„Cítila jsem se poníženě. Myslela jsem, že mluví o mně.“ Tereza zapnula překladač a zjistila pravdu

„Smály se, koukaly na moje nehty a něco si říkaly. Byla jsem přesvědčená, že mě pomlouvají“

„Nikdy jsem si nemyslela, že se budu cítit trapně kvůli tomu, že nerozumím,“ říká Tereza (31) z Prahy, která se redakci Kupi.cz svěřila se svou zkušeností ze salonu krásy. Šla na nehty do studia, kam chodí pravidelně. „Všechno bylo jako vždy, usměvavá slečna, výběr barvy, začaly pracovat. Ale po chvíli se ke mně přidala druhá nehtařka, začaly si vietnamsky něco říkat a smát se. Jedna z nich se přitom podívala na moje ruce.“ Tereza znejistěla.

„V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi smějí. Že mám třeba divné ruce, špatný výběr barvy, nebo že jsem jim nesympatická. Byla jsem tam sama mezi nimi a připadala jsem si jako na pranýři.“

Vytáhla jsem mobil a zapnula překladač

Tereza se rozhodla zjistit, o čem mluví. „Vytáhla jsem mobil, zapnula překladač a zkusila zachytit pár vět. Pak jsem si doma pustila aplikaci, která překládá. “ A výsledek? „Neřešily mě. Mluvily o tom, že jedna zapomněla klíče doma a že si večer objednají pho. A smály se, že kolegyně špatně zaparkovala. Vůbec jsem v tom nebyla.“

Zákaznice: Taky jsem si to myslela. Ale pak jsem pochopila

Redakce Kupi.cz oslovila několik žen, zda se někdy cítily podobně.

• „Jednou jsem se zvedla a odešla. Měla jsem pocit, že se mi smějí. Dnes vím, že to bylo zbytečné,“ říká Anna, 36 let.
• „Taky jsem si myslela, že mě řeší. Ale pak jsem se jedné zeptala a ona se mi omluvila a vysvětlila, že mluvily o své rodině. Byla moc milá. Od té doby se neptám, jen se usměju,“ říká Karolína, 42 let.

Odborný komentář: Nejistota z neporozumění je přirozená

Mgr. Dana Pospíšilová, psycholožka a odbornice na mezikulturní komunikaci, vysvětluje, proč se v podobných situacích cítíme nepříjemně.

Proč nás znejistí, když nerozumíme?

„Mozek automaticky vyhodnocuje, co se kolem nás děje. Když nerozumíme jazyku, zaplní si mezery domněnkami – často negativními. Vzniká pocit ohrožení, studu nebo ponížení.“

Je normální, že si to vztáhneme na sebe?

„Ano, zvlášť pokud se smějí nebo se na nás dívají. Ale většinou to s námi vůbec nesouvisí. Jsme jen v centru pozornosti vlastního strachu, ne jejich hovoru.“

Jak se s tím vyrovnat?

„Pomáhá si to racionálně připomenout. A pokud máte odvahu, klidně se zeptejte. Většina lidí ocení otevřenost a úsměv. A pokud se necítíte dobře, je v pořádku změnit salon.“

Praktické rady pro čtenáře

Co dělat, když nerozumíte a máte pocit, že se vás něco dotýká:

• Nevyvozujte závěry z toho, čemu nerozumíte.
• Uvědomte si, že smích často není osobní.
• Pokud vás situace zneklidní, zeptejte se s úsměvem.
• Můžete využít překladač, ale s respektem a citem.
• Pokud se necítíte dobře, vyberte si salon, kde se cítíte vítaní.

„Nešlo o to, co říkaly. Ale co jsem si myslela, že říkají.“ Tereza dnes říká, že si z celé situace odnesla jedno velké ponaučení. „Byla to moje domněnka, ne jejich vina. Ony byly v pohodě. Já jsem si to jen špatně vyložila.“

Její vzkaz ostatním ženám? „Mluvte, ptejte se, nebo se usmějte. A hlavně – neberte si všechno osobně. Jsme zvyklí se hodnotit, ale někdy se hodnotíme zbytečně přísně.“

Zdroj: Kupi.cz