Buchtičky s krémem, UHO a oběd za pár korun. Vzpomínáte na školní jídelny a papírové stravenky?
Vzpomínáte si na tu charakteristickou vůni, která se šířila chodbou základní školy kolem jedenácté dopoledne? Pro někoho to byla předzvěst sladkého ráje v podobě buchtiček se šodó, pro jiného noční můra plná dušené mrkve nebo šedivé vařené ryby. Školní jídelny měly svá pevná pravidla, stálá menu a rituály, na které se nezapomíná.
Co v článku najdete
Přečtěte si také
Systematické školní stravování má u nás hluboké kořeny. Masový rozvoj nastal po roce 1945 s cílem zajistit dostupné a teplé jídlo všem dětem. Na konci 80. let bylo v Československu dokončení sítě jídelen v plném proudu – fungovalo jich přes 10 000 a stravovalo se v nich 100 % dětí z mateřských škol a přes 90 % žáků základních škol.
Pro stravenky k paní v natáčkách
Součástí školního života byl i samotný nákup obědů. Žádné čipy, karty ani aplikace v telefonu – vše běžně na papírové stravenky.
Dodnes si živě pamatuji, jak jsem si v roce 1991 kupovala papírové stravenky. Musely být vždycky podepsané. Prodávala mi je paní kuchařka ve vyhrazený den v měsíci ráno a pamatuji si, že měla ještě natáčky na hlavě.
Cena jednoho oběda byla tehdy symbolická. Oběd vyšel přibližně na 2 až 5 Kčs. O nějakém výběru ze dvou či tří jídel si ale školáci dříve mohli nechat jenom zdát. „Vařilo se jedno jídlo pro všechny a hotovo, výběr nebyl,“ říká bývalá kuchařka Růžena Tichá s tím, že kapacita i normy tehdy nic jiného nedovolovaly.
Kromě jídla dělal atmosféru v jídelně i samotný personál. Některé kuchařky se usmívaly u okénka od ucha k uchu a přidaly knedlík navíc, jiné se mračily už ode dveří a člověk se pomalu bál jít vrátit tácek.
Proč se vařilo pořád to samé? Přesné normy a finanční limity
Přemýšleli jste někdy nad tím, proč chutnala rajská omáčka nebo „UHO“ na druhém konci republiky úplně stejně? Školní stravování totiž řídilo ministerstvo školství a vaření podléhalo striktně daným normovaným kuchařkám.
Podle historika Martina France byl navíc po celou dobu obrovským problémem velmi nízký finanční limit na jednoho žáka, který omezoval rozlet fantazie kuchařek, a v 50. letech i celkový nedostatek některých surovin na trhu. Z mála surovin tak musely vykouzlit oběd pro stovky hladových dětí.
Dětské záhady: Špenát s knedlíkem i osud zbytků
Dětská mysl v jídelně často řešila věci, nad kterými dospělí nepřemýšleli. Jako malá jsem se neustále pozastavovala nad kombinací špenátu a bramborového knedlíku. Přišlo mi to jako úplně divná kombinace. A také mi vždy vrtalo hlavou, co se proboha děje se všemi zbytky jídla, které jsme vraceli do okénka.
Bývalá kuchařka Růžena Tichá s úsměvem vysvětluje, že žádné velké plýtvání se nekonalo. Zbytky ze školních jídel si často odváželi lidé, kteří chovali například prasata, takže nic nepřišlo vniveč.
Kupi / AI vizualizace
Hity, na které se stály fronty
Když se na tabuli objevil jídelníček s oblíbenými klasickými jídly, ve frontě s hliníkovými příbory a plastovými tácky to štěbetalo radostí. Mezi největší favority většinou patřily:
- Buchtičky se šodó s vanilkovým krémem: Absolutní král sladkých dní.
- Rajská a svíčková: Dvě stálice, které zvládaly jídelny na jedničku.
- Ovocné knedlíky: S jahodami, borůvkami, meruňkami a sypané tvarohem.
- Smažený řízek s bramborovou kaší: Sváteční jídlo, které zmizelo z talíře do posledního drobku.
- Pečené kuře s rýží: Měkké maso a šťáva, která ochutila i tu nejsušší rýži.
Obávaná hrůza: Koprovka, čočka a vařené filé
Na druhé straně spektra stála jídla, kvůli kterým děti u okénka loudily menší porce nebo se snažily jídlo nenápadně balit do ubrousku:
- Hrachová kaše a čočka s vejcem: Levné, výživné, ale neoblíbené.
- Koprová omáčka: Pro dospělé delikatesa, pro většinu dětí noční můra.
- Vařená zelenina a vařená ryba: Šedivé rybí filé v páře či dušená mrkev patřily k největším strašákům.
Vzpomínky respondentů
A jak na školní jídelnu vzpomínají ostatní? Zeptali jsme se pamětníků na jejich nejsilnější zážitky:
Renata (38 let): „Nezapomenu na čaj v obřích hliníkových hrncích s naběračkou. Býval strašně sladký a naléval se do plastových kelímků, které byly celé poškrábané. Ale k obědu to prostě patřilo.“
Roman (41 let): „Já si pamatuji na kakao, které mě odrazovalo velkým, nepřehlédnutelným škraloupem. Naopak jsem se vždy těšil a ostatní děti předbíhal, když jsem ucítil při vstupu do jídelny rajskou omáčku. To jsem si chodil přidávat i dvakrát, že se paní kuchařky divily, jak je možné, že se tolik knedlíků do mě vejde.“
Eva (45 let): „Sněz, co máš na talíři, žádné zbytky, říkávaly paní učitelky a stály u nás tak dlouho, dokud jsme vše nesnědly. Podepisování stravenek bylo na programu vždy, když mi je rodiče koupili, o to jsou dnešní děti ušetřeny.“
Petra (35 let): „Univerzální hnědá omáčka UHO. Nikdo dodnes neví, z čeho přesně byla, ale měla ji každá jídelna v republice. K tomu tuhé hovězí a dusivá rýže. Naopak gulášová polévka a Honzovy buchty, toho jsem se mohla vždy ujíst.“
Zdroje: autorský text, respondenti pro Kupi.cz
Německo
Polsko
Rakousko
Slovensko