„Mám i svůj život.“ Moderní babičky už nechtějí jen hlídat. Chtějí žít po svém, popisuje odbornice
Moderní babičky mění svou roli. Nechtějí být automatickou „hlídací službou“ a hledají vlastní způsob, jak být s rodinou. Jedna ze čtenářek Kupi popsala redakci svůj příběh, který ukazuje, jak se proměňují vztahy mezi generacemi – i to, jak do nich vstupují obyčejné věci jako společné nákupy.
Co v článku najdete
„Mami, ty na ně nemáš čas?“ zaznělo do telefonu v okamžiku, kdy Jana zavírala dveře bytu a chystala se odejít na lekci jógy. Větu, která přišla ze strany její dcery, si pamatuje dodnes. Nebyla vyčítavá nahlas, ale význam byl zřejmý. Očekávání, které viselo ve vzduchu od chvíle, kdy se narodilo první vnouče, se konečně vyslovilo.
Příběh nám Jana popsala jako reálnou zkušenost ze svého života. Není výjimečný. O to víc vypovídá o tom, jak se mění role žen v důchodovém věku.
Očekávání dcery vs. plány babičky
Janě je 62 let, většinu života pracovala v administrativě a i dnes si přivydělává na zkrácený úvazek. Ne z nutnosti, ale z přesvědčení. „Práce mě drží v kontaktu s lidmi. A upřímně, nechci jen sedět doma a čekat, až někdo zavolá, jestli pohlídám,“ říká.
Právě to se ale od ní očekávalo. Její dcera má dvě malé děti a počítala s tím, že babička bude k dispozici pravidelně. Podobně, jako to znala ze svého dětství. Tehdy bylo běžné, že prarodiče přebírali péči téměř automaticky, často na celé dny nebo týdny.
Jana to ale viděla jinak. Do důchodu vstupovala s představou, že si část života vezme zpět pro sebe. Začala chodit cvičit, více cestovat a přijala i možnost občasné výpomoci v supermarketu, kde ji práce baví a zároveň jí přináší drobný přivýdělek. „Najednou jsem měla pocit, že můžu rozhodovat sama o sobě. Nechtěla jsem se vrátit do režimu, kdy jsem tu pořád pro někoho,“ vysvětluje.
Odmítnutí pravidelného hlídání dcera vnímala jako nezájem. Jana naopak jako obranu vlastního prostoru. Obě strany měly pocit, že ta druhá nechápe jejich situaci.
Kompromis, který funguje
Zlom přišel ve chvíli, kdy Jana začala hledat jiný způsob, jak s vnoučaty trávit čas. Ne doma, ne v roli hlídací babičky, ale přirozeně, v běžném životě.
„Začaly jsme spolu chodit nakupovat. Ne jednou za čas, ale pravidelně. Děti si vybírají, co chtějí, počítáme ceny, bavíme se o tom, co je drahé, a co ne. Pak si dáme něco dobrého. Je to náš čas,“ popisuje.
Z obyčejné činnosti se stal rituál, který funguje jinak než klasické hlídání. Vztah není postavený na povinnosti, ale na sdílené zkušenosti. A zároveň v sobě nese i něco navíc – praktickou výchovu k penězům, kterou děti přirozeně vstřebávají.
Dmitry Kalinovsky / Shutterstock.com
Když už vnouče není dítě
Redakci Kupi se ozvala i další čtenářka, která popisuje opačný extrém. Celý život pracovala jako samoživitelka, často ve dvou zaměstnáních. Vedle stabilní práce si přivydělávala jako prodavačka v supermarketu, kde chodila vypomáhat podle potřeby.
„Říkala jsem si, že až budu v důchodu, všechno doženu. Že budu s vnukem každý den,“ popisuje. Jenže když ten čas konečně přišel, vnuk už byl dospělý, měl vlastní práci a o pravidelný kontakt nestál.
„Najednou jsem měla čas, ale nebylo komu ho dát. To bylo asi nejtěžší,“ dodává.
Vyjádření odborníka
Podle vztahové poradkyně a mentální koučky Jany Březíkové, která se věnuje rodinným vztahům, jde o přirozený důsledek společenské změny. „Dnešní babičky jsou jiná generace než jejich matky. Jsou déle ekonomicky aktivní, mají vlastní zájmy a zároveň jinak vnímají svou roli. Už ji neberou jako automatickou povinnost,“ vysvětluje pro Kupi.
Zároveň ale upozorňuje, že konflikt vzniká hlavně kvůli nenaplněným očekáváním. „Děti často počítají s pomocí, protože ji samy zažily. Jenže podmínky se změnily. Pokud se o tom v rodině nemluví otevřeně, vzniká napětí, které může vztahy narušit víc než samotné odmítnutí hlídání.“
Řešením podle ní není návrat k dřívějšímu modelu, ale hledání nové rovnováhy. „Nejde o to, kolik času spolu tráví. Důležitější je, jaký ten čas je. Společné aktivity, které nejsou vynucené, mohou vztah posílit mnohem víc než povinné hlídání.“
Jana dnes říká, že by své rozhodnutí nezměnila. S dcerou si postupně vyjasnily očekávání a našly způsob, který funguje pro obě strany. „Pochopila, že ji neodmítám. Jen nechci žít stejně jako moje máma. A já jsem pochopila, že pro ni to nebylo jednoduché přijmout.“
Co na to respondenti?
Podobné napětí mezi očekáváním rodiny a realitou jsme slyšeli i při krátké anketě v obchodním centru v Olomouci, kde redakce Kupi oslovila několik žen v důchodovém věku.
- „Já pracuju i po šedesátce. Ne proto, že musím, ale protože nechci být doma zavřená. Dcera by byla ráda, kdybych hlídala víc, ale já to tak necítím,“ říká paní Alena, která zrovna odcházela s plným nákupním košíkem.
- Jinou zkušenost popisuje paní Ivana. „Hlídám často, ráda. Ale je pravda, že moje kamarádky už to mají jinak. Chodí cvičit, cestují. Dřív by si to asi ani nedovolily.“
- A pak je tu i třetí pohled, který zazníval opakovaně. „My jsme celý život pracovaly. Teď máme konečně čas, tak si ho chceme užít po svém,“ shrnuje další z oslovených žen.
Právě tahle změna přístupu vysvětluje, proč dnes mezi generacemi častěji vznikají nedorozumění.
Role babiček se v Česku proměňuje nenápadně, ale zásadně. Méně samozřejmostí, více volby. Méně povinnosti, více hledání vlastního místa v rodině. A někdy i v obyčejném nákupu, který má větší význam, než by se na první pohled zdálo.
Zdroje: Kupi.cz, zkušenosti čtenářek, vyjádření vztahové poradkyně Jany Březíkové pro Kupi.cz
Německo
Polsko
Rakousko
Slovensko