Trenérka Daniela Kapustová si prošla poruchami příjmu potravy. Dnes trénuje lidi a otevřeně sdílí svůj příběh na sítích

Danielu Kapustovou potkávám pravidelně v Legends Gym Zlín, kde pracuje jako certifikovaná fitness trenérka. Když běžím na běžeckém pásu a ona zrovna vede klienta – ať už je to mladý student, nebo padesátník – vždycky mě fascinuje její energie, trpělivost a schopnost najít řeč s každým. Když jsem se dozvěděla, že si sama prošla poruchami příjmu potravy a dnes pomáhá druhým najít cestu ke zdravému vztahu k tělu i jídlu, věděla jsem, že její příběh musíme vyprávět.

Sedíme si teď v klidné části gymu, venku prší, kolem je slyšet hudba a ruch, který k fitku patří. Daniela si dává svou oblíbenou snídani – ovesnou kaši s proteinem, čokoládou a oříškovým krémem – a já se u kávy ptám...

Když tělo přestane být domovem

Danielo, tvůj příběh začíná úplně jinak, než by člověk čekal u úspěšné trenérky. Kdy přesně sis uvědomila, že máš problém s příjmem potravy?

Daniela se na chvíli odmlčí a pak začne pomalu vyprávět. „Malé náznaky se objevily už dříve v dětství, ale v roce 2019 se to nejvíc prohloubilo. Trvalo to přibližně dva roky,“ říká klidně, ale v jejím hlase je cítit, že vzpomínky nejsou snadné.

Co bylo nejtěžší na cestě k uzdravení?

„Nejtěžší pro mě bylo navenek působit dojmem, že je vše úplně v pořádku, že se nic neděje, a přitom jsem se vnitřně trápila,“ přiznává. „Zlomový okamžik přišel postupně. Uvědomila jsem si, že dál takhle s jídlem nechci pokračovat. Až časem jsem si uvědomila, že chci být zdravá, mít energii na práci, koníčky, život – a ne jenom řešit cvičení a jídlo. Naučit se mít zdravý vztah k tělu a jídlu je pro mě teď to nejcennější, ale přišlo to až s časem.“

Co pro tebe dnes znamená „zdravé tělo“?

„Pro mě zdravé tělo znamená cítit se dobře, být silná, pohyblivá a mít energii. Nejde o číslo na váze, ale o to, aby tělo fungovalo správně. Důležitá je rovnováha mezi pohybem, stravou a odpočinkem,“ vysvětluje. „Můj pohled se hodně změnil oproti minulosti. Dřív jsem si myslela, že když budu nejhubenější, budu automaticky šťastná a zdravá, ale nebylo to tak. Neměla jsem energii ani chuť dělat pohyb, který mě naplňoval.“

Paradox: Když fitness zachraňuje

Je paradoxní, že právě fitness svět, který často propaguje „dokonalá těla“ a nereálné standardy, se stal Danielinou cestou k uzdravení. Jak je to možné?

„K fitness mám blízko už hodně let a i v období, kdy jsem sama procházela obtížemi, pro mě cvičení nikdy nepřestalo být něčím, co mě naplňuje,“ vysvětluje. „Právě proto jsem se rozhodla vydat touto profesní cestou. Dnes mám pocit, že právě díky své minulosti se dokážu lépe vcítit do svých klientek a přistupovat k nim s větším pochopením a empatií.“

A kdy přišel moment, kdy sis řekla: „Chci se stát trenérkou a pomáhat druhým“?

„To přišlo přirozeně. Věděla jsem, že chci předávat dál to, co jsem se naučila – že zdravé tělo není o čísle na váze, ale o tom, jak se cítíte.“

Investice do sebe: Cesta k odbornosti

Daniela absolvovala impozantní množství kurzů – od Improve Academy přes FitNut až po specializace na poruchy příjmu potravy. To muselo být časově i finančně náročné.

„Absolvování těch kurzů sice nebylo úplně finančně jednoduché, ale zároveň je to nejlepší investice, kterou můžu udělat sama pro sebe,“ říká s přesvědčením. „V tomhle odvětví je prostě nezbytné se neustále zlepšovat a vzdělávat a pro mě je to zároveň radost i potřeba.“

Jak vznikla spolupráce s Legends Gym?

