Princip dávání spropitného má být jednoduchý: pokud personál dobře odvede svou práci, necháme mu peníze navíc jako poděkování. Jenže doba pokročila a moderní technologie také. S platbami předem dáváme dýška dříve, než vůbec víme, zda budeme se službou spokojení, a s osobou, které jsme takto poděkovali, se mnohdy ani osobně nepotkáme. Jak se u nás mění pravidla dávání spropitného? A jak to vnímají sami Češi?
Standardní výše spropitného se v českých restauracích pohybuje kolem 10–15 %. Jak nicméně vyplynulo z loňského průzkumu společnosti Objednáme, při platbách objednávek přes rozvoz činí průměrné dýško 5 procent z ceny. Lidé mají tendence dávat méně i kvůli všeobecnému zdražování.
Co se potom způsobu určování výše spropitného týče, spousta zákazníků se při placení spoléhá na zažité jednoduché zaokrouhlování na celé desetikoruny nebo stovky. Přesto k nám stále více proniká zahraniční model procentuálního výpočtu. Ten pomáhají prosazovat a usnadňovat i některé platební terminály, na kterých si můžete konkrétní výši procenta zvolit. „Pokud umí platební terminál zákazníkům nabídnout výši spropitného vyjádřenou v procentech, omezuje se tím trend zaokrouhlování a ve většině případů tak výše tuzéru roste,“ vysvětlil v tiskové zprávě Adam Růžička, CEO společnosti Objednáme.
Často pak dochází k situacím, kdy zákazníci spěchají nebo nechtějí zdržovat a prostě nějaké procento odkliknou. Jeho výši tak spíše odhadují a ve výsledku mohou k útratě přihodit více, než původně zamýšleli.
Z výše zmíněného průzkumu také vyplynulo, že už jen menšina zákazníků nechává dýško v hotovosti, převážně starší generace. Většina lidí platí spropitné přímo kartou při platbě útraty, a to i v momentě, kdy službu ještě ani nevyužili.
Úskalím pak není samotná odměna pracovníkům (zvláště když si ji za dobře odvedenou práci zaslouží), ale spíše způsob, jakým si o ni mnohé firmy říkají. Zejména při bezhotovostních platbách. Tam, kde se na terminálu nebo při online objednávce platí předem, se dopředu dává i „finanční poděkování“. S důvěrou, že káva, jídlo nebo jeho dovoz budou v pořádku. Pokud pak nejsme se službou spokojení, máme smůlu, tuzér už je zaplacený.
„Často objednáváme potraviny a jídlo online a rovnou dáváme kolem 30 korun dýško. Obvykle máme dovozce už prověřené a bývá všechno v pořádku. Někdy se ale stane, že restaurace nebo kurýr něco v objednávce zapomene, pokazí, a pak mě trochu štve, že dostali odměnu vlastně za nic,“ popisuje pro redakci Kupi.cz čtenářka Anna (28 let).
Typickému konceptu, kdy spropitné dáváme až za dobře odvedenou práci, se vymykají i některé další oblasti. Čím dál častěji se například při objednávkách v českých e-shopech objevuje možnost přihodit do košíku také spropitné pro anonymní skladníky.
„Moc nechápu, proč bych měla platit něco navíc skladníkům, které ani nikdy osobně neuvidím a nevím, jestli jde příplatek jim, nebo ho shrábne firma. Vlastně taky nevím, jestli balík přijde včas nebo bude dobře zabalený. Nechci být nevděčná, ale tohle mi už přijde moc,“ popisuje svůj pohled pro Kupi.cz zákaznice Ilona (37 let).
Na druhé straně zase stojí Michal (43 let), který spropitné dává bez rozmyslu automaticky vždy, kdykoliv má možnost. „Chápu, že lidi ve službách mají náročnou práci, sám jsem několik let balil a rozvážel. Tak když mám možnost dát spropitné, klidně i předem, vždycky něco přihodím. Vnímám to jako způsob, jak někoho podpořit,“ uvedl pro redakci.
Za posunem kultury spropitného pak stojí do značné míry i přejímání zahraničních modelů, především z USA, kde začíná očekávaná výše dýška na 15–20 procentech a zaměstnanci na něj obvykle spoléhají jako na podstatnou část svých příjmů. A nejen oni. Tzv. „tipping“ zde pronikl téměř do všech typů služeb a s rostoucími náklady zaměstnavatelé čím dál agresivněji zkouší finanční zodpovědnost za výplaty svých pracovníků přenášet na zákazníky.
Takové případy se ale dějí i v Česku. „V gastronomii se pohybuju v podstatě celý svůj pracovní život a často jsem se na pozicích servírky setkala s přístupem majitelů, kdy dávali mizerné výplaty s tím, že zbytek přece dostáváme v dýškách od zákazníků, jen se musíme snažit. O tom, že se pak spropitné ještě dělilo a část si bral i majitel, už radši pomlčím,“ popsala redakci svou trpkou zkušenost například paní Amélie (49 let).
Výjimkou už nejsou ani situace, kdy vás v Americe požádá o spropitné ve výši i několika desítek procent samoobslužná pokladna poté, co si vlastnoručně naskenujete nákup. Ještě absurdnější je pak argumentace zahraničních řetězců, které tyto kasy hojně instalují – částka prý jde na podporu zaměstnanců u pokladny, kteří kvůli tomu přicházejí o náplň práce.
Je proto možná jen otázkou času, než se i touto praxí inspirují společnosti u nás a na českých samoobslužných pokladnách a kioscích přibude možnost „poděkovat“ firmě za to, že jste za ni mohli odvést dobrou práci.
Zdroje: CrestCom, CBS News, Kupi.cz