Má za sebou okolo 24 000 zákroků a jeho osobní rekord na sále čítá celých 24 hodin. Přední český plastický chirurg doc. MUDr. Martin Molitor, Ph.D., MBA, si s námi promluvil o limitech moderní medicíny i o tom, jak tenká hranice dělí estetickou chirurgii od psychiatrie. Jak se staví ke kuriózním požadavkům klientů a co si myslí o trendu vyretušovaných tváří ze sociálních sítí? Přečtěte si, proč je někdy jedním z nejtěžších úkolů lékaře obyčejné odmítnutí operace.
Stál u zrodu řady moderních postupů v české plastické chirurgii, v níž se pohybuje déle než tři desetiletí. Na Klinice plastické chirurgie FN Bulovka se věnuje širokému spektru zákroků od operací kožních nádorů přes zvětšení prsou po liposukce. Kromě toho vede Subkatedru plastické chirurgie na IPVZ, kde zastřešuje vzdělávání mladých chirurgů v Česku, a své odborné zkušenosti uplatňuje také v rozvojových oblastech světa, kam pravidelně vyráží na lékařské mise.
V oblasti plastické chirurgie působíte už více než 30 let. Dokázal byste přibližně vyčíslit počet vámi provedených zákroků k dnešnímu dni?
To je těžká otázka. Jsou dny, kdy neoperuji vůbec, ale i dny, kdy mám i 10–12 menších výkonů. Jindy zase dělám pouze jednu operaci za den, ale trvá 8–10 hodin. Dá se to tedy jenom hrubě odhadnout. Ročně provedu kolem 800 operací, takže za 30 let je to kolem 24 000 výkonů.
V čem všem se tento obor posunul kupředu za dobu vaší praxe?
Plastická chirurgie se jako každý medicínský obor posouvá a mění. Zdokonalují se operační postupy, nástroje, přístroje i léky. Projevují se i různé trendy, co se týče výkonů i jejich radikality.
Za dobu, co dělám plastickou chirurgii, se obor posunul zejména v oblasti využití vlastní tkáně k rekonstrukčním i estetickým výkonům. Nejlepším příkladem je asi aplikace vlastního tuku pro získání objemu a regenerace. Druhým trendem je jakási minimalizace, tedy operování s větším důrazem na detail, mikroskopickou anatomii.
Kolik hodin průměrně strávíte na sále během jedné operace?
Jsou operace, které trvají 30 minut, většina trvá 1–2 hodiny, ale jsou výkony, které trvají i 8–10 hodin. Můj osobní rekord je složitý kombinovaný mikrochirurgický výkon, který trval 24 hodin. Je pravda, že operace s sebou přinesla řadu chirurgických komplikací, které jsme museli řešit, a proto trvala tak dlouho.
Jaké estetické zákroky jsou momentálně v Česku nejžádanější a jakou naopak nejkurióznější operaci jste prováděl?
Klasicky nejžádanější výkony celosvětově i u nás jsou u mladých žen operace prsou, zejména zvětšení, pak liposukce a operace nosu, ve středním věku modelace prsou a operace očních víček, ve starším věku pak operace obličeje – facelifty. U mužů převažují liposukce, operace nosu a očních víček.
Pokud se ptáte na nejkurióznější operaci, kterou jsem prováděl, tak asi žádnou, protože operace, které já chápu jako kuriózní, odmítám, jelikož je nepovažuji za vhodné. Jako kuriózní výkony můžeme chápat ale i ty, které jsou raritní, a ty pak provádím spíše v rámci humanitárních misí, kde se setkáváme s vrozenými vadami a následky úrazů, které u nás kvůli skvělé a všeobecně dostupné zdravotní péči nevidíme. Mezi to bych zařadil třeba rekonstrukce těžkých kontraktur po uštknutí jedovatým hadem nebo po rozsáhlé popálenině, případně vzácné vrozené vady končetin.
Po jakých úrazech či onemocněních nejčastěji provádíte rekonstrukční chirurgii?
