„Jako malý jsem neměl nic, teď rozhazuju a žiju od výplaty k výplatě,“ svěřuje se ajťák. Vídáme to často, říká psycholog
„Koupím si, co chci. Mám na to.“ Martin se smál, když si do košíku přihodil další láhev vína. V obchodě působil bezstarostně, ale doma přiznal, že na účtu mu před výplatou zbývá jen pár stovek. „V dětství jsme měli jen brambory a rohlíky. Teď nechci počítat každou korunu.“ Ale jak se svěřil naší redakci, často se bojí, že kdyby přišla nenadálá situace, nemá nic stranou.
Co v článku najdete
Přečtěte si také
Na konci měsíce mu nezůstala ani koruna
Martinovi je 34 let, pracuje v IT a měsíčně si vydělá kolem 50 tisíc korun čistého. Žije v Brně se svou partnerkou, děti zatím nemají. Na první pohled si žije dobře – dovolí si nové auto na leasing, pravidelně chodí do restaurací a rád kupuje drahé značkové oblečení. Jeho dětství však bylo jiné. Vyrůstal na vesnici v rodině, kde se počítala každá koruna. Tatínek byl dělník, maminka uklízečka.
„Nikdy jsem neměl značkové boty, i školní obědy byly problém,“ vzpomíná. Když nastoupil do dobře placené práce, pocítil obrovskou svobodu. „První výplaty jsem doslova rozházel. Konečně jsem mohl mít všechno, co jsem si jako dítě přál,“ říká. Jenže tenhle vzorec se udržel. Každý měsíc utratí téměř vše, co vydělá. Rezerva žádná, spoření nulové. „Cítím se jako král, když si něco koupím. Ale v noci přemýšlím, co bude, když přijdu o práci,“ přiznává.
Odborný komentář psycholožky
Mgr. Jana Novotná, psycholožka se zaměřením na finanční chování:
Jak často se s tímto vzorcem setkáváte?
„Velmi často. Lidé, kteří vyrůstali v nedostatku, si v dospělosti podvědomě kompenzují chybějící věci. Každý nákup jim přináší pocit uznání a bezpečí, i když objektivně zhoršuje jejich finanční stabilitu.“
Je to chování pochopitelné?
„Ano, protože vychází z emocionální zkušenosti. Dítě, které muselo odmalička slyšet ‚na to nemáme‘, si jako dospělý chce dopřát. Ale pokud se z toho stane zvyk, přináší to více stresu než radosti.“
Co je v takové situaci největším rizikem?
„Život od výplaty k výplatě znamená obrovskou zranitelnost. Stačí nemoc, rozchod nebo ztráta práce a člověk se rychle ocitá v dluzích.“
Jak se dá tento vzorec změnit?
„Základ je uvědomit si souvislost – proč utrácím. Potom nastavit malé cíle: třeba každý měsíc odložit 5 procent příjmu, a to hned v den výplaty. Velmi dobře funguje i spolupráce s finančním poradcem nebo terapeutem.“
Co poradíte lidem v podobné situaci?
„Nemusíte si vše odpírat. Jde o rovnováhu. Nastavte si limit na ‚radosti‘, ale zároveň si budujte rezervu. A pokud cítíte, že utrácení je impulzivní, hledejte jiný způsob, jak si dopřát pocit jistoty – třeba ve vztazích nebo koníčcích.“
Praktické rady
Jak se naučit hospodařit, když utrácíte za kompenzaci dětství:
- Přiznejte si, že vzorce chování vycházejí z minulosti.
- Odkládejte peníze hned po výplatě, ideálně na samostatný účet.
- Stanovte si limit na „radostné nákupy“ a držte se ho.
- Sledujte výdaje – zapisování často otevře oči.
- Pokud se nedaří, vyhledejte pomoc finančního poradce nebo psychologa.
Martin dnes přiznává, že i když se občas bojí prázdného účtu, snaží se učit jinému přístupu. „Začal jsem si ukládat aspoň dva tisíce měsíčně. Není to moc, ale je to začátek. Už nechci mít strach, že zůstanu bez ničeho,“ říká. Jeho příběh ukazuje, že cesta z utrácení bez kontroly je možná, pokud si člověk dovolí zastavit se a hledat pomoc.
Zdroje: příběh pana Martina, který s redaktorkou vedl rozhovor, konzultace s Mgr. Janou Novotnou
Německo
Polsko
Rakousko
Slovensko