Jesenicko v sobě skrývá jedno z nejtemnějších období našich dějin. V 17. století tu při honu na čarodějnice skončily v plamenech stovky nevinných lidí. Čím to, že tato brutální mašinérie propukla s takovou intenzitou právě v tomto regionu, jakou roli v ní hrály majetkové čistky a co ji nakonec zastavilo? Nejen o tom nám vyprávěla historička Michaela Neubauerová.
Historie ji fascinovala už od dětských let. Dnes patří k předním odbornicím na problematiku čarodějnických procesů, které v 17. století zasáhly Nisko-jesenické knížectví. Po univerzitním studiu historie a muzejnictví v Opavě se vrátila do svého rodného kraje, kde jako kurátorka Vlastivědného muzea tráví dlouhé hodiny studiem starých dokumentů psaných německým kurentem a z digitalizovaných archivů skládá mozaiku osudů stovek nevinných obětí. Svou prací, knihami a výstavami bourá zažité mýty o inkvizičním šílenství na severní Moravě a připomíná lidské příběhy, které by neměly upadnout v zapomnění.
K bádání o čarodějnických procesech na Jesenicku vás přivedl váš tatínek už v dětství. Vzpomenete si na nějaký konkrétní příběh, který vás tehdy zasáhl jinak než ostatní?
Silně na mě zapůsobily osudy ženy jesenického pastýře Barbory Schmiedové z roku 1622 a Voršily Schubertové, přezdívané „královna čarodějnic“, z roku 1651. Jejich procesní akta patří k nejlépe dochovaným, a proto jsem právě z jejich příběhů získala nejvíce informací. Zároveň jsou však velmi náročná na čtení, překlad i interpretaci. Téma čarodějnických procesů je natolik široké, že několik měsíců nestačí k pochopení celé problematiky ani na tak malém výseku. Věnuji se proto oběma případům dodnes.
Když srovnáte prameny, ze kterých čerpal informace on, s možnostmi, které máte dnes vy – v čem je současný výzkum díky digitalizaci a novým metodám dál?
Dnes máme přístup k pramenům, které byly dříve obtížně dostupné nebo rozptýlené v různých archivech, především v Polsku. Digitalizace nám umožňuje takříkajíc pracovat z domova. Díky online přístupu ke světové odborné literatuře mohu zase snadno dohledávat výsledky historického výzkumu z různých institucí.
V neposlední řadě pomáhá také OCR přepis dokumentů, který po nezbytné kontrole urychluje čtení pramenů psaných německým kurentem. Výzkum je tak komplexnější a já mohu skládat mozaiku čarodějnických procesů v oblasti Jeseníků z mnoha různých zdrojů.
Procházíte někdy kolem míst, kde na Jesenicku stávaly hranice? Co v ten moment prožíváte?
Dodnes přesně nevíme, kde hranice stály. Existují jen určité předpoklady, a přesto mi není úplně příjemné, když těmito místy procházím a uvědomuji si, že právě zde možná skončily životy desítek nevinných obětí z Jeseníku a okolí.
Když se řekne „hon na čarodějnice“, většina z nás si vybaví Jindřicha Bobliga, který posílal lidi na hranici ve filmu Kladivo na čarodějnice. Procesy na Jesenicku však vypukly už v roce 1622 – tedy v době, kdy ještě ani nebyl na světě. Jak to celé začalo?
Ano, čarodějnické procesy na Jesenicku nezačaly působením Jindřicha Františka Bobliga z Edelstadtu – a mimochodem, Bobligovi bylo v té době asi jedenáct let. Prvním doloženým případem je již zmíněná Barbora Schmiedová. Jde zároveň o první dochovaný čarodějnický proces v českých zemích.
Další vlny pronásledování následovaly zejména v první polovině 17. století. Boblig se prokazatelně zapojil do čarodějnických procesů v roce 1678, konkrétně ve Velkých Losinách, a navázal na právní systém, který fungoval již desítky let. Jeho působení proto můžeme chápat jako přenos zkušeností s pronásledováním domnělých čarodějnic z Jesenicka do sousedních oblastí.
Populární mýtus říká, že oběťmi inkvizice byly hlavně chudé kořenářky a staré osamělé ženy. Upalováni byli ale i bohatí měšťané a vlivní lidé. Proč se terčem stávali právě oni?
