„Traumata z dětství si neseme do šatníku.“ Módní terapeutka Kristýna Hrabalová o tom, co všechno odhalí třídění šatníku
Dříve řešila marketingové strategie, dnes pomáhá ženám najít cestu k sobě samým skrze šatník. Kristýna Hrabalová vyměnila kancelář za profesi stylistky a módní terapeutky a otevřela unikátní prodejnu, kde spojuje český design s poklady z druhé ruky. Kristýnu jsme vyrazili vyzpovídat do nově otevřeného Ateliéru 2 v centru Uherského Hradiště. V rozhovoru pro Kupi nám prozradila, proč je černá barva největší módní lež, jak se vyrovnává s kritikou na sítích a proč se po porodu cítila ve vlastním těle jako v pasti.
Co v článku najdete
- Kdo je Kristýna Hrabalová?
- Od marketingu k módní terapii
- Cesta k přijetí vlastního těla
- Mentální očista: Když jde ze skříně úplně všechno ven
- Módní mýty pod lupou: Od slevových pastí až po univerzální černou
- Nákupy jako náplast na emoce a cesta k vědomému šatníku
- Jak neztratit vlastní styl v záplavě trendů a sítí
- Ateliér 2: Když se spojí český design a poklady z druhé ruky
Přečtěte si také
Kdo je Kristýna Hrabalová?
Kristýna Hrabalová není klasická stylistka. Sama se označuje za módní terapeutku, protože při třídění šatníku nezůstává jen u střihů a barev, ale jde mnohem víc do hloubky. Řeší podvědomé vzorce a přesvědčení, která si ženy o sobě často nesou už od dětství. V Uherském Hradišti otevřela unikátní Ateliér 2, kde spolu s maminkou ukazuje, že udržitelná móda a kousky ze „sekáče“ mohou vypadat luxusně. Na sítích ji sledují tisíce žen, kterým radí, jak pracovat s postavou a jak si v každém věku dovolit vypadat skvěle.
Od marketingu k módní terapii
V popisku na sítích máte uvedeno, že jste módní terapeutka. Co si pod tím máme představit a v čem se váš přístup liší od klasických stylistek?
Stylistky se většinou zaměřují na povrch – tedy na to, jak oblečení vypadá zvenku, na střihy a vizuální stránku. Moje forma „terapie“ vznikla přirozeně z praxe a jde víc do podvědomí. Řeším podvědomé vzorce a to, co si žena sama o sobě myslí, protože právě to se pak zásadně promítá do jejího stylu. Zaměřuji se na sebevědomí a na to, jak se člověk v oblečení skutečně cítí.
Jak jste se k této profesi vlastně dostala? Máte v oboru vzdělání, nebo jste samouk?
K módě jsem tíhla odjakživa a zájem o ni jsem měla v sobě tak nějak vrozený. Samotné nadšení by ale nestačilo. Zlom nastal, když jsem se rozhodla absolvovat profesionální kurz stylingu. Ten mi dal potřebný přehled o tom, co toto odvětví obnáší a jak v něm profesionálně fungovat.
Jaké byly vaše začátky? Bylo těžké získat první klienty?
Začátky mi kupodivu těžké nepřišly, protože jsem z původní profese přecházela pozvolna. Dříve jsem pracovala jako markeťák, takže jsem klientelu získávala postupně a nebyla jsem pod tlakem, že mě nová práce musí okamžitě uživit. Vytvořila jsem si na trhu poptávku po něčem, co lidi dříve ani nenapadlo, že by mohli potřebovat.
Působíte v Uherském Hradišti. Byla pro vás tato lokalita spíše výhodou, nebo překážkou?
Zpočátku jsem to vnímala jako nevýhodu, ale později jako výhodu. Uherské Hradiště bylo v tomto směru „nepopsaný list“ a ty ženy tady k té službě postupně dozrávají. Spousta lidí mi dřív říkala, že se tím nedá uživit a kdo by za třídění šatníku platil, ale já jsem vždycky věřila své vizi a té pomoci, kterou můžu ženě dát. Navíc díky tomu na klientky působím víc jako „normální člověk“ a kamarádka, což u nich vyvolává větší zájem a důvěru, než kdybych byla nějaká cizí holka z Prahy. Dnes mi sice chodí poptávky i z Prahy, ale ty odmítám, protože je to pro mě daleko.
Na sociálních sítích jste hodně vidět. Jak se vyrovnáváte s případnou kritikou?
