Spisovatelka Pavla Horáková: „To nejlepší mám po padesátce teprve před sebou,“ hlásá hrdě držitelka Magnesie Litery
Dlouhé roky se věnovala překladům cizích děl a rozhlasovému redaktorství, než se rozhodla odhodit těsné brnění zaměstnaneckého poměru, dát průchod vlastní kreativitě a začít psát vlastní knihy. Dnes Pavla Horáková patří k oceňovaným autorkám literatury pro děti i dospělé. Jak se žije úspěšné ženě, která věří, že to nejlepší má po padesátce teprve před sebou? O tom a mnohém dalším se rozpovídala v našem rozhovoru.
Co v článku najdete
Přečtěte si také
Kdo je Pavla Horáková?
Pavla Horáková je vystudovaná, po dvacet let činná a dnes už bývalá překladatelka ze srbštiny a angličtiny, někdejší rozhlasová redaktorka a v současnosti především spisovatelka na plný úvazek.
Zatímco u mladších čtenářů zabodovala s dětskou detektivní trilogií o Hrobařících, v kategorii prózy pro dospělé na sebe výrazně upozornila románem Teorie podivnosti, za který v roce 2019 obdržela cenu Kniha roku v anketě Magnesia Litera. Na tento úspěch navázala romány Srdce Evropy či Okno na západ a letos v březnu vydala svou knižní novinku Zahrada prostřená.
Sama se označuje za Husákovo dítě z pražského sídliště, které se před padesátkou přesídlilo na jihomoravské maloměsto. Vyhledává příjemné zážitky, vyhýbá se sportu, má raději léto než zimu a svobodu považuje za svrchovanou hodnotu.
Od překladů přes rozhlasovou redakci až po vlastní knihy
Dlouhá léta jste překládala cizí autory. V jakém bodě nastal ten zlom, kdy jste se rozhodla, že začnete vydávat vlastní literární díla?
Někde v koutku duše jsem si přála psát odmalička, ale tušila jsem, že by mě coby perfekcionistku klopotné pokusy a cizí názory spíš odradily, a tak jsem to raději nezkoušela. Vzala jsem to oklikou přes literární překlad, při němž se stáváte nejintimnějším čtenářem zdrojového díla, vidíte autorům takřka pod pokličku – a ne vždycky jste z toho nadšená.
Další stupeň v mé soukromé škole tvůrčího psaní byla práce v anglické redakci zahraničního vysílání Českého rozhlasu. Muset dát během tří hodin dohromady rozhlasový příspěvek v angličtině o tématu, o kterém toho pramálo víte, a navíc striktně nezaujatě a srozumitelně pro zahraničního posluchače, to byl velmi přísný dril na cvičišti. Na bojišti vlastního psaní jsem se pak cítila, jako kdybych odhodila těžké a těsné brnění. Psát v mateřštině o vlastních tématech bylo najednou snadné. K tvorbě jsem se odhodlala, jakmile jsem ukončila zaměstnanecký poměr v rozhlasu.
Jak se do vašeho psaní promítá vaše rozhlasová zkušenost?
Docela dost. V první řadě jsem při práci v rádiu posbírala hromady obskurních poznatků a vědomostí z různých oblastí lidského konání, jelikož jsme v malé redakci dělali všichni všechno – od ekonomiky po kulturu a historii.
Dále jsem se naučila psát rychle, úsporně a srozumitelně, protože v rádiu posluchač informaci slyší jednou a nemůže se k ní vrátit jako v psaném textu. Všechny tyhle praktické dovednosti se mi při vlastní tvorbě velmi hodí. Díky nim jsem přeskočila takové to stadium, kdy se spisovatelé snaží psát záměrně zašmodrchaně, protože to považují za známku uměleckosti.
Kdo je obvykle vaším prvním čtenářem, kterému ukážete ještě nedokončený rukopis?
Moje texty jsou vhodné k ukazování až dokončené. Sice píšu převážně lineárně, ale občas nějaká událost z poslední kapitoly potřebuje zpětně dopsat předehru do kapitoly první, takže rukopis dávám z ruky, až když jsou všechny nitky děje svázané.
