„Tati, slyšíš mě vůbec?“ 7 vět, které bychom dětem měli říkat častěji, protože je podle psycholožky velmi potřebují

Slova, která rostou s dětmi

„Máš moje slovo.“ Tohle říkal můj táta, když mi slíbil, že přijde na školní besídku. Nepřišel. A i když jsem mu to odpustila, naučilo mě to, že slova mají váhu. A že některá chybějí víc než kapesné.

Podle dětské psycholožky, kterou jsme oslovili při přípravě tohoto článku, Mgr. Kláry Štěpánové (specialistka na vztahovou vazbu mezi rodičem a dítětem), jsou opakovaně slyšené věty silným formujícím prvkem: „Dítě si z nich skládá obraz o sobě i o světě. Pokud slyší podporu, roste v něm zdravá sebehodnota. Pokud slyší jen pokyny, roste v něm nejistota.“

1. „Jsem rád, že jsi.“

Ne „že jsi chytrý“, „že jsi hodný“, ale prostě „že jsi“. Dítě potřebuje vědět, že jeho existence má pro rodiče smysl. Ne že musí něco splnit, aby bylo milováno. Jen být. A to stačí.

• „Tahle věta je jako teplá deka,“ říká Štěpánová. „Zajišťuje dítěti pocit přijetí bez podmínek. A to je základní stavební kámen psychického zdraví.“

2. „Zajímá mě, co si o tom myslíš.“

Děti často slyší, co si mají myslet. Málokdy se jich ptáme, co si myslí samy. Přitom právě tím se učí samostatnému uvažování.

• Zeptejte se pětiletého dítěte, co si myslí o tom, že prší. Možná vás překvapí, že v tom vidí příležitost ke skákání v kalužích, ne zkažený den. A u starších? Tím, že jim dáte prostor, říkáte: Tvůj názor má cenu.

3. „Tohle je těžké, viď?“

Empatie není slabost. Je to uznání reality dítěte. Ať už jde o rozbitou hračku nebo hádku s kamarádem, dítě potřebuje slyšet, že jeho emoce mají své místo.

• Když řeknete „to přejde“ nebo „nebreč kvůli blbosti“, zavřete dveře. Když řeknete „vidím, že tě to bolí“, otevíráte prostor pro důvěru.

4. „Každý dělá chyby. I já.“

Děti se učí tím, co vidí. Ne tím, co jim říkáme. Pokud se umíme omluvit, přiznat chybu a zároveň se z ní poučit, dáváme jim návod k životu. A hlavně jim bereme strach z chybování.

• „Dítě, které se bojí udělat chybu, se bojí i zkoušet nové věci,“ upozorňuje Klára Štěpánová. „Rodič, který chybu přizná, ukazuje, že chyba není konec světa.“

5. „Můžu ti pomoct?“

Ne „udělám to za tebe“, ale „jsem tu, když budeš potřebovat“. Dítě potřebuje cítit podporu, ne kontrolu. Učme ho samostatnosti, ale ne opuštěnosti.

• Je rozdíl mezi „zvládni to sám“ a „zvládni to, já ti věřím a jsem nablízku“.

6. „Děkuju.“

Děti nejsou samozřejmost. A už vůbec ne naše služebnictvo. Když jim poděkujeme za pomoc, za trpělivost nebo za to, že s námi byly, učíme je vděku. A taky respektu.

• „Děkuju, že jsi mi pomohl s nákupem.“ Jednoduchá věta, která říká: Vážím si tě.

7. „Miluju tě. Vždycky.“

Zní to jako klišé? Možná. Ale kolik dětí to slyší pravidelně? A kolik si to jen domýšlí?

Dítě potřebuje slyšet, že je milováno i ve chvílích, kdy se zlobíme. I když udělá chybu. I když se nám nelíbí jeho chování. Právě tehdy to potřebuje nejvíc.

Slova, která zůstávají

Slova mají moc. Můžou bolet, ale taky hojit. Dítě si je nese dál než aktovku do školy. Vyrůstá s nimi, spí s nimi, přemýšlí nad nimi. A jednou je třeba řekne svým dětem. Nejde o to být dokonalý rodič. Jde o to být přítomný. A říkat to, co má v sobě sílu. Ne hlasem autority, ale hlasem člověka, který miluje.

Moje vlastní zkušenost

Pamatuji si, jak jsem jako malá seděla na schodech v předsíni, v ruce držela obrázek, který jsem celý den kreslila pro mámu. Čekala jsem, až přijde domů z práce. Když dorazila, byla unavená, jen mě pohladila po vlasech a řekla: „To je hezký, ale teď nemám čas.“

Ten moment mi zůstal v hlavě dodnes. Ne proto, že bych jí to vyčítala. Ale protože jsem si tehdy poprvé pomyslela: „Možná to, co dělám, není důležité.“ A trvalo roky, než jsem si dovolila uvěřit, že na mém hlasu záleží. Možná i proto dnes píšu. Abychom si jako dospělí připomínali, že slova, která řekneme dětem, se v nich usazují jako semínka. A buď z nich vyroste důvěra, nebo pochybnost.

Co říkají ostatní rodiče

• Petra, 38 let, matka dvou dětí: „Jednou mi syn řekl: ‚Mami, ty mě vlastně nikdy neposloucháš.‘ A měl pravdu. Vždycky jsem ho přerušovala, opravovala, vysvětlovala. Od té doby si dávám pozor, abych ho nechala domluvit. A jen řekla: ‚Rozumím, jak se cítíš.‘ Změnilo to náš vztah.“
• Martin, 42 let, otec tří dětí: „Dlouho jsem si myslel, že musím být ten pevný, ten, kdo má vždycky pravdu. Ale když jsem se jednou omluvil synovi, že jsem na něj zbytečně křičel, začal mi víc důvěřovat. Řekl mi: ‚Tati, tohle mi nikdo nikdy neřekl.‘“
• Lenka, 35 let, učitelka a matka: „Ve škole vidím, jak moc dětem chybí obyčejné ‚děkuju‘. Když je pochválím za pomoc nebo je prostě jen ocením za to, jací jsou, rozzáří se. Doma jsem si začala dávat pozor, abych děkovala i vlastním dětem. A vidím, jak se mění. Jsou vřelejší. Otevřenější.“

Zdroje: Mgr. Klára Štěpánová, dětská psycholožka pro Kupi.cz, Česká asociace pro psychoterapii, Výzkum Národního ústavu duševního zdraví