TasteAtlas srovnal klobásy a párky z celého světa. Česko bodovalo jitrnicí i jelity, špekáček se do žebříčku nevešel

Párky, klobásy a uzeniny patří k těm nejstarším způsobům, jak lidé dokázali uchovat maso – a zároveň z něj vytvořit něco, co má charakter, chuť i příběh. Nejde jen o rychlé jídlo nebo grilovací klasiku. V mnoha zemích jsou klobásy součástí národní identity, rodinných tradic i slavností.

Právě na tyto souvislosti dlouhodobě upozorňuje gastronomická databáze TasteAtlas, která sestavuje žebříčky tradičních jídel podle hodnocení uživatelů z celého světa. Jeden z nich se zaměřuje na takzvané „cooked sausages“ – tedy klobásy a párky, které se vaří, udí, pečou nebo grilují. A výsledek ukazuje, že Evropa má v této disciplíně stále silné slovo.

Evropa jako klobásová velmoc

Na předních příčkách žebříčku se objevují především regionální speciality, které vznikaly po generace. Vítězem se stala portugalská alheira z oblasti Mirandela – klobása, která je výjimečná tím, že kromě masa obsahuje i pečivo. Díky tomu má jemnější strukturu a typickou chuť, která se krásně rozvine při opečení na pánvi. Jde o důkaz, že „klobása“ nemusí znamenat jen maso a tuk, ale i chytré využití dostupných surovin.

Silné zastoupení má v žebříčku střední Evropa. Polské uzené klobásy, německé bratwursty nebo rakouské a italské varianty potvrzují, že právě tento region má k uzeninám historicky velmi blízko. Často jde o recepty, které vznikaly z potřeby uchovat maso přes zimu, ale postupem času se z nich staly vyhledávané delikatesy.

Typickým příkladem jsou německé bratwursty, ať už malé norimberské, nebo výraznější durynské. Jsou jednoduché, postavené na kvalitním mase a koření – a právě v tom tkví jejich síla. Podobně funguje i italská salsiccia, jejíž název neznačí jednu konkrétní klobásu, ale celou rodinu regionálních receptů. Někde dominuje fenykl, jinde pepř nebo česnek, ale základ zůstává stejný: čerstvá klobása, která se dá využít jak na gril, tak v teplé kuchyni.

Výrazné chutě jihu a východu

Žebříček ale není jen o jemných uzeninách. Výrazné zastoupení mají i klobásy, které staví na koření a intenzivní chuti. Španělské a argentinské chorizo, severoafrická merguez nebo turecký sucuk dokazují, že klobása může být hlavní chuťovou složkou celého jídla.

Právě tyto typy si v posledních letech nacházejí cestu i do českých domácností. Ne nutně jako každodenní potravina, ale spíš jako zpestření – do snídaňových vajec, do těstovin, na gril nebo jen tak opečené s chlebem. Ukazují, že i malý kousek kvalitní klobásy dokáže změnit celé jídlo.

Česká stopa: jitrnice a jelita ve světové konkurenci

Zajímavé je, že v mezinárodním přehledu nechybí ani Česká republika. TasteAtlas do žebříčku zařazuje jitrnice i jelita – tedy výrobky, které jsou pro Čechy naprosto samozřejmé, ale v zahraničí působí často exoticky.

Jitrnice jsou popisovány v žebříčku jako typická česká bílá klobása, připravovaná ze směsi vepřového masa, vnitřností, koření a často i pečiva nebo krup. Jejich chuť je jemná, ale plná a nejlépe vynikne při jednoduché úpravě – opečené na sádle s cibulí.

Jelita, tedy krvavé klobásy, mají v žebříčku nižší hodnocení než jitrnice, přesto se v něm objevují. To samo o sobě ukazuje, že i tato zabijačková klasika má své místo mezi tradičními světovými recepty. V kontextu kysaného zelí a brambor jde o vyvážené jídlo, které dává smysl nejen historicky, ale i chuťově.

Podle seznamu TasteAtlas se umístily:

• jitrnice na 70. místě (3,5 bodu v hodnocení),
• czech blood sausage (jelita) na 84. místě (3,3 bodu v hodnocení).

A co české uzeniny, které se do žebříčku nevešly?

Při pohledu na světové žebříčky se nabízí otázka, kde jsou uzeniny, které má většina Čechů spojené s dětstvím, létem a obyčejnou radostí z jídla. Špekáček, debrecínka nebo klasické pochoutkové párky se mezi nejlepšími stovkami neobjevují – a přesto by bylo zvláštní o nich nemluvit.

Důvod je prostý. Tyto výrobky vznikaly především jako praktické a dostupné potraviny, ne jako regionální delikatesy určené k objevování zahraničními turisty. Špekáček nikdy neměl ambici konkurovat fermentovaným klobásám z jihu Evropy nebo výrazně kořeněným specialitám Orientu. Jeho síla spočívá jinde – v jednoduchosti, všestrannosti a silné emocionální vazbě.

Opékaný nad ohněm, rozříznutý do kříže, s chlebem a hořčicí patří špekáček k nejčistším formám českého „komfortního jídla“. Podobně je na tom debrecínka, která se uplatní jak v teplé kuchyni, tak studená, nebo vídeňské párky, jež se staly základem rychlých večeří i bufetové gastronomie.

Právě tyto uzeniny připomínají, že hodnota jídla se neměří jen mezinárodními žebříčky, ale i tím, jak hluboko je zakořeněné v každodenním životě. A v tom mají české klasiky své pevné místo.

Klobása jako kulturní dědictví

Žebříčky podobného typu nejsou návodem, co přesně si dát do košíku. Spíš připomínají jednu důležitou věc: kvalita a původ hrají u uzenin zásadní roli. Ať už jde o portugalskou specialitu, německou klobásu nebo českou jitrnici, vždy stojí za výsledkem jednoduchý princip – dobré suroviny, srozumitelný recept a jasné použití.

V českých obchodech dnes není problém sehnat chorizo, bratwurst nebo sucuk. Jitrnice a jelita pak zůstávají jistotou, která funguje bez ohledu na trendy. Rozdíl je často jen v tom, zda sáhneme po levné náhražce, nebo po výrobku, který má s tradicí skutečně něco společného.

Možná právě proto mají klobásy a párky v gastronomii tak silné postavení. Nejsou jen rychlým řešením hladu, ale nositelem paměti – regionální, rodinné i národní. Žebříček TasteAtlas to jen potvrzuje. A české jitrnice v něm připomínají, že ani domácí klasika se ve světové konkurenci nemusí schovávat.

Zdroje: TasteAtlas, Kupi.cz