Cimbál a pop-rock. Na první pohled možná neobvyklá kombinace, pro Jana Klubuse ale naprosto přirozené spojení dvou hudebních světů. Muzice se věnuje od malička a cimbál pro něj nikdy nebyl jen nástrojem folkloru. Vždy ho bavilo hledat nové možnosti, jak ho využít i mimo tradiční žánry. Dnes oba světy propojuje ve vlastní tvorbě a dokazuje, že hudba nezná generační ani geografické hranice a dojímá posluchače i na druhé straně světa.
Zpěvák, songwriter a cimbalista Jan Klubus má za sebou téměř tisíc odehraných akcí. Jedenáct let působí v cimbálové muzice Vojara, se kterou koncertoval i v USA nebo na Kostarice. Vedle folkloru ho vždy přitahoval také pop-rock. Ten ho zajímal již od dětství, kdy snil o kariéře rockera. Dnes tyto dva světy propojuje ve vlastní tvorbě, kterou od roku 2024 vydává pod svým jménem.
Po cimbálovce si mladý muzikant jako další cestu vybral pop a pop-rock. Jak sám Jan popisuje, nikdy tento žánr neodsunul na druhou kolej, ale naopak ho vyzdvihl jako primární. „Řezat“ do elektrické kytary a stát se rockerem byl jeho klučičí sen již na základní škole. Když se k tomu přidal folklor, z dětského snu vznikl neotřelý způsob hudebního vyjádření.
U mě to rutina určitě není. Navíc to mám zatím stále rozložené mezi dva žánry a dvě kapely, které jsou diametrálně odlišné. Ale když tu otázku vztáhnu čistě na moji sólovou dráhu, tak já si každý koncert vyloženě užívám. I když hrajeme vesměs stejný nebo velmi podobný playlist napříč vystoupeními, vždy je ta akce úplně jiná.
Letos jsme díky soutěži Porta, odkud jsem si odnesl 3. místo, hráli například i akce pro dost žánrově úzce zaměřené folkové publikum a mě hrozně bavilo pozorovat reakce, když jim člověk hrál něco, co už opravdu moc folk není. Díky cimbálu, který byl jakýmsi můstkem od folku k popu, to skvěle fungovalo a reakce byly skvělé. Rutina to vlastně ani letos být nemohla, protože kromě klasických koncertů s celou kapelou jsem začal hrát akustičtější koncerty jen ve spojení cimbál + kytara a tam se odehrává poměrně velká dávka improvizace, takže člověk jde na pódium trochu s pocitem: Jak to dnes asi dopadne?
Některé věci jdou sice definovat přímo, ale spousta práce, nákladů a dřiny je dlouhodobá a je to skládačka z hrozně moc dílků. Aby vůbec koncert byl, musí si interpreta pořadatel pozvat, a pokud to není koncert na úrovni vesnické přehlídky, musí k tomu mít pořadatel nějaký pádný důvod. A to je věc, která nejde absolutně udělat za krátkou dobu – nebo možná jo, ale to musí být opravdu tak výjimečná a šíleně originální hudba, osobnost nebo koncept, aby to bylo v tom množství hudby a obsahu, které teď jsou, vidět.
Každopádně k těm věcem, které se vždy týkají jednoho daného koncertu, je potřeba zaplatit kapelu, techniky, cesťáky, a i když je většinou povinností pořadatele zajistit ozvučení, kapela má také nějakou vlastní techniku a tu je potřeba nějak financovat.
Dnes to navíc ani není jen o hudbě samotné, ale o tom, jak si interpret buduje svoji komunitu na sociálních sítích a jak tam pracuje s obsahem. To je dnes must-have a často je poměr času stráveného vytvářením obsahu pro sítě oproti například tvoření nové hudby úplně opačný, než by člověk čekal. Já toho nejsem úplně dobrý příklad. Aspoň teda zatím – jsem ve fázi, kdy si slibuju, že se „sockám“ začnu věnovat víc.
Znamená to pochopitelně obojí. Já si jen nejsem jistý, v jakém poměru ty misky vah jsou. Navíc do toho všeho teď ještě vstupuje AI, která je schopná vytvořit kompletní propracované aranže nebo celé nahrávky. Tím se to ještě zrychluje a vzniká ještě větší kvantum hudby.
Dnes, v době streamingu hudby, už neplatí, že velkou část příjmů muzikanta tvoří prodej CDček nebo vinylů. Aby se uživil, musí peníze vydělat hraním koncertů a případně ještě prodejem merche. Ale to je zase otázka toho, jak známý už muzikant je, nebo není. Myslím, že je opravdu dlouhá cesta od začínajícího muzikanta až po etablované jméno. Často je člověk v tom, co umí, profík, ale neuživí se, protože není na úrovni, kdy odehraje XY koncertů ročně.