V rámci práce na Klinice plastické chirurgie FN Bulovka provádíme množství léčebných a rekonstrukčních výkonů. Většinou provádíme operace kožních nádorů a komplexní výkony na prsou od diagnostiky přes onkochirurgii až po rekonstrukce prsou. Pak rekonstrukce oslabené břišní stěny po porodech. A samozřejmě ošetření úrazů zejména v obličeji a na rukou včetně mikrochirurgických rekonstrukcí a následných rekonstrukcí šlach a podobně.
Dostal jste se ve své kariéře například k operacím rozštěpů u dětí nebo k jiným vrozeným anomáliím?
Rozštěpové vady jsou u nás vzácné a jsou koncentrované do center, což je pro zachování erudice a zručnosti chirurgů určitě správné, a celosvětově pak existuje velmi dobře organizovaná síť Operation smile, která provádí korekce rozštěpů v chudých a rozvojových oblastech, takže osobně operace rozštěpů nedělám.
Ostatní vrozené vady, které náleží plastické chirurgii, provádíme. Jedná se zejména o vrozené vady končetin, trupu a genitálu. Častěji se pak s nimi setkávám v rámci humanitárních misí, kam vyjíždím přibližně dvakrát ročně.
Pokud si chce plastický chirurg doplnit vzdělání o ty nejmodernější světové trendy a postupy, kam musí vyrazit?
Musím říci, že plastická chirurgie v České republice, ostatně asi jako celé zdravotnictví, je na velmi vysoké úrovni, takže opravdu dobré vzdělání v našem oboru dostaneme přímo u nás. Také se u nás organizují světové kongresy a akce, které navštěvují zahraniční účastníci.
Nicméně asi v každé zemi se dá naučit něco nového. V rámci rekonstrukční chirurgie jsou výjimečná pracoviště v USA, Jižní Koreji a celé východní Asii, dětská rekonstrukční chirurgie je zase dobře rozvinuta v Indii. Z hlediska estetických výkonů pak jednoznačně USA, Jižní Korea, Turecko, Itálie, ale jak už jsem říkal, v každé rozvinuté zemi jsou pracoviště, kde člověk může vidět výjimečné postupy a výkony.
Kde jsou v dnešní době hranice plastické chirurgie? Co byste jako lékař rád dokázal, ale současná medicína vám to zatím neumožňuje?
Hranice plastické rekonstrukční chirurgie jsou v podstatě dvě. První z nich představuje sám pacient – záleží na jeho celkovém zdravotním stavu, kvalitě tkání určených k operaci i na jeho psychické odolnosti. Některé typy rekonstrukcí se totiž skládají z mnoha fází, táhnou se dlouhé měsíce a vyžadují spolupráci, kterou ne každý pacient zvládne.
Druhou hranicí je, dalo by se říct, dostatek „náhradních dílů“. Pokud člověk při úrazu přijde o obě ruce a nelze je replantovat, pak je vyhovující rekonstrukce nemožná. Zůstává možnost protéz nebo transplantace z mrtvého dárce, zde ale musí pacient užívat imunosupresivní terapii, což ho vystavuje vysokému riziku těžkých infekcí a zhoubných nádorů. Zde se v oblasti regenerativní medicíny hodně pracuje, ale je to ještě běh na dlouhou trať.
Žijeme v éře sociálních sítí a úprav našich tváří i postav na fotografiích k obrazu svému. Chodí k vám lidé s vyretušovanými snímky a slovy „chci vypadat takto“?
Ano, stává se to, ale naštěstí vzácně. Situaci, že by někdo přišel s požadavkem, že chce vypadat jako Ken nebo Michael Jackson, jsem zatím nezažil. Měl jsem ale párkrát pacienty, kteří mi ukázali fotky třeba i z erotických časopisů s tím, že chtějí, aby prsa nebo penis vypadaly jako na fotografii. Tyto chvilky jsou pro mě docela nepříjemné.
Nicméně například u operace nosu chci, aby mi klienti ukázali fotografii nosu, který se jim líbí. Tím nejlépe zjistím, jaká je jejich představa konečného výsledku. Pak samozřejmě diskutujeme o tom, zda je požadavek reálný, technicky proveditelný nebo zda konkrétnímu pacientovi bude ladit ke zbytku obličeje a podobně.