„Do Legends Gym jsem začala chodit cvičit hned, jak se to tady otevřelo, a potom jsme se s majiteli domluvili, že bych tady i trénovala. Jsem za tuto příležitost moc ráda,“ usmívá se Daniela.

Jak vypadá tvůj typický pracovní den?

„Můj každý den je úplně jiný – někdy vstávám v 5:30, jindy až v 7:00. V gymu trávím obvykle 7 až 10 hodin denně. Ale právě tato flexibilita je na mé práci to, co mě nejvíc baví. V současnosti vedu desítky klientů a vím, že každému dokážu předat to nejlepší ze sebe a věnovat všem stejnou energii.“

Každý měsíc strávíš s klienty 120 až 150 hodin. To je obrovské číslo. Jaká je nejčastější délka spolupráce?

„Nejčastější délka spolupráce se pohybuje kolem 6 až 12 měsíců. Většina klientů ke mně přichází s cílem zhubnout a cítit se lépe ve svém těle. Mám ale i klienty, kteří chtějí nabrat svaly, nebo ty, kteří ke mně přicházejí čistě proto, aby si odpočinuli od běžných povinností. Můj přístup ke každému klientovi je vždy úplně individuální.“

Co odlišuje Danielu od ostatních trenérů?

V době, kdy fitness průmysl v Česku roste a trenérů přibývá, je důležité mít něco, co vás odlišuje.

„To, co mě odlišuje od ostatních trenérů, je kombinace odbornosti, empatie a realistického přístupu k pohybu a životnímu stylu,“ vysvětluje Daniela. „Nepodporuji extrémní diety ani žádné rychlé výsledky za každou cenu. Místo toho pomáhám klientům postupně budovat zdravé návyky, najít radost z pohybu a cítit se dobře ve svém těle. Každý trénink přizpůsobuji individuálně, s ohledem na cíle, možnosti i životní rytmus klienta. Moje práce není jen o cvičení, ale o tom, naučit lidi porozumět svému tělu a motivovat je k udržitelným změnám.“

Kde se vidíš za pět let?

„To je těžká otázka, ale určitě bych chtěla dále rozvíjet své vědomosti. Ráda bych se věnovala tomu, co mě baví, a nebráním se možnostem, které se mi naskytnou.“

Generační most: Když mladá trenérka vede padesátníky

Daniela je mladá žena, ale pracuje s lidmi ve věku svých rodičů, někdy i prarodičů. Nebylo to zpočátku zvláštní?

„Nad tím jsem nikdy nějak moc nepřemýšlela a ani jsem se nesetkala se zpochybňováním mého věku. Myslím, že jsem zatím měla štěstí na klienty,“ říká skromně.

Spíš jsem otázkou mířila na to, že musíš být trochu jako psycholog – najít řeč s osmnáctiletým studentem i s pětašedesátiletým manažerem. Jak se ti to daří?

„Ano, tohle jsem si dost uvědomila, že vlastně s každým klientem se dokážu naladit na podobnou vlnu a vlastně se ani nemusím nijak přetvařovat. Jde to dost přirozeně.“

Co tě nejvíc překvapilo na práci s různými generacemi?

„Práce s lidmi z různých generací je jiná. Mám kolem sebe mladší lidi i ty o něco starší a jejich motivace se přirozeně liší. Ti mladší většinou ještě neřeší rodinu a chtějí hlavně dělat něco pro sebe. A to je vlastně v pořádku, protože cvičit by měl každý primárně kvůli sobě. U starší generace už ale často hraje roli i rodina. Chtějí být silnější, obratnější a mít energii na každodenní život i na své děti. Zároveň je u nich často větší výzvou čas, protože povinností je hodně – práce, kariéra, rodina – a sladit termíny bývá někdy náročnější, ale je to naprosto pochopitelné.“

Jsi neuvěřitelně trpělivá. Ale měla jsi někdy chuť někomu říct: „Tohle prostě nejde, musíš změnit přístup“?