Mojí první čtenářkou je maminka. Čtení je práce, kterou nemůžu po nikom vyžadovat zadarmo. Jedině bezpodmínečně milující matka to udělá ráda a ještě se zájmem – tedy aspoň doufám.
Pavla Horáková / se svolením
Vaše knížky jsou plné drobných postřehů a přehlížených detailů všedního dne. Zaznamenáváte si je, i když jste zrovna na ulici, nebo se spoléháte pouze na svou paměť?
Snažím se zapisovat si úplně všechno. Telefon mám plný poznámek a screenshotů, které průběžně přesouvám do počítače. Dřív jsem nosila v kabelce papírky s útržky vět nebo hesly, papír a tužku jsem měla i u postele. Okamžitý nápad se zpravidla objeví znovu, ale spoléhat na to nejde. Od toho nakonec máme písmo – abychom ulevili paměti a pojistili si, že jednou vyřčené nebo myšlené se neztratí.
Sledujete po vydání knihy recenze a hodnocení čtenářů na internetu?
Jen pokud se ke mně přímo dostanou. Na česká čtenářská fóra ze zásady nechodím a už mnoho let sama sebe negoogluju. Na recenze mě občas upozorní někdo z přátel nebo osobně jejich autoři. Když je napsal někdo, jehož soudu si vážím, ráda si je přečtu. Ale chápu je jako servis pro čtenáře a soukromý názor pisatele, který leckdy píše spíš o sobě než o recenzovaném díle, a nikoli jako směrodatnou zpětnou vazbu pro autory.
Jestli by mě něco zajímalo, byly by to názory literárních teoretiků a historiků, ale těžko říct, jestli by je moje knížky zajímaly.
Dokážete číst publikace jiných autorů jen jako konzument, nebo se ve vás probouzí sklony k hodnocení a takzvaná „nemoc z povolání“?
Bohužel mě stihla kletba mnoha profesionálů – už nedokážu číst pro potěšení a velmi se mi po tom prožitku stýská. Částečně je to výběrem titulů – čtu současnou českou prózu, abych byla v obraze, a to je málokdy čtení k vodě.
A když jednou za dlouhý čas sáhnu po nějaké oddechovce, nudí mě, jak ledabyle je napsaná. V duchu rediguju, zaměňuju synonyma, vyškrtávám klišé, měním slovosled a veškerá zábava je tatam.
V roce 2019 jste získala ocenění Kniha roku v anketě Magnesia Litera za román Teorie podivnosti. Jaký máte k této knize vztah dnes?
Už jsem ji dlouho neotevřela, tak mě občas překvapí, když mi z ní někdo cituje a já sice poznávám svoji myšlenku, ale už si nepamatuju, že jsem se o ni podělila v knížce. Bylo mi v tom fikčním světě dobře a zdá se, že i čtenářům a čtenářkám.
Podobné ohlasy mám na letošní novinku s názvem Zahrada prostřená. Je to trochu, jako kdyby se Ada s Kasparem přestěhovali na venkov a hospodařili spolu.
Když k povaze času řeknete vše a toužíte stvořit nový svět
Hlavní hrdinka Ada v knize s ironickým humorem zkoumá šroubované vztahy na akademické půdě, pražské anomálie i sílu synchronicit. Bylo náročné se od jejího hlasu odpoutat a napsat úplně jinak strukturované romány jako Srdce Evropy nebo Okno na západ?
Já jsem se odpoutala snadno, ale nejspíš se ode mě očekávalo, že budu pokračovat v nastoleném stylu. Měla jsem pocit, že k metafyzice lásky, povaze času a pražským tajemstvím jsem řekla všechno a na řadě jsou společenská a historická témata, ke kterým se chci vyjádřit.
Momentálně žiju ve světě aplikované teorie podivnosti, ale třeba si v nějakém příštím románu vytvořím další kouzelný svět, do kterého se budu chtít zachumlat.
Našla by se ve vaší trilogii Tajemství Hrobaříků, Hrobaříci v podzámčí a Hrobaříci a Hrobaři pro mladší čtenáře dětská postava, do které jste podvědomě promítla své vlastní já v tomto věku?