S kritikou se setkávám, i když už méně než na začátku. Tehdy útočili na můj vzhled, projev a na to, jak vypadám, což mě hodně vzalo. Dnes už ale vím, že ty negativní komentáře nejsou o mně, ale odrazem lidí, kteří je píší. Raději se zaměřuji na pozitivní věci, protože v negativní energii není nikomu dobře. V minulosti se snesla vlna kritiky i na to, že nemám spoustu nových věcí a nosím to samé. Já ale záměrně nedělám robustní velké „hauly“, protože to na sledující vytváří nátlak mít stále něco dalšího. Snažím se raději ukazovat, že můžu jednu věc vynosit na několik způsobů, v čemž vidím cestu k udržitelnosti.
Cesta k přijetí vlastního těla
Měla jste i vy sama někdy období, kdy jste se ve svém těle necítila dobře?
Bylo to hlavně po porodu a musím říct, že mě to úplně zaskočilo. Vůbec jsem na to nebyla připravená. Pamatuju si, jak jsem odcházela z porodnice a měla jsem břicho, jako bych snad ani nerodila. V kombinaci s těmi hormony to pro mě bylo hrozně náročné a cítila jsem se v pasti – měla jsem pocit, že se moje tělo už nikdy nevrátí zpátky. Absolutně jsem se nevlezla do svých starých kalhot a trápilo mě to. Pak jsem si ale řekla, že se nebudu trýznit tím, že mi ty staré věci nejsou. Po šestinedělí jsem si šla koupit jedny džíny, které mi prostě seděly a byly pohodlné. Pomohlo mi to přijmout se taková, jaká jsem byla v tu chvíli, místo abych se bičovala za to, že vypadám jinak než dřív.
S jakými problémy za vámi ženy přicházejí nejčastěji?
Zkrátka se necítí dobře, necítí se hezky a nevědí, co s tím. Často jsou za tím konkrétní životní zlomy, jako je změna postavy, menopauza nebo návrat do práce po mateřské, kdy žena často ztratí část své identity. Velkým tématem je ale nákupní chování ovlivněné emocemi. Impulzivní nákupy jsou totiž vždycky o emocích. I já sama jsem měla období, kdy jsem si nákupy ve slevách podvědomě nahrazovala pocit nedostatku a pak jsem se těch věcí musela zbavovat. Snažím se proto ženám pomáhat, aby nad svým šatníkem přemýšlely vědomě a nenechaly se těmi emocemi ovládat.
Mentální očista: Když jde ze skříně úplně všechno ven
Jak vypadá den strávený společným tříděním šatníku a jak celý proces probíhá?
Je to v podstatě mentální očista. Nejdříve si u kávy probereme očekávání a pak jde ze skříně úplně všechno ven. Každý kousek projdeme a zkoušíme, jestli k té ženě ještě sedí. Ty nejlepší kombinace a outfity si hned fotíme, aby klientka měla v telefonu hotovou galerii inspirací a nemusela pak ráno váhat nebo ztrácet čas vymýšlením, co na sebe. Celý proces trvá průměrně čtyři až šest hodin a ten pocit uvolnění vnitřní kapacity na konci dne je pro ty ženy často až nepopsatelný.
Otevíráte během třídění šatníku i nějaká hlubší osobní témata?
Často jdeme až k dětství a k vztahům v rodině. Když ta žena stojí před zrcadlem, mnohdy se sama otevře a my zjišťujeme, že její negativní pocity z vlastní postavy nebo to, že má třeba „velký zadek“, pramení z poznámek, které jí před dvaceti lety řekli sourozenci nebo spolužáci. Skrze otázku „proč si to o sobě vlastně myslíš?“ se snažíme tyto staré vzorce a přesvědčení odblokovat. Tyto příběhy jsou pro mě inspirací i pro mou další tvorbu, protože vím, že podobná trápení zažívá spousta dalších žen a skrze módu jim mohu pomoci si aspoň trochu ulevit.
Při třídění šatníku jste s klientkami i řadu hodin. Co je pro vás v takové chvíli největší výzvou – třeba to, že se nechtějí vzdát nějakého kousku z šatníku?
Nikoho do ničeho nenutím, spíše funguji jako kompas nebo podpůrná osoba. Ženy většinou intuitivně samy poznají, co s daným kouskem chtějí udělat. Někdy mě ale překvapí ta kvantita – jednou jsem například třídila šatník, který zabíral hned tři místnosti.
Zažila jste u klientek po takové proměně skutečně viditelnou změnu?
Vždycky – a to je přesně ten důvod, proč mě ta offline práce tak strašně baví. Tu změnu v postoji těla a ve výrazu v obličeji vidím u těch žen okamžitě. Vidět ženu, jak se na sebe po té proměně podívá do zrcadla a upřímně se jí líbí to, co vidí, je pro mě jako droga. Je to ten moment, kdy vím, že ta moje práce má smysl.
Pracujete také s muži, nebo jsou vaší doménou výhradně ženy?
