabírají většinu zahrady jen proto, že majitele nenapadlo, co jiného by na dané místo mohlo přijít. Přitom právě trávník bývá jednou z nejnáročnějších částí zahrady na vodu, péči i čas.
Trávník podle mě není výplň prázdného prostoru. Je to důležitý kompoziční prvek, který by měl mít jasný důvod, proč je právě tam a právě v takové velikosti. Když se nad ním začne přemýšlet tímto způsobem, vznikají zahrady, které jsou krásnější, udržitelnější a mnohem příjemnější pro život.
Existuje nějaká rostlina, kterou si čeští zahrádkáři stále pořizují s vírou, že přežije, ale v našich podmínkách je její pěstování prakticky předem prohraný boj?
Nemyslím si, že existuje jedna konkrétní rostlina, kterou bychom měli všichni přestat vysazovat. Mnohem častější chybou je, že si lidé vybírají rostliny očima, ne podle podmínek své zahrady.
Typickým příkladem jsou nejrůznější exotické druhy – palmy, banánovníky nebo některé středomořské dřeviny. Člověk je vidí na dovolené nebo na krásné fotografii a zatouží mít stejnou atmosféru doma. Jenže české klima je pořád jiné. Přijdou dvě tužší zimy a sen je pryč.
Stejně často ale vídám opačný problém. Někdo vysadí rostlinu, která je do našich podmínek naprosto vhodná, ale umístí ji na špatné místo. Slunomilná trvalka skončí ve stínu, rostlina milující vlhko na vyprahlém svahu. A pak vzniká dojem, že je problém v rostlině, přitom jde jen o špatně zvolenou kombinaci.
Dobrá zahrada nezačíná výběrem rostlin. Začíná pochopením místa. Když respektujete půdu, světlo, vláhu i místní klima, můžete pěstovat překvapivě širokou škálu druhů. Když tyto podmínky ignorujete, bude se trápit i ta nejspolehlivější rostlina.
Ferdinand Leffler
Od divoké permakultury k přehledné harmonii
Dnes je velkým trendem „líná zahrada“ nebo permakultura. Je to opravdu udržitelné, nebo jde jen o výmluvné řešení pro lidi, kterým se nechce plít?
Permakulturu osobně nevnímám jako módní trend ani jako výmluvu pro lidi, kterým se nechce pracovat. Naopak. Když se dělá dobře, vyžaduje obrovské množství znalostí, pozorování a trpělivosti. Fascinuje mě, jak hluboce lidé z permakulturního světa přemýšlejí o půdě, vodě, vztazích mezi rostlinami i o tom, které zahradnické zásahy jsou vlastně zbytečné.
Sám ale jdu trochu jinou cestou. Přiznám se, že jen v několika permakulturních zahradách jsem měl pocit, že si tam opravdu chci sednout, dát si kávu a strávit tam celé odpoledne. Mně osobně je bližší kultivovanější zahrada, která působí klidně, přehledně a harmonicky.
Snažíme se proto navrhovat zahrady přírodě blízké. Respektujeme přirozené procesy, pracujeme s více vegetačními patry, podporujeme život v bylinném podrostu, vysazujeme odolné rostliny a snažíme se co nejvíce omezit spotřebu vody i chemie. Důležitou součástí bývá také voda pro ptáky, hmyz a další živočichy. Jakmile do zahrady vrátíte život, začne vám příroda pomáhat sama a spousta problémů se škůdci se výrazně zmírní.
Jediné, kde jsem trochu konzervativnější, je pěstování zeleniny. Tam mám rád řád a přehled. Chci se v záhonech dobře orientovat, mít rostliny pod kontrolou a vědět, co kde roste. Je to můj způsob práce a také estetika, která je mi blízká.
Na zahradách mě ostatně baví právě to, že neexistuje jediná správná cesta. Důležité je, aby zahrada fungovala pro svého majitele a aby se v ní cítil dobře. To je podle mě mnohem důležitější než nálepka, kterou jí dáme.
Existuje nějaká rostlina, která je pro váš designerský rukopis typická a najdeme ji ve velké spoustě vašich realizací?
Kdyby se na tohle zeptal někdo, kdo naše zahrady dobře zná, nejspíš by odpověděl: vícekmenné stromy. Jsou pro nás opravdu typické. Mám rád dřeviny, které se od země krásně větví a vytvářejí přirozenou, měkkou strukturu. Zahradu velmi rychle zabydlí, vytvoří stín a dodají jí pocit dospělosti už krátce po založení.
Často pracujeme s muchovníky, břízami, javory, svitelem, odrůdami jabloní i planých třešní nebo vícekmennými dřezovci. Každý z těchto stromů má jiný charakter, ale všechny umějí vytvořit příjemný prostor, ve kterém je člověku dobře.
Kdybych ale měl říct, co je skutečným rukopisem Atelieru Flera, pak nejsou typické konkrétní druhy. Jsou to stromy jako takové. Myslím si, že se jich v českých zahradách i městech stále vysazuje málo. My se naopak snažíme dostat stromy všude, kam dávají smysl. Ani na menších zahradách nekončíme u jednoho solitéru. Snažíme se vytvořit zahradu, ve které člověk žije pod korunami stromů.
Stejnou filozofii přenášíme i do veřejného prostoru. Když navrhujeme park nebo náměstí, snažíme se vysadit co nejvíce stromů. Důvod je jednoduchý. V horkém letním dni lidé intuitivně hledají stín. A tam, kde jsou stromy, vzniká život. Právě proto si myslím, že nejlepší parky nejsou ty s nejdražším mobiliářem, ale ty, které jsou plné stromů a plné lidí.
Kdyby si měl člověk, který s kouskem hlíny teprve začíná, koupit jen tři základní nástroje, které byste mu doporučil?
Vybral bych konev, motyčku a lavičku. Konev proto, že voda je na začátku života každé zahrady to nejcennější. Motyčku proto, že dobře nakypřená půda často udělá větší službu než další zálivka. V zahradničení platí staré pravidlo, že jedno okopání někdy vydá za několik zalití.
A třetím nástrojem by byla lavička. Možná to zní zvláštně, ale podle mě je ze všech nejdůležitější. Zahrada totiž není jen místo, kde se pracuje. Je to místo, kde bychom měli umět na chvíli zastavit, posadit se a dívat se, jak se mění. Jen když v ní trávíme čas, začneme jí opravdu rozumět. Uvidíme, kde je ráno slunce, odkud fouká vítr, kam létají ptáci nebo kde bychom si nejraději dali ranní kávu.
Myslím, že právě z lavičky vznikají ty nejlepší nápady. A také vztah k zahradě. Protože zahrada není seznam úkolů. Je to místo, které by nám mělo dělat radost a vracet do života klid.
Zdroj: rozhovor redaktorky Kupi.cz se zahradním architektem Ferdinandem Lefflerem
Německo
Polsko
Rakousko
Slovensko