Některá setkání nás zasáhnou víc než jiná. Ne proto, že by byla dramatická, ale protože v sobě nesou tichou sílu minulosti. Přesně takový okamžik zažila čtenářka Petra, která se s námi podělila o příběh, jenž začal mezi jogurty v supermarketu a skončil obnoveným přátelstvím po třiceti letech. V článku se podíváme nejen na její zkušenost, ale i na to, proč jsou podobná setkání tak silná, co v nás spouštějí a proč se vyplatí překonat ostych.
Petra (48), knihovnice z Plzně, šla jednoho běžného odpoledne na nákup. U regálu s mléčnými výrobky zahlédla ženu, která jí byla velmi povědomá. „Vypadala jako Marcela. Moje spolužačka ze základní školy, se kterou jsme byly nerozlučné. Ale bylo to už třicet let. Vůbec jsem si nebyla jistá.“ Zaváhala. A jak sama přiznává, raději dělala, že si ženy nevšimla. „Nechtěla jsem se ztrapnit. Co když si mě nebude pamatovat? Co když to vůbec není ona?“ Ale myšlenka jí nedala pokoj.
Už u pokladny přemýšlela, jestli neudělala chybu. A když venku zahlédla ženu nakládat tašky do auta, rozhodla se, že to zkusí. „Došla jsem k ní a řekla: Promiňte, nejste náhodou Marcela z 9.B?“ Byla to ona. A byla dojatá stejně jako Petra. Marcela se po těžkém rozvodu nedávno přestěhovala zpět do Plzně, kde nikoho neznala. „Říkala, že si často přála potkat někoho z minulosti. A já jsem byla první.“
Podobná náhodná setkání nejsou jen milou náhodou. Podle psycholožky PhDr. Hany Krásové, která se dlouhodobě věnuje paměti a mezilidským vztahům, v nás aktivují hluboké vrstvy emocí.
„Když po letech potkáme někoho z dětství nebo mládí, spustí se celá lavina vzpomínek. Nejde jen o osobu, ale o celé období života, které si s ní spojujeme. Takové setkání nám připomene, kým jsme byli a často i to, co jsme ztratili nebo zapomněli.“
Kromě nostalgie nás ale může přepadnout i nejistota. Jak oslovit někoho, koho jsme třicet let neviděli? Co když se změní víc, než čekáme?
„Strach z trapasu je přirozený. Mozek po letech často váhá – lidé se mění, paměť není stoprocentní. Ale většinou to, že si na někoho vzpomeneme, nebývá náhoda. A pokud zvolíme jemný, otevřený způsob oslovení, nemáme co ztratit,“ dodává Krásová.
Když jsem si četla Petřin e-mail, úplně jsem cítila ten moment – to váhání, to vnitřní napětí. Přesně to jsem zažila před pár lety v kavárně, když jsem zahlédla muže, který mi připomínal kamaráda z letního tábora. Také jsem váhala. Ale nakonec jsem ho oslovila. A byl to on. Dnes si občas napíšeme, a i když už nejsme v kontaktu denně, ten moment mě naučil, že některé vztahy v nás zůstanou – i když je roky nevidíme. A že odvaha oslovit může vést k něčemu velmi lidskému.
V době digitálních kontaktů, kdy si můžeme kdykoli napsat, paradoxně často ztrácíme odvahu mluvit s lidmi tváří v tvář. Náhodná setkání nám ale připomínají, že opravdové vztahy nevznikají jen online.
Psycholožka Krásová upozorňuje, že podobné situace mohou mít i terapeutický účinek: „Setkání s někým z minulosti může pomoci uzavřít staré kapitoly, znovuobjevit zapomenuté části sebe nebo znovu navázat vztah, který měl v našem životě smysl.“
Chcete někoho oslovit, ale nejste si jistí? Zkuste to takto:
Petra a Marcela se od té doby vídají pravidelně. Obě říkají, že jim to setkání změnilo život. Petra dodává: „Někdy stačí jen sebrat odvahu a oslovit člověka, který vám kdysi byl blízký. Protože některá přátelství nezmizí – jen čekají, až je znovu najdeme.“
Zdroje: Kupi.cz, příběh čtenářky Petry, rozhovor s PhDr. Hanou Krásovou