Při rekonstrukci domu, který Robert Hájek s rodinou koupil, přišel na to, že v něm kdysi žili rodiče Jana Antonína Bati a vyráběla se zde tradiční sodovka. Historie ho natolik zaujala, že se rozhodl slavnou místní limonádu vrátit zpět v podobě sodovky Baťovka 1897. V rozhovoru prozradil, jak je to s původní recepturou, kolik lahví ročně prodá i co by na obnovu prodeje limonád řekl sám Baťa.
Robert Hájek je podnikatel z Uherského Hradiště. Když v roce 2007 koupil s rodinou dům v místní části Rybárny, ještě netušil, že pod jeho střechou objeví kus baťovské historie. Z náhodného objevu postupně vybudoval projekt zaměřený na obnovu původní sodovkárny a dal vzniknout značce Baťovka 1897. Nyní stojí Robert Hájek nejen za výrobou slavné limonády, ale také za Nadačním fondem J. A. Bati, který připomíná odkaz rodiny Baťových.
Bez ambice stát se průmyslovým gigantem, ale s důrazem na to, aby v lahvi zůstalo přesně to, co je pro ni podstatné – kvalita. I přesto, že je zdražování citelné a u malých sérií vychází vše dráž, jde Baťovka dál vlastní cestou.
Lidé většinou vidí těch 49 korun za láhev, ale už samozřejmě nevidí všechno za tím. Není to jen voda, sirup a láhev. Platíme samotnou výrobu, suroviny, sklo, uzávěr, etiketu, kartony, dopravu, skladování a samozřejmě je tam započtena i marže prodejce. A protože nejsme velká nápojářská firma, která vyrábí miliony lahví, nemáme ani její nákupní ceny. U malých sérií vychází prakticky všechno dráž. Na druhou stranu právě díky tomu můžeme Baťovku dělat tak, jak ji dělat chceme, a nešetřit za každou cenu na kvalitě.
Od roku 2016 zdražilo prakticky všechno – suroviny, sklo, obaly, energie i doprava. Nerad bych ale střílel od boku nějaké procento, protože bych si ho vymýšlel. Hodně je to znát právě u obalů a všeho, co souvisí s výrobou a dopravou. Nějakou dobu jsme se snažili růst nákladů vstřebávat, ale donekonečna to samozřejmě nejde.
Tady bych rád jednu věc upřesnil. Původní recepturu z roku 1897 nemám a ani nevím, jestli se vůbec někde dochovala. A nechci tvrdit něco, co neumím historicky doložit.
Máme ale doloženo, že rodina Baťů v Uherském Hradišti získala v roce 1897 živnostenské oprávnění k výrobě sodové vody. Právě tento dokument a další historické souvislosti byly impulzem k tomu, abych na tuhle zapomenutou část baťovské historie navázal.
Současná Baťovka tedy není chemickou rekonstrukcí nápoje z roku 1897. Je to obnovení tradice v dnešní podobě. Historii nechci přepisovat ani si k ní něco domýšlet. Podle mě je skutečný příběh Baťovky dost zajímavý sám o sobě.
Já bych to asi nedokázal rozdělit na procenta. Kdyby Baťovka nebyla dobrá, žádný příběh ji dlouhodobě nezachrání. Člověk si může jednou koupit láhev kvůli hezké etiketě nebo příběhu, ale podruhé si ji koupí jen tehdy, když mu chutná.
Zároveň si ale myslím, že právě příběh dává Baťovce něco navíc. A hlavně to není příběh, který jsme si vymysleli někde v reklamní agentuře. Vychází ze skutečných dokumentů a historie rodiny Baťů v Uherském Hradišti. Když držíte Baťovku v ruce, nekupujete si jen limonádu. Je za ní kus historie, která začala už v roce 1897. A právě to je podle mě její největší síla.
Jedničkou je pořád klasická malina. To je taková česká limonádová jistota. Za ní se drží hrozen a višeň. A právě z višně mám asi největší radost. Ta se nám fakt povedla a reakce lidí jsou výborné. Upřímně jsem nečekal, že bude mít takový úspěch. Přesná procenta jednotlivých příchutí nesleduji tak podrobně, abych vám je mohl říct z hlavy, ale tahle trojice je dnes nejsilnější.
Určitě nechci zůstat jen u současných příchutí. Baví mě i myšlenka limitovaných edic a různých spoluprací, jako je právě Milanova coola. Nechci ale každý půlrok přijít s pěti novými příchutěmi jen proto, abychom měli něco nového.
Když už něco přidáme, musí mi to dávat smysl chuťově i příběhem. Raději udělám jednu novou příchuť, o které lidé řeknou: „Ta se fakt povedla“, jako se nám to teď podařilo s višní, než deset průměrných.