Rozhodně nešlo jen o chudé a osamělé ženy. Mezi obviněnými byly také manželky měšťanů, řemeslníků či obchodníků. Podezření z čarodějnictví mohlo postihnout prakticky kohokoli a majetek ani společenské postavení nebyly zárukou ochrany. Souviselo to se snahou odhalit všechny členy údajné čarodějnické sekty, která měla na daném panství působit. Za její členy přitom mohli být považováni chudí i bohatí, ženy i muži.
Kde společnost v 17. století vnímala hranici mezi nevinným lidovým léčitelstvím a „paktováním se s ďáblem“?
V 17. století už byla tato hranice velmi tenká. Samotné používání bylin k léčebným účelům nebylo trestné. Problém nastával ve chvíli, kdy bylo léčitelství spojováno s pověrami, zaříkáváním nebo s představou, že člověk získává pomoc od zlých sil či byliny používá ke škodlivým účelům. Právě tehdy mohlo vzniknout podezření, že byly byliny využity v rámci údajné černé magie, což mohlo vést až k obvinění z čarodějnictví.
Jakou roli v obviňování hrály mezilidské vztahy? Stačilo jedno křivé svědectví od souseda, aby se člověk ocitl v cele, ze které už nebylo návratu?
Jediné obvinění většinou nestačilo, ale mohlo spustit řetězec událostí vedoucích k zatčení – alespoň na Jesenicku tomu tak bylo. Výpovědi se při vzájemných konfrontacích před soudem doplňovaly a pod tlakem mučení přibývala další jména. Právě označování dalších osob bylo pro lavinovité rozšíření procesů zásadní.
Jakmile se taková vlna rozběhla, bylo velmi obtížné ji zastavit. V nejhorším období, tedy v letech 1651–1652, byly procesy ukončeny rozhodnutím vratislavského biskupa Karla Ferdinanda Vasy.
Součástí vyšetřování bylo útrpné právo – palečnice, španělská bota nebo skřipec. Existuje nějaký dokumentovaný případ, kdy se obviněný nepřiznal ani nikoho jiného neudal?
Ano. Z pramenů známe i několik případů lidí, kteří svá přiznání odvolali nebo se odmítali přiznat. Takoví obvinění však bývali označováni za zatvrzelé a jejich trest mohl být zpřísněn. Nemusela jim být například udělena milost spočívající ve stětí hlavy před samotným upálením.
Když byl někdo obviněn, mohl se vůbec nějak legálně bránit? Existovalo pro lidi nařčené z čarodějnictví něco jako obhajoba, nebo byl rozsudek zkrátka hotová věc?
Inkviziční procesy měly svou právní a soudní formu a nebyly výsledkem nějaké libovůle. Možnosti obhajoby však byly velmi omezené. Obvinění sice mohli popírat svou vinu nebo žádat o milost, skutečný obhájce v dnešním slova smyslu však neexistoval. Zásadní váhu mělo doznání, které bylo považováno za korunu všech důkazů, a to i tehdy, když bylo vynuceno mučením.
V roce 1678 se na scéně objevuje zmíněný Boblig. Přinesl s sebou ještě brutálnější metody, nebo jen dokonale využil systém, který už na Jesenicku dávno fungoval?
Útrpné právo i vyšetřovací postupy při podezření z čarodějnictví existovaly, jak již bylo řečeno, dávno před jeho příchodem. Boblig získal zkušenosti s procesy proti údajným čarodějnicím na Jesenicku, díky čemuž byl později doporučen k vyšetřování podobného případu ve Velkých Losinách. A kvůli rozsahu a pozdější popularizaci losinsko-šumperských procesů se stal jejich nejznámější tváří.
Jak se jesenická společnost s těmito událostmi vyrovnávala v následujících letech? Dočkali se pozůstalí po upálených morální kompenzace či vrácení zabavených rodinných majetků?
K exekucím majetku, pokud je mi známo, nedocházelo. Rodiny však i tak nesly značné finanční břemeno v podobě poplatků za věznění svých blízkých. Žádná morální rehabilitace tehdy samozřejmě neexistovala a ani dnes není nikdo, kdo by je mohl formálně rehabilitovat. Byly oběťmi tehdejšího soudního systému, který už v dnešní podobě neexistuje.
Jsou čarodějnické procesy jen temnou kapitolou z historie, nebo si z nich můžeme něco odnést i do současnosti?
Určitě ano. Připomínají nám, jak nebezpečný může být strach, hledání jednoduchých viníků nebo obětních beránků v krizových situacích a době.
Zdroj: rozhovor redaktorky Kupi s historičkou Michaelou Neubauerovou