„V práci jsem hodně trpělivá a ke každému klientovi se snažím přistupovat trochu jinak. Každému vyhovuje jiný přístup. Vždycky se snažím věci říkat hezky a s respektem. Když je něco potřeba zlepšit, řeknu, kde by mohla být chyba a co by se dalo změnit. Společně na to vždycky nějak přijdeme a já nabídnu konkrétní rady, které by mohly pomoct. Nikdy to není o tom, že bych řekla ‚ne, takhle to prostě nejde‘. Spíš hledám cestu, jak to udělat líp, aniž bych někomu ublížila nebo ho shodila.“

Co byste měli vědět, než začnete cvičit

Co by měl vědět člověk, který s trenérem nikdy necvičil?

„Klient by měl vědět, že trenér není někdo, kdo ho přišel soudit nebo tlačit za hranice možností. Trenér je tu hlavně proto, aby mu pomohl, vedl ho a přizpůsobil trénink jeho aktuálním schopnostem, zkušenostem i životnímu stylu. Klient by se měl připravit i na otevřenou komunikaci. Říct, co mu je příjemné, co ne, kde má své limity nebo obavy. Čím víc je klient otevřený a upřímný, tím lépe mu trenér může pomoct.“

Co lidé, kteří mají pohybové omezení (bolesti zad, kolen) nebo jsou třeba po operaci?

„Důležité je, aby trenér o všech bolestech, omezeních nebo prodělaných operacích věděl hned od začátku. Podle toho se pak přizpůsobí celkový trénink – volba cviků, zátěž, tempo i rozsah pohybu. Správně vedené cvičení může pomoct posílit svaly, které tělo chrání, zlepšit stabilitu, rozsah pohybu a často i bolesti postupně zmírnit. Samozřejmě platí, že v některých případech je důležitá spolupráce s fyzioterapeutem nebo lékařem.“

Fitness mýty: Co je pravda a co ne?

S jakými mýty se u klientů nejvíc setkáváš?

Daniela se usměje: „Klasika: ‚Ženy by neměly zvedat těžké váhy, jinak budou vypadat jako chlapi.‘ To je mýtus. Těžší váhy naopak pomáhají tvarovat postavu, zpevnit tělo, zrychlit metabolismus a být silnější.“

„Další mýtus je: ‚Abych dosáhla cíle, musím vyřadit některá jídla.‘ Nemusíš. Vyřazování potravin často vede spíš k přejídání, stresu a neudržitelnosti. Výsledky dělá dlouhodobá rovnováha, množství a kvalita jídla, ne zákazy.“

Kolikrát týdně cvičit a jak dlouho je podle tebe ideální?

„To, jak často a jak dlouho cvičit, je extrémně individuální. U začátečníků je ideální začít klidně 2 až 3× týdně, procvičit celé tělo nebo základní svalové partie, aby si tělo zvyklo na pohyb, techniku a zátěž. I tohle úplně stačí na první viditelné výsledky.“

Co říkáš na počítání kalorií a zapisování v aplikacích?

„Počítání může být dobrý sluha, ale špatný pán. Mně osobně v minulosti spíš škodilo a vznikla z toho obsese, kdy každé sousto navíc bylo problém a dlouhodobě to nebylo udržitelné. Dnes kalorie počítám jen výjimečně, spíš orientačně, abych měla přehled. Necítím tlak ani stres a to je pro mě ideální stav. Každý to má jinak – někdo je na počítání citlivější, jinému vůbec nevadí. Je fajn mít základní přehled, ale vždycky záleží na člověku a na tom, co mu dlouhodobě prospívá.“

Běhání: Od nesnášení k půlmaratonu

Kromě posilovny je Daniela vášnivá běžkyně. Jak se k běhu dostala?

„Upřímně, zatím se vůbec nepovažuju za nějakého extra běžce. Běhání mi nikdy moc nešlo a dlouho jsem ho nesnášela a neuměla si představit, že zrovna já bych někdy běhala. Ale pak jsem hledala něco nového mimo fitness a zkusila vyběhnout s kamarádkou. Už osm měsíců mě to baví a jsem na to hrozně pyšná. Nejtěžší pro mě byla nejspíš desetikilometrovka – těžké nohy, špatný den a pro mě paradoxně pocitově těžší než půlmaraton.“

Mnoho lidí s poruchami příjmu potravy má problém s „kompenzačním“ cvičením. Jak jsi u sebe nastavila zdravou hranici?