Ačkoliv zní 5 000 prodaných lahví denně lákavě, tvůrce současné Baťovky nechce růst za každou cenu a na úkor její kvality. Důležitější než rychlá expanze je pro něj to, aby ji návštěvníci Zlínska a Uherského Hradiště potkávali na každém kroku a třeba si ji odvezli domů jako suvenýr přípomínající typickou chuť regionu.
Dnes jsme ročně na 10 000 lahvích. Nejsou to ještě stovky tisíc, takže k pěti tisícům lahví za jediný den máme pořád docela daleko.
Ale ten historický údaj mám rád. Představa, že se tehdy na Velehradě za jediný den prodalo 5 000 lahví a ještě si museli dalších 600 vypůjčit od konkurence, je neuvěřitelná. Takže máme alespoň nějakou metu. Až jednou prodáme 5 000 Baťovek za den, asi si jednu otevřu na oslavu.
Největší význam pro nás mají kamenné provozovny a gastro pobočky, protože právě tam lidé Baťovku často poprvé objeví a ochutnají.
E-shop je zase důležitý tím, že si přes něj může Baťovku objednat člověk prakticky odkudkoliv. Přesná procenta mezi jednotlivými prodejními kanály bych nerad střílel od boku, protože se průběžně mění.
Určitě bych byl rád, kdyby se Baťovka postupně dostala i mimo Moravu. Ale nechci přeskočit několik kroků. Nejdřív bych chtěl, aby byla opravdu doma ve Zlínském kraji. Aby turista, který přijede do Zlína nebo Uherského Hradiště, Baťovku potkal v restauraci, kavárně, hotelu nebo obchodě a řekl si: „Tu musím ochutnat.“
Chtěl bych, aby se jednou Baťovka stala takovým typickým nápojem našeho regionu. Stejně jako si z některých míst přivezete víno, pivo nebo místní specialitu, mohl by si člověk ze Zlínska odvézt Baťovku.
Pokud se potom podaří vstoupit i do některého obchodního řetězce, budu samozřejmě rád. Ale nechci kvůli tomu z Baťovky udělat anonymní limonádu, která bude stát v regálu jen podle toho, jestli je zrovna v akci.
S větším objemem výroby samozřejmě klesají některé náklady na jednu láhev. Takže prostor pro lepší cenu by určitě vznikl. O kolik přesně by se výroba musela zvýšit, by záleželo na konkrétním řetězci a objednávaném množství.
Jedno ale vím určitě. Nechtěl bych jít cestou, že kvůli několika korunám změníme recepturu nebo začneme šetřit na kvalitě. Pokud se jednou dostaneme do velkého řetězce, chtěl bych, aby Baťovka uvnitř láhve byla pořád stejná jako dnes – jen ve větším objemu, co se počtu týče.
Myšlenka, kterou ve Zlíně prosazoval ve 20. letech minulého století sám Baťa, dnes dostává novou podobu. Nealkoholické nápoje už v gastronomii už dávno nejsou jen volbou pro řidiče nebo ty, kteří alkohol zrovna nemohou. Stále více lidí si zkrátka chce užít společný večer bez něj a přitom si dát něco zajímavějšího než obyčejnou vodu – a právě tady dostávají prostor limonády.
U Baťovky nedokážu tenhle trend vyjádřit přesným procentem. To bych si vymýšlel. Ale určitě vnímám, že nealkoholické pití už není v gastronomii jen nějaká druhá možnost pro řidiče.
Lidé chtějí zajímavé nealkoholické nápoje a jsou ochotni hledat něco jiného než běžnou kolu nebo vodu. A to je pro nás určitě příležitost. Vlastně je docela zajímavé, že se po 100 letech v určité podobě vrací myšlenka, kterou prosazoval už Baťa – že se člověk může sejít s přáteli, pobavit se a nemusí u toho nutně pít alkohol.
Myslím, že spíš hledá jinou možnost. Dřív bylo skoro samozřejmé, že když jdete večer s kamarády ven, dáte si pivo nebo víno. Dnes už člověk nemusí vysvětlovat, proč alkohol nechce. A zároveň nechce celý večer sedět u obyčejné vody. Takže vzniká prostor pro kvalitní limonády a další nealkoholické nápoje, které si člověk dá prostě proto, že mu chutnají.
Doufám, že by nejdřív jednu láhev otevřel a ochutnal. A potom bych mu asi ukázal dokument z roku 1897, kterým to celé začalo.
Myslím, že by ho mohlo pobavit, že po více než 100 letech někdo vytáhl z archivu jednu starou koncesi na výrobu sodové vody a rozhodl se na ni znovu navázat.
Podle mě Baťa nebyl člověk, který by vás dlouho chválil. Spíš si dovedu představit, jak si Baťovku prohlédne, ochutná ji, položí láhev na stůl a zeptá se: „Dobré. A kolik jste jich dnes prodal?“
Zdroje: autorský text, tvůrce Baťovka 1897 Robert Hájek pro Kupi.cz