Mám mezi klienty i muže, ale nijak na ně necílím, mou srdcovkou jsou ženy. Muži k těm nákupům přistupují mnohem víc analytičtěji a bez tolika emocí, což je pro mě v mnoha ohledech jednodušší spolupráce. Ale i oni jsou samozřejmě rádi, když vypadají dobře a ten výsledek tam je.
Módní mýty pod lupou: Od slevových pastí až po univerzální černou
Čím to podle vás je, že mnoho žen má sice plné skříně, ale přesto každé ráno stojí před zrcadlem s pocitem, že nemají co na sebe?
Je to způsobeno především tím, že na sebe necháváme příliš působit ty vnější vlivy z obchodů a sociálních sítí, které nám v podstatě zamlžují náš vlastní úsudek. Často si pořizujeme věci jen proto, že vypadají skvěle na někom jiném, místo abychom se soustředily na to, co skutečně potřebujeme my a v čem se cítíme dobře. Svou roli hraje i ženská cykličnost – v každé fázi měsíce máme jiné potřeby. Někdy chceme zářit, jindy spíše splynout s davem v něčem pohodlném. Pokud náš šatník tyhle proměny nereflektuje, vzniká tam vnitřní rozpor. Cesta z tohoto kruhu vede přes odstřižení se od vnějších tlaků a upřímné zodpovězení otázky: „Kdo jsem já a co ladí se mnou?“
V čem podle vás dělají české ženy v oblékání největší chybu?
Často na sebe zapomínají a nedávají se na první místo. Nechají se převálcovat povinnostmi a pak v šatníku jen tak sáhnou po první věci, kterou najdou. Chybí jim odvaha ukázat světu, jak jsou hezké, a pracovat se svou ženskou siluetou a proporcemi. Často se spíše jen tak „zahalují“, místo aby svůj vzhled opravdu vědomě tvořily.
Hodně se věnujete barevné typologii. Jaký na ni máte názor? Existuje nějaká barva, která sluší všem – třeba taková „zeštíhlující“ černá?
Pro mě to byl úplný „game changer“. Je to skvělý filtr, který ty nákupy i rozhodování nesmírně usnadňuje. Třeba ta černá barva, to je prostě největší módní lež – zdaleka nesluší všem, mnoha ženám naopak přidává roky, zvýrazňuje únavu a vypadají v ní strhané. Často neplatí ani takové to zažité klišé, že by černá v praxi vždycky zeštíhlovala. Skutečně univerzální barvou je spíše modrá, kterou v tom vhodném odstínu najdete v podstatě v každé té paletě.
Existuje nějaké módní pravidlo, které považujete za úplně přežité?
Podle mě jsou všechna pravidla svazující. Třeba to, že musíte mít v šatníku bílou košili, je nesmysl, pokud se v ní necítíte sama sebou. Stejně tak nemusíte nutně ladit kabelku a boty. Ta pravidla jsou zkrátka „bullshit“, důležité je jenom to, co funguje pro tu vaši postavu a váš styl.
Prozradíte, jaký nejdražší kousek máte ve svém šatníku vy a co nejdražšího jste kdy vyřadila klientce?
Co se týče mých klientek, tak si vlastně nepamatuju žádný konkrétní kousek, který by mi utkvěl v paměti jenom kvůli své ceně. V mém vlastním šatníku je nejdražším kouskem nejspíš kabelka Louis Vuitton, kterou jsem dostala jako dárek k narozeninám.
Nákupy jako náplast na emoce a cesta k vědomému šatníku
Co říkáte na fast fashion a nakupujete v těchto obchodech někdy i vy?
Samozřejmě že nakupuju. V podstatě všechny ty obchody v nákupních centrech jsou fast fashion a musíme brát v úvahu, že každý má jiný rozpočet. Za mě je to v pohodě, pokud člověk nakupuje chytře, vědomě a má nastavené ty svoje filtry. Já mám například svůj legendární klobouk z Primarku už asi 10 let. Dneska už ale do takových obchodů skoro nevejdu, protože mi vadí to kvantum levného oblečení.
Second hand a vintage móda jsou čím dál populárnější. Nakupujete v nich i vy?
Miluji second handy, i když se dneska potýkají s tím problémem, že jsou zaplaveny těmi nekvalitními kousky z ultra fast fashion řetězců. Dříve jsem se za ty nákupy v nich styděla, ale dneska to vnímám jako svou výsadu, protože tam lze najít unikátní a kvalitní věci. Klientkám to doporučuji individuálně – vyžaduje to totiž trpělivost, čas a chuť hledat ty poklady.
Pravidelně se se svými sledujícími zapojujete do „No Buy“ výzvy. V čem vám to nejvíce pomáhá a řídíte se jimi striktně?