Vyrůstala jsem na sídlišti, kde pod povrchem nedřímala žádná tajemství, jeden dům byl jako druhý, nikde kousek historie. Naše dětská dobrodružství se odehrávala ve sklípcích a u výtahových strojoven, a tak jsem si napsala partu, jakou bych bývala chtěla mít.
Myslím, že jsem do každého z Hrobaříků dala kousek svého vnitřního dítěte. Mám v sobě akurátnost Šimona, serióznost Alžběty, hravou zvídavost Evžena, Vojtovu střízlivost i jistou blazeovanost Kláry.
Spousta autorů začne psát pro děti, až když mají vlastní potomky. U vás to tak nebylo. Kde jste v sobě tehdy našla tu chuť?
Rozprostřel se přede mnou příběh z Olšanských hřbitovů a já najednou věděla, že v něm budou vystupovat děti, protože děti se mohou pohybovat v hájemství mrtvých, aniž by je pomyšlení na smrt drtilo. A když už byl o dětech, napsala jsem ho pro děti.
Ve skutečnosti jsem do celé trilogie vložila spoustu narážek a odkazů i pro dospělé. A mám dojem, že se Hrobaříci víc líbí maminkám a babičkám, které je s dětmi čtou, než dětem samotným.
Pavla Horáková / se svolením
Mezi aplikovanou tvořivostí, svobodou a čekáním na to nejlepší
Často zmiňujete, že se u nás v Česku máme dobře, ale neumíme si toho vážit. Co bychom podle vás potřebovali zažít nebo vidět, abychom to dokázali?
Myslím, že ani není potřeba nic zažívat, stačí se dívat na zprávy anebo si promluvit se sousedem, který přišel třeba ze země, kde se válčí. Mně stačí mluvit s kolegy z jiných končin světa a občas někam vyjet, abych si hned víc vážila toho, co mám.
Ne že by u nás nebylo co zlepšovat, od revoluce se mnohé zanedbalo a celé skupiny obyvatel a celé regiony zůstaly mimo zorné pole vládnoucích špiček. Mám pocit, že teď se bude situace ještě nějakou dobu zhoršovat, ale doufejme, že se ze současné destrukce poučíme a v budoucnu z ní vzejde něco dobrého.
V minulosti jste měla úspěch i jako glosátorka veřejného prostoru na sociálních sítích. Proč v tomto směru přišla stopka?
Sociální sítě už nejsou, co bývaly. Pro mě nastal jejich vrchol někdy v letech 2015–2016. Na Facebook jsem si chodila číst vtipné postřehy lidí, z nichž někteří se postupně stali mými přáteli i mimo internet. Mnoho z nich se na sítích odmlčelo úplně, jiní sdílejí jen pracovní věci.
Já jsem svoji aktivitu omezila částečně, pořád se ráda podělím o zábavný výjev z veřejného prostoru, ale nápady a glosy si musím schovávat do sloupků a fejetonů – nádrž mojí kreativity holt není bezedná.
Netajíte se tím, že jste se otevřela věcem mezi nebem a zemí. Jak k tomu u racionálně uvažující spisovatelky dojde?
Empiricky. Prostě když se kolem vás dějí divné věci, přijmete to jako fakt. Nebyla jsem vychována v žádné náboženské víře, ctím vědu, ale baví mě hranice, kde věda naráží na nepoznatelno.
Nejsem vědkyně, na to nejsem dost systematická a ukázněná, proto jsem ráda, že si můžu svět osahávat a pojmenovávat ho aparátem a výrazovými prostředky umění.
Máte nějaký rituál, bez kterého si svůj život spisovatelky neumíte představit?
Obávám se, že nemám. Nakonec se každá knížka musí vysedět.
Co byste vzkázala vašim vrstevnicím, které po padesátce bilancují a mají pocit, že to nejlepší už mají za sebou?
Necítím se povolána něco komukoliv vzkazovat, protože naše životy a hodnoty se nejspíš výrazně liší. Sama to cítím tak, že to nejlepší mám před sebou.
Zdroj: autorský rozhovor redaktorky Kupi.cz se spisovatelkou Pavlou Horákovou
Německo
Polsko
Rakousko
Slovensko