„Zhroutila jsem se před lékárnou. Lidé chodili kolem.“ Zdravotník varuje: Zavolat pomoc je zákonná povinnost

Lucie se vracela z práce domů, když se jí náhle zatočila hlava a zkolabovala přímo před lékárnou. Přestože kolem ní procházely desítky lidí, dlouhé minuty jí nikdo nepomohl. Až jeden všímavý muž, který sebral odvahu. Skutečný příběh ze života ukazuje, jak snadno můžeme pomoc odložit a jak draho nás to může stát.

Lucie je dvaačtyřicetiletá administrativní pracovnice, matka dvou dětí. Zdravotní potíže nikdy neřešila, maximálně únavu a nízký tlak. V ten den šla z práce rovnou domů. Cítila slabost, ale nepřikládala jí váhu.

Pár metrů před lékárnou se jí udělalo špatně. Zpomalila. Zastavila se. Pak si už pamatuje jen tvrdý dopad na chodník. „Slyšela jsem kroky. Viděla boty. Někdo řekl, že si asi vypila. Jiný jen zrychlil krok.“

Ležela na zemi několik minut. Byla při vědomí, ale nedokázala vstát. Nejhorší nebyla bolest, ale pocit neviditelnosti. Stud. Strach. Bezradnost.

Zlom přišel ve chvíli, kdy kolem procházel muž středního věku. Zastavil se. Nevěděl, co dělat. Bál se, že by jí mohl ublížit. Nakonec udělal jediné, co ho napadlo. Rozběhl se do lékárny pár kroků od ní.

Personál vyběhl ven během chvilky. Posadili Lucii, dali jí napít, změřili tlak a zavolali záchrannou službu. Teprve tehdy se kolem vytvořil hlouček lidí. „Najednou měli všichni čas. Ale už bylo pozdě na otázku, proč se nikdo nezastavil dřív.“

Odborný komentář

Odborník: Jan Šrámek, zdravotnický záchranář

• Jak často se s podobnou situací setkáváte? „Velmi často. Kolaps na veřejnosti lidé bagatelizují. Myslí si, že se jich to netýká nebo že už někdo jiný pomohl.“
• Je chování kolemjdoucích pochopitelné? „Lidsky ano, odborně ne. Funguje takzvaný efekt přihlížejícího. Čím víc lidí kolem, tím menší pocit osobní odpovědnosti.“
• Musí laik poskytnout první pomoc? „Zákon ukládá povinnost přivolat pomoc. Nikdo nečeká odborný zásah. Stačí zavolat záchranku nebo oslovit personál v nejbližším provozu.“
• Co když se bojím, že udělám chybu? „Strach je běžný. Ale nečinnost je vždy horší než snaha pomoci. Zavolání odborníků je také pomoc.“
• Jak má reagovat svědek? „Zastavit se. Navázat kontakt. Zeptat se, jestli je člověk při vědomí. Přivolat pomoc a zůstat nablízku.“
• Co byste vzkázal čtenářům? „Nedívejte se jinam. I jedna minuta může rozhodnout o životě.“

Svědek, který se po čase ozval

Lucie se s mužem, který jí tehdy pomohl, znovu setkala až po několika týdnech. Náhodou. V nákupním centru nedaleko místa, kde zkolabovala. „Poznal mě hned. Zastavil se a řekl, že je to on. Ten, co tehdy vběhl do lékárny.“

Muž se prý přišel zeptat, jak se cítí a zda je v pořádku. Teprve potom Lucii popsal, co se mu v té chvíli honilo hlavou. „Říkal mi, že dlouho váhal. Že se bál, že udělá něco špatně. První pomoc se učil kdysi a nebyl si jistý, co smí a co už ne.“ Podle jeho slov ho nejvíc paralyzoval strach z odpovědnosti. „Měl obavu, že kdyby mi sáhl na ruku nebo se mě snažil zvednout, mohl by mi ublížit. A že by za to nesl odpovědnost.“

Rozhodující moment ale přišel rychle. „Řekl mi, že si nakonec uvědomil, že horší než špatný krok je žádný krok. A tak běžel dovnitř pro pomoc.“ Lucie říká, že právě tahle upřímnost na ni zapůsobila nejvíc. „Nehrál si na hrdinu. Jen mi ukázal, že i strach může skončit správným rozhodnutím.“

Praktické rady pro čtenáře

Co dělat, když vidíte člověka, kterému je zjevně špatně?

• Zastavte se a zeptejte se, zda je v pořádku.
• Přivolejte odbornou pomoc nebo personál v okolí.
• Zůstaňte s postiženým do příjezdu pomoci.
• Nebojte se, že něco pokazíte.
• Nepředpokládejte, že už někdo jiný jedná.

Lucie si z celé situace odnesla jediné. „Dřív jsem spěchala. Dnes se zastavím. Protože nikdy nevíte, kdo leží na zemi příště.“ Její příběh není o vině, ale o všímavosti. O odvaze udělat krok navíc. O tom, že pomoc někdy začíná obyčejným zastavením se.

Zdroj: Rozhovor redakce s respondentkou, konzultace se zdravotnickým záchranářem, obecné informace o první pomoci