„Ano, hodně lidí má problém s kompenzačním cvičením – sní něco a pak to jdou honem vycvičit, vyběhat. Já to mám úplně naopak. Nejím proto, abych něco vyběhla, ale abych měla energii, dobrý pocit a zvládla trénink. Nic si nekompenzuju a mám to teď nastavené opravdu zdravě. Když se mi nechce, nejdu, a když si chci dát něco dobrého, prostě si to jednoduše dám.“

Dani, jak to děláš, že máš pořád energii? Já po tréninku sotva dojdu domů, a ty trénuješ klienty celý den, pak si jdeš sama zacvičit a nakonec vedle mě ještě běžíš kilometry na páse.

Daniela se rozesměje: „Energii mám hlavně z toho, že dělám práci, která mě baví, a pohyb je pro mě spíš relax než povinnost. Při běhu nebo cvičení si vyčistím hlavu, nemusím nic řešit a je to pro mě forma psychohygieny. Zároveň si dopřávám i odpočinkové dny, kdy jsem s rodinou nebo přáteli a nikam se nehoním. A ze všeho nejvíc mi pomáhá to, že se obklopuji pozitivními lidmi – myslím, že právě to má na moji energii možná ten největší vliv. Samozřejmě nechci říct, že se cítím vždycky úplně nejlíp. Každý má své dny, kdy je to těžší, ale ve výsledku to tak prostě je, je to součást života a nejdůležitější je přijmout tyto chvíle a jít dál.“

Sociální sítě: Realita bez filtrů

Na sociálních sítích Daniela sdílí hodně ze svého života – včetně fotek z období, kdy byla nemocná. Nebylo to těžké rozhodnutí?

„Na sociálních sítích toho sdílím dost. Ze začátku jsem měla obavy z toho, co si pomyslí lidé kolem mě. Místo odsouzení jsem ale zažila podporu a za tu jsem velmi vděčná. Věřím, že mluvit o období, kdy jsem bojovala s poruchou příjmu potravy, může pomoct komukoliv, kdo si něčím podobným prochází. Chci stále připomínat, že existuje cesta ven, že je možné se cítit lépe.“

Řekni mi upřímně – co vlastně snídáš?

„Už nějakou dobu si víceméně dávám pořád to samé. Většinou ovesnou nebo rýžovou kaši. Přidám protein podle chuti a k tomu kostičku čokolády s nějakým oříškovým krémem – mandlovým, arašídovým, podle nálady. Někdy přidám i ovoce, třeba borůvky, maliny nebo banán, ale často mi chutná i samotná kaše. Po snídani nemám hned hlad a cítím se opravdu dobře. Můj vztah k jídlu je teď moc dobrý. Jím, co moje tělo potřebuje, poslouchám ho a nestresuju se tím, co a kdy budu jíst.“

Jak se chráníš před toxicitou sociálních sítí?

„Sociální sítě mohou být hodně toxické, a je jen na nás, jak si je budeme filtrovat. Já osobně jsem se nikdy moc s nikým neporovnávala ani neporovnávám, protože vím, že fotky často neukazují realitu. Tělo může vypadat úplně jinak na jedné a na druhé fotce. Snažím se proto ukazovat i tu realitu – jak tělo vypadá normálně, bez perfektních póz nebo filtrů. Lidi často sdílí jen highlight momenty, a ne dny, kdy se necítí nejlíp. Proto je důležité přestat sledovat profily, které nám nedělají dobře, a brát obsah na sítích s rezervou.“

Doplňky stravy: Co opravdu funguje?

Kolem fitness světa koluje spousta doplňků stravy. Je to potřeba?

„Pro mě je hlavní jíst dobře a trénovat, doplňky jsou jen třešnička navíc. Marketing často přehání, takže je důležité vybírat chytře a nepředstavovat si, že bez nich něco nefunguje.“

Není fitness průmysl trochu přeceněný? Spousta lidí platí tisíce za trenéra, ale stejných výsledků by mohli dosáhnout sami s YouTube videi.

