Letušky si problematické cestující označují číslem sedadla. Bývalá letuška popsala zákulisí palubní etikety
Děti běhající v uličce při servírování menu, bosé nohy položené na opěradlech nebo pasažéři, kteří si z letušek dělají své osobní stěhováky a psychology. Létání dnes už nemá punc prvorepublikové elegance. Co všechno se děje za zataženým závěsem palubní kuchyňky a čím cestující vytáčí posádku úplně nejvíc? Bývalá letuška Marika Mikušová pro Kupi poodhalila zákulisí létání, etiketu na palubě i tajný jazyk, kterým si posádka mezi sebou předává informace o potížistech.
Co v článku najdete
Přečtěte si také
Když se alkohol spojí s arogancí
Největší zkouškou trpělivosti bývá pro palubní personál kombinace alkoholu, arogance a pocitu, že si cestující s letenkou koupili i samotnou posádku. Letušky se běžně setkávají s tím, že si lidé pletou povinnou profesionalitu a vlídný úsměv s něčím úplně jiným. Marika vzpomíná na pasažéra, kterému během letu nosila jedno pivo za druhým. Neustále vyžadoval pozornost, a když mu při objetí na konci letu sjela ruka až na její zadek, musela ho rázně usměrnit.
Podobný nerespekt se ale neprojevuje jen nevhodnými doteky, ale i slovním vybíjením zlosti. Když si pak někdo přehnaně stěžuje, že už došlo hovězí maso a kuřecí odmítá, bývá to jen záminka k vylití nahromaděné frustrace. „V takové situaci se mi osvědčilo nehádat se, ale nechat cestujícího mluvit. Vypovídá se, uleví se mu – a pak se často s chutí pustí i do toho kuřete,“ popisuje s úsměvem pro Kupi bývalá letuška Marika Mikušová.
Surachet Jo / Shutterstock.com
Letadlo není váš obývák ani salón krásy
Jakmile se zavřou dveře letadla, někteří pasažéři jako by zapomněli na základní společenské návyky. K největším gastro i hygienickým prohřeškům patří bosé nohy opřené o opěrky sedadel před sebou, nebo lidé, kteří jdou bez ponožek až na palubní toaletu.
Pravidelným traumatem posádky bývají cestující, kteří si přímo na sedadle mezi ostatními čistí zuby mezizubním kartáčkem, šťourají se v uších nebo si stříhání nehtů nechávají na palubu.
„Já snesu ledacos, ale když se pasažéři šťourali v zubech ani ne metr ode mě a já v tu chvíli neměla ani kam utéct a musela jsem sedět na svém sedáku, měla jsem co dělat, abych svému dávivému reflexu domluvila,“ popisuje s nadsázkou bývalá letuška.
Kapitolou samou o sobě je zdržování servisu. Přestože všichni dostanou menu, při příjezdu vozíku se stále najdou tací, kteří se zeptají: „Co máte?“ Letuška pak musí zbytečně diktovat celou nabídku, zatímco ostatním chladne jídlo. Nepřispívají ani lidé, kteří, když na ně letuška mluví, mají sluchátka na uších, nebo ti, kteří do posádky dloubají prstem či ji přivolávají pískáním.
Stěhovák ani chůva v popisu práce není
Mnoho cestujících automaticky očekává, že jim letuška vyzvedne těžký kufr do police nad hlavou. Oficiální pravidla aerolinek přitom říkají jasně: Palubní personál nemá povinnost zvedat pasažérům zavazadla, primárně se chrání zdraví jejich zad.
Pokud někdo přinese kufr, který sám sotva unese, položí ho před letušku a ukáže prstem nahoru, reakce bývá odmítavá. Marika zdůrazňuje, že pokud si člověk nedokáže zvednout tašku, kterou si sám zabalil, neměl by si do ní brát tolik věcí.
Komplikace nastávají i při samotném nástupu. Požadavky typu: „Můžete mě přesadit?“ Tyhle požadavky zpomalují proces pro ostatní. „Posádka vždy oceňuje, když si výměnu míst cestující vyřeší mezi sebou. Stejně tak letuškám komplikují práci i pobíhající děti po kabině nebo válející se během servisu na zemi v uličce. Mimochodem, přes vozík jsme je kolikrát ani neviděli, ups (smích). Pak lidé, kteří po sobě nechali nepořádek – krekry a papírky válející se na zemi, místo aby nám odpadky odevzdali, nebo si je třeba sami odnesli do koše na toaletě,“ popisuje pro Kupi Mikušová.
