„Maminka mě nechala u pokladny a odběhla pro mléko. Dodnes mě to děsí.“ Psycholog vysvětluje, proč z toho máme trauma

„Stůj tady. Hned jsem zpátky.“ Maminka už mizela mezi regály. Jana zůstala u pokladny s nákupem na pásu. Fronta se pohnula. Jednou. Podruhé. Pokladní se podívala. Lidé za ní si povzdechli. Jana cítila, jak se jí sevřel žaludek. Tento příběh se skutečně stal. Jana se s ním svěřila redaktorce Kupi, protože podobný pocit bezmoci v sobě nese dodnes.

Janě je dnes šestatřicet let. Má dvě děti a při každém nákupu si dává pozor, aby se nikdy nedostaly do situace, kterou sama zažila jako malá. Přestože od té chvíle uplynuly desítky let, vzpomínka z obyčejného supermarketu je překvapivě živá.

Bylo jí asi šest let. Stála s maminkou ve frontě, když si ta uvědomila, že zapomněla mléko. Nechala Janu u pokladny s tím, že hned bude zpátky. V té době to nebylo nic výjimečného, rodiče to dělali běžně. Dítě bylo považováno za součást nákupu, ne za někoho, kdo by mohl mít strach.

Jenže čas se protahoval. Fronta postupovala, Jana už byla skoro na řadě. Maminka se nevracela. Pokladní se ptala, kde je dospělý. Lidé za ní začali být netrpěliví. Jana nevěděla, co říct. Nemohla zaplatit ani odejít, nemohla nic. „Pamatuju si ten pocit, že dělám něco špatně. Že zdržuju. Že jsem na obtíž,“ popsala redakci.

Maminka se nakonec vrátila. Možná to byly dvě minuty, možná pět. Pro Janu to ale byl nekonečný čas. Nikdo se nezlobil ani nekřičel. Přesto si z obchodu odnesla něco, co si bude pamatovat napořád.

Dnes si Jana všímá, že podobnou zkušenost popisuje spousta lidí její generace. Mileniálové si často pamatují, jak stáli u pokladny sami. Jak se báli, že rodič nepřijde. Jak měli pocit, že selhali. Zdánlivě drobný moment, který se v paměti dítěte změnil v silnou emoci.

Co na to říkají lidé kolem nás

Redaktorka Kupi se zeptala čtenářů, jestli podobnou situaci zažili.

• Petr (39): „Jo, tohle jsem zažil snad každý týden. Rodiče to vůbec neřešili. Dneska bych si to k vlastnímu dítěti nedovolil.“
• Markéta (34): „Pamatuju si přesně ten stres. Pokladní, fronta, všichni koukají. Přitom máma byla pryč třeba jen chvíli.“
• Lucie (41): „Mně to přišlo normální. Až zpětně si uvědomuju, že jsem se tehdy fakt bála.“
• Tomáš (37): „Dneska se tomu směju, ale když na to myslím, ten pocit sevření v břiše si vybavím hned.“

Odborný komentář

Odborník: Mgr. Jan Novotný

Obor: Psycholog

• Proč si lidé tyto situace pamatují tak silně? „Protože dítě zůstane samo v sociálně exponovaném prostředí. Je viděno, hodnoceno a nemá kontrolu nad situací. To je pro dětskou psychiku velmi silný zážitek.“
• Je to opravdu malé trauma? „Ano, můžeme mluvit o drobném vývojovém traumatu. Nejde o nic dramatického, ale emoce byly skutečné a tělo si je zapamatovalo.“
• Bylo chování rodičů špatné? „V kontextu doby ne. Rodiče jednali podle tehdejších norem. Dnes už ale víme víc o tom, jak děti vnímají stres.“
• Proč se to týká hlavně mileniálů? „Vyrůstali v době, kdy se kladl důraz na samostatnost dítěte, ale méně se řešily jeho emoce.“
• Jak se tomu dnes vyhnout? „Jednoduše. Dítě u pokladny nenechávat samotné a pokud se to stane, situaci mu srozumitelně vysvětlit.“

Praktické rady pro rodiče

Jak se vyhnout stresu u pokladny:

• Neodcházejte od dítěte ve chvíli, kdy je na očích ostatních.
• Pokud něco zapomenete, vezměte dítě s sebou.
• Když už situace nastane, vysvětlete dítěti, co se děje.
• Ujistěte ho, že za nic nemůže.
• Sledujte reakce dítěte, i krátký moment může být intenzivní.

Jana dnes stojí u pokladny se svými dětmi vždy pohromadě. Ne proto, že by se bála mléka zapomenutého v regálu. Ale proto, že ví, jak dlouhé mohou být dvě minuty v očích dítěte. Její příběh připomíná, že některé drobné situace z dětství v nás zůstávají déle, než bychom čekali.

Zdroj: Autorský text založený na skutečném příběhu čtenářky, redakční zpracování Kupi.cz, odborník pro Kupi.cz