„Upřímně, fitness průmysl je občas trochu přeceněný a spousta věcí se dá zvládnout i z videí na YouTube. Ale trenér má určitě svoji hodnotu – umí vám cvičení přizpůsobit, opravovat techniku a hlídat, aby vše bylo bezpečné. Takže záleží, co člověk chce. Pokud hledáte jen inspiraci, videa často stačí. Když chcete rychlejší progres a jistotu, že cvičíte správně, trenér vám může pomoct dostat se k výsledkům efektivněji a bez zbytečných chyb.“

Budoucnost fitness: AI a virtuální trenéři

Kam podle tebe směřuje fitness průmysl v Česku? Jak vnímáš vliv AI a technologií?

„Je pravda, že to může být skvělá pomůcka. Pomůže s plánováním tréninku, motivací nebo sledováním pokroku. Na druhou stranu je osobní kontakt s trenérem něco úplně jiného a ten skutečný dohled, podpora, přizpůsobení se momentálním potřebám těla a energie, a hlavně sdílení radosti z pohybu nelze za mě virtuálně plně nahradit. Pro mě zůstává osobní přístup a propojení trenéra s klientem klíčem k tomu, aby cvičení opravdu fungovalo a bylo zároveň příjemné.“

Poruchy příjmu potravy: Varovné signály a cesta k pomoci

Jaké jsou varovné signály, které bys chtěla zdůraznit rodičům?

„Pokud máte pocit, že dítě může mít problémy s jídlem nebo vlastním tělem, je dobré být citliví a všímat si některých věcí. Mohou se objevit známky jako stálé stěžování si na váhu, vyhýbání se jídlům, přehnané počítání kalorií nebo nadměrný pohyb. Je důležité nekritizovat tělo ani jídlo dítěte a podporovat zdravý vztah k jídlu, aby nevnímalo jídlo jako odměnu nebo trest. Povzbuzujte ho k pohybu hlavně pro radost, naslouchejte a buďte bezpečným prostorem. Pokud situace přeroste vaše možnosti nebo máte pocit, že dítě trpí, určitě neváhat vyhledat odbornou pomoc.“

Vzkaz pro ty, kdo bojují

Kdybys mohla dát jednu radu svému mladšímu já, co by to bylo?

„Nemusíš být na to sama, není slabost požádat o pomoc a mluvit s někým, komu důvěřuješ, ti může hodně ulevit.“

Co bys vzkázala lidem, kteří právě teď bojují s poruchami příjmu potravy?

„Vím, že je strašně těžké si vůbec přiznat, že tímto procházíte, ale chci, abyste věděli, že v tom nejste sami. Když už si opravdu nevíte rady, nebojte se vyhledat odbornou pomoc, opravdu je cesta ven a je možné žít život, ve kterém se budete cítit líp. Není slabost si o pomoc říct a není slabost otevřít se někomu, komu věříte. Věřte mi, jde to, a není třeba na to být sám.“

A úplně na závěr – co bys poradila člověku, který si říká „začnu konečně cvičit“?

„Nemusí se hned vše dělat perfektně nebo se nutit do cvičení ve fitku. Stačí začít malými kroky – víc chodit, upravit stravu nebo najít pohyb, který opravdu baví. Důležité je začít a postupně pokračovat, protože právě pravidelnost a konzistence přinášejí změnu.“

Když opouštím Legends Gym, venku už přestalo pršet. Daniela zrovna vede dalšího klienta – tentokrát je to žena kolem čtyřiceti let, která se směje a zjevně si trénink užívá. Daniela jí ukazuje správnou techniku a povzbuzuje ji. V tu chvíli mi dochází, že to, co dělá Daniela, není jen o cvičení. Je to o tom, pomáhat lidem najít cestu k sobě samým – ke zdravému tělu i mysli. A to je možná to nejcennější, co může trenér nabídnout.

Zdroje: Autorský článek zpracovaný pro Kupi.cz, Daniela Kapustová – fitness trenérka v Legends Gym Zlín