Trochu jiný svět je, co se týče zábavových kapel nebo třeba dechovek a cimbálek – tam nouze o hraní sice není, ale zase to není placené tak dobře, takže aby se tím člověk uživil, musel by těch akcí odehrát opravdu kvantum. Většina těchto lidí má ke hraní stejně civilní zaměstnání. U nás v cimbálce je to tak, že všichni mají nějakou stabilní práci a hraní je pro kluky svým způsobem ventil, koníček. Jen s tím benefitem, že si u toho zároveň něco přivydělají.
Jan je příkladem, že změna není krokem zpět, ale naopak začátkem něčeho nového. Po letech hraní v klučičí kapele, kterou založil spolu s kamarády, se rozhodl pro změnu.
O tom být rockerem jsem snil už na základce. Z toho se před dvaceti lety, ve 4. třídě základní školy, zformovala parta malých kluků, kteří si říkali kapela Šroti.
Změna byla logickým krokem. Nebýt toho, tak si myslím, že bychom kapelu s klukama postupně nechali vyšumět, až bychom v tichosti přestali hrát. Věděl jsem, že chci hrát a psát, ale cítil jsem, že je potřeba nový náboj. Že potřebuju radikální změnu ve fungování kapely, abych měl motivaci dál tvořit a posouvat se.
V kapele jsem vždy písničky psal takřka jenom já a celá ta kreativní stránka visela na mně. Když se to pak zkombinovalo s pasivitou kapely jako celku, neměl jsem chuť to celé táhnout. Navíc ten název Šroti byl fakt špatný. (úsměv)
Ne, ti stejní kluci mi teď stále tvoří doprovodnou kapelu a jsme pořád velcí kamarádi. Jen se kompletně změnilo interní fungování. Myslím, že je to dobře pro všechny. Mám dojem, že kluky to nakoplo zpět ke hraní, a co je nejdůležitější, já díky tomu chytnul zase jiskru, píšu nové věci a vím, že co neudělám já, to zkrátka nebude, což je hrozně motivační. Takže když to shrnu, tím konkrétním impulsem byla jakási zpruzenost z toho, že stagnujeme.
Přirozeně. Na cimbál jsem hrál a zároveň měl pop-rockovou kapelu. Ale je pravda, že ta kapela nebyla hned s cimbálem, k tomu to muselo postupem času nějak dojít. Nechtěl jsem ten cimbál mít v kapele právě jako ve všech folk-rockových kapelách. Takže až ve chvíli, kdy mi došlo, jak to celé uchopit, začal jsem s ním jezdit. A je taky důležité říct, že nebýt lidí, kteří mi neustále říkali, že je hrozná škoda ty dva světy nespojit, když na to umím hrát, možná by se to ani nestalo. Já tím byl dost motivovaný.
Je to zvukově odlišující element. Já se pomocí něj snažím znít jinak, mít svůj zvuk, podle kterého mě každý rozpozná.
Já tu cestu vlastně sám stále hledám. Možností je hromada, ale najít způsob, aby to znělo opravdu osobitě a jedinečně, to je kumšt. Většina projektů s cimbálem, které doteď byly, cimbál používala jako klasický doprovodný nástroj, podobně jako v cimbálce, kdy zkrátka hráč rozkládal akordy a pomáhal vytvořit tělo zvuku.
To je u mě jiné – snažím se cimbálem jen citlivě doplnit jádro kapely. Standardně by moje party na cimbál byly hrané třeba na nějaký synťák, já to tímto nahrazuju. Snažím se ale jít teď ještě dál a experimentuju víc s kontrastem cimbál–elektronika, tak uvidíme, co z toho vznikne.
Nesetkal. Spíš jsem se letos setkal s reakcí, že je škoda, že to nemám na cimbálu postavené ještě víc. Protože je pravda, že já s ním zvuk spíš doplňuju, a ne naopak. A teda pak se mi letos stalo, že jsem měl komornější koncert, kdy hraju ve spojení cimbál + kytara, bez celé kapely, a člověk, co tam přišel, byl zklamaný, protože si chtěl zazpívat u cimbálu nějakou lidovku.
Pro ně je to jiný svět a vlastně bych řekl, že to vnímají často jako atrakci. Ale v pozitivním slova smyslu. Navíc je tam ten cimbál, který uchvátí nejen zahraniční publikum, ale i našince, když ho vidí poprvé.