Stalo se vám někdy, že se k vám klient vracel opakovaně, vyžadoval další a další úpravy, ale s výsledkem nebyl nikdy stoprocentně spokojený?
Ano, i to se občas stane, ale není to časté. Buď přicházejí stále s novým požadavkem na další úpravu, nebo chtějí donekonečna korigovat, co bylo provedeno, a hrají si s desetinou milimetru.
Existuje tzv. body dysmorphic disorder, jakási psychická porucha, kdy postižený nikdy není spokojen s tím, jak vypadá. Vyskytuje se cca u 2 % populace, zejména u žen. Důležitá je vstupní konzultace, která při dobrém vedení a zkušenostech většinou tuto vadu odhalí, a pak je lepší se výkonu vyhnout.
Doporučil jste už v takovém případě někomu terapeutickou péči?
Ano, doporučil a není to jednoduché. Nelze po krátké konzultaci říct klientovi, že je blázen a ať jde k psychiatrovi. Tito lidé si neuvědomují svou situaci a skutečně svým vzhledem trpí. Jsou přesvědčení, že je nutné to operací upravit, protože vypadají nenormálně a nikomu se nelíbí.
Patří to k nejnepříjemnějším a nejnáročnějším úkolům plastického chirurga – trpělivě vyslechnout, situaci rozebrat, poukázat na nemožnost chirurgické korekce a pokusit se přesvědčit pacienta, že by měl hledat pomoc u psychoterapeuta nebo psychiatra, protože se zbytečně trápí svým vzhledem, a přitom tam žádná chyba není.
Trpíte takzvanou „nemocí z povolání“? Analyzujete podvědomě obličeje a jiné části těla lidí, se kterými přicházíte do kontaktu mimo ordinaci?
Přirozeně si určitě více všímám různých nedokonalostí a nemocí ze svého oboru – stejně jako ortopedi vidí ploché nohy a stomatologové křivé zuby.
Rozhodně ale nechodím po světě s tím, že bych v duchu každého posílal na plastiku prsou nebo odsátí tuku. Naopak mě stále více a více těší, když je někdo hezky upraven a ustrojen. Žena s minimem make-upu bez zásahů estetické chirurgie a medicíny vypadá přirozeně pěkně.
Máte nějaké rituály, bez kterých si neumíte představit svůj život chirurga?
Nevím, zda to lze nazvat přímo rituálem, ale před každým operačním dnem se soustředím a koncentruji se na to, aby celý den proběhl bez komplikací a vše se povedlo. Prostě vysílám hned ráno jakýsi záměr pozitivního vývoje dne.
A pak dělám hodně pro to, abych udržel svou mysl i tělo v plné kondici, protože potřebuji, abych jako chirurg dokonale fungoval k prospěchu svých pacientů. Když vás uprostřed operace nesnesitelně bolí záda nebo se vám motá hlava po včerejší oslavě, tak se skutečně operuje špatně.
Když se po všech těch letech praxe znovu podíváte na lidské tělo, změnila se nějak vaše osobní definice toho, co je vlastně krásné?
Definice toho, co je krásné, je velmi obtížná, protože hodnocení krásy je individuální. Navíc je ovlivněno demografickou oblastí, socioekonomickou situací, ale i věkem každého jedince. Jedna z definic krásy říká, že krásné je to, co potěší smysly a hluboce uspokojí mysl. A to je asi podstata. Hezké je pro každého to, s čím se cítí hezky, příjemně, dobře a je jedno, zda je to osoba, předmět, obraz, nebo hudba.
Nicméně s věkem u mě sílí potřeba vymezit se vůči povrchním trendům z online světa a stále více se přikláním k přirozenosti. Tím nemyslím, že by lidé neměli mít zájem o to, jak vypadají. Spíše věřím, že lidé mohou být krásní tím, jak se ustrojí a upraví, jak mluví, jak konají a co kolem sebe vyzařují.
Zdroj: rozhovor redaktorky Kupi.cz s doc. MUDr. Martinem Molitorem, Ph.D., MBA