Yulia_B / Shutterstock.com
Kouř na záchodě a hollywoodské filmy
Některé prohřešky ale překračují hranice etikety a ohrožují bezpečnost. Jde například o vstávání ve chvíli, kdy svítí signál k připoutání, nebo pokusy tajně si zakouřit na toaletě.
Marika vzpomíná na situaci, kdy pasažér spustil detektor kouře. Posádka okamžitě popadla hasicí přístroj a vtrhla na toaletu. „Do kabiny se vyvalilo obrovské množství kouře. A pasažéři? Dál se dívali na film bez jediného povšimnutí. Tehdy jsem si definitivně potvrdila, že hláška: Všichni tady umřeme! existuje jen v amerických filmech. V reálu totiž můžete pobíhat po letadle s hasicím přístrojem, z toalety se může valit kouř – a půlka letadla bude dál v klidu sledovat hollywoodský slaďák,“ vypráví bývalá letuška.
Jak mluví posádka v zákulisí?
Aby posádka zvládla náročné směny, musí emoce ventilovat ve svém zázemí. Žádný oficiální slovník nadávek sice neexistuje, používá se ale konkrétní označení podle sedadel.
Už na předletovém briefingu se letušky dozví o problematických cestujících. Když se pak po palubě mluví například o „36 kilo“, jde o jasný signál pro ostatní kolegy, že pasažér na sedadle 36K (36. řada, sedadlo K, u okýnka vlevo) je potížista a má u aerolinky škraloup, aniž by dotyčný cokoliv tušil. Pomlouvání a probírání cestujících ale probíhá výhradně v kuchyňce. Marika dodává, že když dnes létá jako pasažérka a slyší personál pomlouvat někoho před kabinou, bývá jí to hodně nepříjemné.
Více ze zákulisí a historky bez cenzury napsala Marika i do své knihy Deník letušky, kde detailně popisuje vše, co se děje za zataženým závěsem.
Nejsme jen vzdušné servírky
Nejvíce palubní personál mrzí, když lidé jejich práci redukují na pouhé servírování jídla a pití. Stereotyp „vzdušné servírky“ opomíjí vše, co předchází a následuje – bezpečnostní kontroly, přípravu, úklid, řešení zdravotních komplikací i krizových stavů. Když pak cestující berou bezpečnostní pokyny jen jako otravnou část letu, letušky si v duchu říkají: Kdybyste jen věděli, proč vám to říkáme.
Jak si získat srdce letušky?
Co dokáže palubnímu personálu zaručeně zlepšit den? Vedle poloprázdného letadla je to obyčejná lidská slušnost, pozdrav, poděkování, prosba, když něco potřebujete, a to, že po sobě nenecháte spoušť.
Pokud si chcete posádku opravdu předcházet, funguje drobná pozornost. „Pokud chcete ještě lepší zacházení, doporučuji letušky uplatit čokoládou. Ideální jsou malé čokolády zabalené zvlášť – líp se pak v kuchyňce pojídají. Upgrade do první třídy vám to nezaručí, ale rozhodně si vás posádka zapamatuje v dobrém,“ radí s úsměvem a nadsázkou Marika. Někdy ale stačí i málo – vnímat, že za uniformou je člověk, a prohodit milé slovo. Když po náročném letu někdo řekne: „Děkuji, musíte být strašně unavená,“ dokáže to zachránit náladu na celý zbytek směny.
A jak vypadá úplně nejlepší pasažér? Podle vtipu z palubní kuchyňky je to spící pasažér. „Nastoupí, uloží si zavazadlo, poslušně si zapne pás, usne a probudí se až v cíli, s úsměvem poděkuje a odejde,“ dodává s úsměvem Marika.
Zdroje: autorský text, rozhovor s Marikou Mikušovou – bývalou letuškou
Německo
Polsko
Rakousko
Slovensko