Je to skvělý způsob, jak se na chvíli zastavit a uvědomit si, co v tom šatníku vlastně mám. Člověk se pak učí pracovat s tím, co už vlastní, a hledá nové, hravé kombinace, místo aby si tu cestu k novému outfitu jen zjednodušil dalším nákupem. Většinou se tou výzvou řídím poctivě, i když se někdy stane výjimka – jako naposledy před dovolenou. I tak je to ale skvělý nástroj, jak se naučit nad tou módou přemýšlet vědoměji.
Jak neztratit vlastní styl v záplavě trendů a sítí
Co byste poradila někomu, kdo chce najít svůj styl sám doma?
Přestaňte se dívat na vnější vlivy a vytvořte si osobní moodboard (například na Pinterestu). Je důležité dostat své představy z hlavy do vizuální podoby. Pak je mnohem snazší se k té vizi vracet a uvědomit si, jestli se mi ta věc líbí jen proto, že ji má někdo jiný, nebo jestli skutečně zapadá do mého života a k mé postavě.
Módou hýbou především trendy. Jak poznat, který trend je pro vás ten pravý a který nechat plavat?
Je to o tom vrátit se k sobě a nechat ten trend projít vlastním filtrem. Třeba když byla v kurzu čokoládově hnědá, byla to pro mě skvělá barva, ale ta trendy máslově žlutá se mnou neudělala vůbec nic, protože ke mně zkrátka nesedí. Důležité je nenechat se zlákat jen tím, že je něčeho aktuálně plný trh.
Stává se někdy i vám, že stojíte před skříní a nevíte, co si obléknout?
Málokdy, ale stává se to, když v sobě vedu vnitřní dialog a bojuji s očekáváním ostatních – jestli náhodou můj outfit není na stylistku „příliš nudný“. Pak si ale uvědomím, že jsem prostě normální holka a chci působit přirozeně. Mojí „jistotou“ jsou džíny, triko, sako a k tomu buď tenisky, nebo podpatky.
Co říkáte na módu mladé generace? Často se kritizuje, že nosí stejné uniformy, ale nebyli jsme stejní?
Podle mě to zkrátka patří k období dospívání. Máme v té době tendenci chtít vypadat stejně, abychom nebyli vyloučeni ze skupiny. Dřív nás ovlivňovaly různé hudební směry, jako byli rockeři nebo pankáči, ale dnes ten trend úplně pohltily ty sociální sítě. Vliv sítí je tak masový a jednolitý, že ty odlišnosti dneska skoro nevidíme. Je to ale přirozené – člověk v tom věku nechce vyčnívat, chce být prostě součástí toho celku.
Mohla by podle vás v budoucnu umělá inteligence nahradit práci stylistek?
AI může být skvělým nástrojem pro sestavování outfitů nebo moodboardů, ale ten lidský faktor a tu „lidskost“, kterou si s klientkami předáváme, podle mě nahradit nedokáže. Sama jsem AI testovala u barevné typologie a shodly jsme se jenom z 20 %, protože velmi záleží na vstupních datech, jako je třeba světlo na fotce.
Ateliér 2: Když se spojí český design a poklady z druhé ruky
Nedávno jste otevřela Ateliér 2. Co vás k tomu vedlo a proč zrovna tento název?
Ateliér 2 proto, že jsme dvě – já a moje mamka – a spojujeme v něm vlastně dva koncepty: české designéry a kousky z druhé ruky. Chceme lidem ukázat, že se tyhle dva světy dají skvěle kombinovat a že i věci ze „sekáče“ mohou vypadat luxusně a stylově.
Ve svých videích často zapojujete i svou maminku. Co vás k tomu vedlo?
Vedlo mě k tomu především to, že se s ní dokážou ztotožnit i jiné ženy. Chtěla jsem ukázat různé typy postav a to, jak s nimi v praxi pracovat. Často jsem totiž dostávala reakce typu: „No jasně, ty jsi hubená, tobě sluší úplně všechno.“ Chtěla jsem prostě na mamince demonstrovat, že i zralá žena po padesátce může vypadat skvěle.
Ve videích se občas objevuje i váš přítel. Má vám do oblékání co mluvit?
To rozhodně nemá (smích). Samozřejmě se mu chci líbit a vím, že existují outfity, které na mně vidí raději. Když mu chci udělat radost, tak zvolím kombinaci, o které vím, že ji ocení – třeba takovou, která více podtrhne ty ženské křivky. Pořád se v tom ale musím cítit dobře hlavně já. Ve finále se vždycky řídím svým vlastním názorem a pocitem.
Zdroje: Kupi.cz
Německo
Polsko
Rakousko
Slovensko