Retro kempování v Československu: Konzervy, ešusy, plátěné stany a večery s kytarou
Zabalit auto, naložit polní kuchyni, sehnat propanbutanovou bombu a vyrazit směr Vranov, Lipno nebo Mácháč. Nebylo to o luxusu, pětihvězdičkových hotelech ani all-inclusive servisu, naši respondenti však na tyto časy vzpomínají s velkou láskou a nostalgií. Pojďme si spolu s nimi připomenout neopakovatelné kouzlo letního kempování v Československu!
Co v článku najdete
Přečtěte si také
Bez mobilů, zato s volantem na kusu dřeva
Jedním z nejvyhledávanějších cílů prázdninových dovolených byla Vranovská přehrada, kam se sjížděli kempaři z celé republiky. Zatímco například na Bítově se scházela divočejší mládež, klidnější Kopaninky si zase oblíbily rodiny s dětmi a chataři v seniorském věku.
Doprava na místo byla často dobrodružstvím sama o sobě. Devětapadesátiletý pan Antonín z Vnorovic dodnes vzpomíná, jak do prudkého kopce na Kopaninky vyjížděly Trabanty s obytnými přívěsy naloženými až po střechu. Doprovázela je tehdy oblaka namodralého kouře a charakteristický zvuk dvoutaktního motoru.
Samotný pobyt si pak mnohdy vyžádal notnou dávku odhodlání a fyzického úsilí. „Pro dřevo na táborák se muselo pádlovat po vodě i sto metrů na druhý břeh přehrady,“ popisuje pamětník s tím, že v bezprostředním okolí kempu bylo často palivo na oheň beznadějně vysbírané.
Odměnou za brzké ranní vstávání mu býval pohled na úlovky sousedního chataře – někdy chytil i pět nebo šest úhořů denně. Přes den si rád hrával v „autě“, které mu z kusu kmene stromu a starého volantu vyrobil jeho strýc. „Vlezly se tam za sebe dvě děti, tak jsme se v té káře střídali. Úplně nám to pro zábavu stačilo a nepotřebovali jsme ani žádné mobily,“ směje se.
Tehdejší kempingová kuchyně podle něj byla přehlídkou konzervárenského průmyslu. „Klasická vepřová konzerva s chlebem. Červeno-bílá. Schválně jsem si ji koupil asi před deseti lety, že ji ochutnám. A to byl masakr, to se nedá srovnat, vůbec to tak nevonělo ani nechutnalo. Ale tehdy jsme to milovali jako dnešní děcka fastfood,“ vzpomíná pan Antonín na tehdejší kempařské menu, které dle jeho slov typicky doplňovaly také paštiky.
Když pak v roce 1983 vyrazil s bratranci a kamarády na Vranov už jako starší kluk, užíval si zejména divoké večírky u karet. Kdo prohrál, musel za trest pít nechlazené alkoholické nápoje – hlavně pivo a rum. „Zmazali jsme se, ráno nám bylo špatně, ale večer už jsme zase pokračovali,“ líčí s nostalgií zážitky z prázdnin, které pro něj dodnes ztělesňují svobodu a bezstarostnost tehdejšího mládí.
Nesmrtelná „poduša“, ešusy a kytary do svítání
Zatímco dnes ladíme last minute termíny dovolených přes skupinové chaty, tehdy se letní setkání plánovala s daleko větším předstihem. Autokempy se na několik týdnů stávaly přechodným domovem pro celé party přátel, které na místo jezdily rok co rok.
Co tehdy nesmělo chybět ve výbavě
Kempování v Československu mělo svou jasnou výbavu. Do auta se balily konzervy, paštiky, chleba, ešusy, plecháčky, kapesní nože, baterky, spacáky, nafukovací lehátka, plátěné stany, deky, propanbutanová bomba a často i skládací židličky nebo vařič. Kdo měl chladicí tašku, byl v kempu téměř za krále.
Své vzpomínky na toto období sdílí jednapadesátiletá Michaela ze Žďáru nad Sázavou, která jako dítě jezdila s rodiči do Autocampu Hluboký u Holic. Seznamování a organizace tehdy probíhaly výhradně přes poštovní schránky. „Od Nového roku nám domů chodily dopisy, kdy tam ten rok budeme, abychom sladili společné termíny,“ vysvětluje paní Michaela tehdejší logistiku.
S dojetím vzpomíná na to, jak jako dítě prakticky celý pobyt v kempu trávila bosá. Věděla prý takřka o každém milimetru země a měla vychytané cestičky, kudy projít k vodě tak, aby ji nepíchaly ostré kamínky.
Její koupání v kempu doprovázela i takzvaná „poduša“ – kultovní nafukovací lehátko v tehdy typické červeno-modré kombinaci. Tento kousek byl vyrobený z neuvěřitelně poctivého a pevného materiálu, který by podle pamětnice dokázal propíchnout snad jedině hřebík. Lehátka byla oboustranná, přežívala celé generace a na rozdíl od dnešních plastových matrací nikdy nezplesnivěla.
Stravování mělo dle jejích zkušeností čistě zálesácký charakter. Jídlo se připravovalo na otevřeném ohni a veškeré nápoje, ale i polévky se pily z plecháčků. O nějakém jednorázovém plastovém či papírovém nádobí, které se po jídle vyhodí, nebyla řeč. Svatým grálem všech kempařů tak byl klasický ešus.
Když je pak uprostřed noci zastihl silný liják a do tehdejších plátěných stanů začalo zatékat, nastoupilo radikální, ale praktické řešení: „Do spodního dílu stanu se řízlo a ono to vyteklo,“ popisuje pamětnice chvíle, kdy během kempování vítězil selský rozum nad šetrností.
Nezapomenutelnou postavou prázdnin v kempu byl pro paní Michaelu její dědeček, který každé ráno zamířil do kempového stánku, aby si koupil Rudé právo. Přes den ho pak často vídala s mechanickou kamerou na kliku, jak vytváří pohyblivé vzpomínky na tyto dny plné veselých zážitků. „Po večerech dospělí pili, zpívali a hrávali na kytary až do svítání a děti měly pré v okolních lesích,“ uzavírá s tím, že všichni tehdy žili přítomností a užívali si života plnými doušky.
Zdroje: autentické vzpomínky respondentů pro Kupi.cz
Německo
Polsko
Rakousko
Slovensko