V okolí prodejen Sainsbury’s nechával nákupní tašky a krabice s podomácku vyrobenými výbušninami. Edgar Pearce chtěl řetězec přimět, aby mu vydal zvláštní karty, s jejichž pomocí by mohl anonymně vybírat peníze z bankomatů. V roce 1998 si při výběru vyzvedl jen 700 liber. U bankomatu na něj už čekala policie.
V listopadu 1997 našla jedna starší žena v západním Londýně nákupní tašku, kterou považovala za obyčejně odloženou věc. Vzala ji s sebou domů. Uvnitř však bylo výbušné zařízení.
Taška souvisela s vyděračskou kampaní muže, který si říkal Mardi Gra. Jeho skutečné jméno bylo Edgar Pearce. Několik let předtím útočil především na pobočky banky Barclays, později si ale vybral také řetězec Sainsbury’s.
Sainsbury’s nebyl v případu obviněným ani odpovědným subjektem. Stal se terčem člověka, který počítal s tím, že hrozba zákazníkům a zaměstnancům bude pro velkou firmu účinným nástrojem nátlaku.
Pearce začal s výhrůžkami v roce 1994. Nejprve rozeslal podomácku vyrobená zařízení do několika poboček Barclays. Dopisy s požadavky pak podepisoval názvem „Mardi Gra“ a banka měla prostřednictvím zvláštních platebních karet umožnit anonymní výběry peněz.
Když se mu nepodařilo banku přimět ke spolupráci, obrátil pozornost k Sainsbury’s. Řetězec byl tehdy podle jeho vlastních úvah zranitelnější, protože přišel o pozici největšího britského supermarketu.
Podle rekonstrukce deníku The Guardian začal Pearce mezi listopadem 1997 a březnem 1998 ukrývat zařízení v okolí londýnských prodejen Sainsbury’s. Některá byla schovaná v krabicích od videokazet, jiná v nákupních taškách s nálepkou slibující malou odměnu za jejich vrácení do obchodu.
Nešlo o útok na jednu konkrétní pobočku. Pachatel využil prostředí, v němž se pohybovaly stovky běžných zákazníků. Právě to vyšetřování komplikovalo: Každý odložený balíček nebo taška mohl vypadat jako zapomenutý nákup.
Pearce při umisťování výbušnin nevybíral jen místa uvnitř nebo těsně u prodejen. Zařízení nechával na veřejných místech, v okolí parkovišť a ulic. Část z nich policie našla včas, další však lidé vzali do rukou dřív, než kdokoli pochopil, co obsahují.
V březnu 1998 utrpěl zranění Curtis Dennis, který narazil na zařízení poblíž prodejny Sainsbury’s ve Forest Hillu. Jak popsal deník The Independent, výbuch mu poranil stehno a musel se vzdát sportovních aktivit.
Pachatel se snažil působit jako skupina, ve skutečnosti však jednal sám. Měnil způsob, jakým zařízení ukrýval, používal převleky a vyšetřovatele záměrně zaváděl. Policie dokonce jednou zadržela muže, který u sledované prodejny ukládal do okolí krabice. Ukázalo se, že šlo o zaměstnance pověřeného hubením krys.
Pearce nežádal klasické výkupné v kufříku. Chtěl, aby byly mezi lidi distribuovány karty působící jako propagační akce. Pearce jako jediný znal PIN, takže mohl anonymně vyzvednout libovolnou z nich a jít k libovolnému bankomatu, což mělo policii znesnadnit odhad, kde se objeví.
Policie s bankou nakonec vytvořila účet, na nějž vložila 20 tisíc liber. Výběry byly omezené a bankomaty v Londýně sledovaly stovky policistů. Ve chvíli, kdy pachatel zadal správný PIN, spustil se alarm.
Dne 28. dubna 1998 Pearce vybral z bankomatu ve Whittonu 250 liber. Krátce poté ho policisté zadrželi. Celkem se mu podařilo získat jen 700 liber.
Při domovní prohlídce našli vyšetřovatelé další výbušná zařízení, zbraně, střelivo i materiál používaný k jejich výrobě. Případ si vyžádal mimořádně rozsáhlou policejní operaci, do níž bylo zapojeno až tisíc příslušníků.
Pearce se u londýnského soudu Old Bailey přiznal ke 20 trestným činům, včetně vydírání, ublížení na zdraví a nedovoleného držení výbušnin a zbraní. V dubnu 1999 dostal souhrnné tresty v délce 224 let; většina běžela souběžně, takže skutečný trest činil 21 let vězení.
Soudce zdůraznil, že Pearce projevil cynickou lhostejnost k bezpečnosti veřejnosti. Žádná z obětí útoků nezemřela, podle vyšetřovatelů však šlo z velké části o štěstí.
Jak uvádí zpráva The Guardian o rozsudku, Sainsbury’s utrpěl ztrátu na tržbách přibližně 640 tisíc liber. Náklady na mimořádné zabezpečení nesla také banka Barclays.
Případ Edgara Pearce ukazuje, jak snadno může pachatel využít běžné prostředí obchodu pro cizí nátlak. Sainsbury’s ani jeho zákazníci nebyli cílem kvůli konkrétnímu nákupu nebo sporu. Řetězec měl posloužit jako cesta k penězům.
Pro člověka, který se vracel z nákupu, přitom mohla taška u prodejny působit jako zcela všední věc. Právě na této představě Pearce stavěl: Že předmět spojený s každodenní cestou do supermarketu nebude na první pohled vzbuzovat podezření.
Zdroje: The Guardian – průběh vyděračské kampaně, The Independent – dopadení a soudní přiznání, The Guardian – rozsudek