Zahraniční publikum nerozumí textům, takže o to víc vnímá hudbu, a taky bych řekl, že víc ocení třeba i písničky, které nejsou nějak výrazné, protože jim to přijde všechno jedinečné i tak.
Zajímavá zkušenost byla, když jsme hráli v USA na Czech Days a setkali jsme se s lidmi, kteří tam před lety emigrovali. Stačilo zahrát první dva tóny a okamžitě měli slzy v očích. Sice už po těch letech ani neuměli pořádně česky, ale s tou hudbou jim určitě okamžitě naskočily vzpomínky. To byl fakt doják.
Hudbě se věnuje od malička. Cimbál pro něho nikdy neznamenal jen folklor, ale nástroj, který v něm vzbudil kreativitu v tom, kde všude by ho mohl zapojit. Ačkoliv se od doby, kdy se vydal na první lekce hraní, spousta věcí změnila, hudba i nadále zůstává jeho světem.
Mám někde fotku, jak za cimbálem sedím jako opravdu prcek – byly mi maximálně 3 roky. To si ale nepamatuju. Vlastně ani první zahrání na cimbál si nevybavuju. Pamatuju si, až když jsem začal chodit na hodiny cimbálu a doma musel cvičit.
Učitel, ke kterému jsem chodil, měl požadavek, aby i na hodiny chodil taťka se mnou a stejně tak aby byl u cvičení, teda aspoň ty první roky. Takže si přesně vybavuju, jak se mi často nechtělo, ale nemohl jsem tomu utéct ani okecat, že mi učitel na hodině říkal něco jiného. Taťka měl bohužel – a ve výsledku vlastně bohudík – o všem přehled.
Taťka hrál tehdy v cimbálce na housle. A samozřejmě cimbál je něco jako bicí v rockové kapele – ty se taky většině dětí líbí. Nějak mě učaroval a hrozně jsem na něj chtěl hrát. Nebyl to ale první nástroj, na který jsem se začal učit. Musel jsem prvně začít chodit do ZUŠky na klavír, protože jsem byl na cimbál ještě moc malý, takže se čekalo, až trochu povyrostu. Na klavír jsem začal ještě ve školce v pěti letech a popravdě, kdy jsem začal chodit na cimbál, už nevím – a nevědí to už ani naši, ale předpokládám, že třeba v sedmi.
Myslím, že taková situace nenastala. Že jsem nenapsal nic, o čem bych si myslel, že danou věc prožívám jenom já. Vždycky ale při napsání nové věci trnu z toho, jestli je text dostatečně srozumitelný a jestli ho posluchač pochopí. Sám mám rád víc poetické texty, ale poslední dobou se snažím psát víc přímočaře – často hledám kompromis kvůli srozumitelnosti.
Já to mám tak, že mi v šuplíku leží jen málo kompletně napsaných písniček. Respektive teď je jich tam sice víc, ale mám v plánu je v blízké budoucnosti natočit. Jestli tam některá zůstane, tak čistě proto, že mi na ní něco vadí a neberu ji jako dodělanou.
Čeho mám v šuplíku hodně, jsou různé nápady, útržky, ať už hudby, nebo textů. Mám třeba napsané sloky, ale chybí mi k nim refrén, nebo naopak mám skvělý refrén, ale nejsem k tomu schopný dopsat fajn sloky. U hudby je to tak, že tam mám většinou nápady na kompletní písničku, ale nedaří se mi k tomu napsat text.
Písničku považuju za hotovou, když ji mám kompletně otextovanou. Detailní aranže a kudrlinky řeším stejně až při natáčení – i když v hlavě už mám většinou kompletní představu, jak to bude. A taky se mi stalo, že jsem přišel do studia píseň natočit a tam jsem ji takřka celou ještě přetextoval, i když jsem ji původně považoval za hotovou.
To se nedá říct, každý má vlohy na něco. Pro někoho bude jednodušší napsat písničku, pro druhého být průbojný. Napsat hit je každopádně těžké pro kohokoliv, ať už začínajícího muzikanta, nebo profíka. A pokud je píseň opravdu dobrá, pak by měla být velká šance, že si ji lidi podruhé pustí.
Dostat ji mezi lidi je dnes opravdu těžké a bez toho může být píseň dobrá, jak chce, ale skončí v zapomnění. Já osobně to vnímám tak, že nejtěžší je právě udržet energii dělat tohle všechno najednou.
Zdroje: autorský text, muzikant Jan Klubus pro Kupi.cz