Některé se začaly vyrábět už před desítkami let, přežily socialismus a Češi si je zamilovali natolik, že se prodávají dodnes. Které retro potraviny se stále vyrábí, a to dokonce u nás v Česku? Připomeňte si sérii dalších nezapomenutelných značek. Jaké světové prvenství si drží minerálky Poděbradka? Která barva bonbonů Bon Pari byla nejžádanější? A kolik stály původně tyčinky Milena a Kofila nebo sušenky Esíčka?
„Pramen zdraví z Posázaví“ se mlsá už od poválečného období, kdy se hledaly cesty, jak do dětí dostat více mléka a prospěšných živin. Za recepturou ikonického smetanového krému, kterému tehdy předcházely tvarohové výrobky Bivoj, Eva nebo Perla, stála Jindřiška Hessová z Mlékárenského a pastevního družstva v Přibyslavi. A protože závod v Pribině vyráběl také ovocné sirupy, Pribináček byl ze začátku dostupný až v 16 příchutích, například i višňové, citronové, nebo dokonce zeleninové.
„Pribináček si pamatuju ještě v bílém kelímku s víčkem, které když se správně ohnulo, se používalo jako lžička. Stával 1,50 (Kčs, pozn. red.), ne vždycky byl ale k dostání,“ vzpomíná pro redakci Kupi čtenářka Anna (77 let).
Smetanový krém se totiž dříve vyráběl jen z čerstvých surovin a jeho trvanlivost byla pouhých 24 hodin. Původně se proto dal koupit pouze v Posázaví a několika dalších krajích. Poptávka ovšem rostla a továrna v Pribině nakonec ustoupila a odtajnila svou recepturu. Díky tomu pak začaly postupně vznikat podobné krémy jako Lakrumáček, Ostraváček, Lipánek, Smetánek, Pacholík či Bohunka.
Historie jedné z nejznámějších českých minerálek sahá až do roku 1905, kdy byl v hloubce téměř 100 metrů pod zemí nalezen její pramen. První lahve se začaly v tehdejších zámeckých sklepích plnit už o tři roky později.
S Poděbradkou, která se stáčí dodnes, se ale pojí i jedna významná zajímavost, o které mnozí Češi netuší – tato minerální voda byla vůbec první na světě, která se začala nabízet v ochucených variantách. V 50. letech ji po druhé světové válce mohli zákazníci poprvé ochutnat v pomerančové a citronové příchuti, přičemž lahev o objemu 0,7 litru stála 2 Kčs.
Když se řeknou ovocné cucací bonbony, každému se u nás určitě vybaví Bon Pari. Ty se začaly vyrábět v roce 1977 pod značkou Sfinx, která tehdy na trh dodávala také neméně slavné Hašlerky, Klokánky, Ledovky nebo arašídové Atlasky. Bon Pari potom vznikly jako tuzemská alternativa k nedostupným západním cukrovinkám. Proto i jejich název (v původním návrhu Bon Paris), který měl znít světově a luxusně.
Pytlík se za socialismu prodával za 3 Kčs, a co se týče jednotlivých barev, většina pamětníků bude mít určitě jasno. „Nejoblíbenější bývaly jednoznačně ty zelené, myslím, že marakujové. Se sourozenci jsme pečlivě zkoumali každé balení a vybírali to, kde jich bylo nejvíc. Jakmile došly, braly se na milost červené,“ přiznává pro Kupi zase čtenář Karel (59 let).
Bon Pari dnes sice spadají pod globální značku Nestlé, stále se však vyrábí v holešovské továrně. V mnohém se pak nezměnilo ani jejich složení. Už od počátku šlo o bonbony z cukrové směsi, pouze umělá barviva byla časem nahrazena přírodními.
Nezaměnitelná Kofila se u nás vyrábí už od roku 1923. Návrh ikonického mouřenína, který měl zákazníky nalákat na kávovou náplň, tehdy vymyslel jednadvacetiletý malíř a grafik Zdeněk Rykr, který se inspiroval svou zálibou v Orientu a cestami po Africe.
O více než 30 let později Rykr navrhl také modrý obal připomínající noční oblohu s hvězdami, ve kterém se v roce 1957 představila tehdejší novinka Milena s jemnou rumovou náplní.
Obě tyčinky se prodávaly za 2,50 Kčs a populární byly nejen mezi československými zákazníky, ale také ve světě. Jak Kofila, tak Milena získaly v průběhu let několik ocenění včetně stříbrných medailí z prestižních soutěží, například světové čokoládové olympiády v Bruselu.
„Všechny byly výborné, nejradši jsem ale měla Milenu, kterou jsme svačili s rohlíkem a šetřili si každý čtvereček čokolády. Někdy se taky vydlabal vnitřek rohlíku a tyčinka se zasunula dovnitř podobně jako u párku v rohlíku. Byla to neskutečná dobrota,“ vypráví redakci Kateřina (64 let).
Kofila, Milena i Kaštany, které se na trhu objevily až v roce 1966, se stále vyrábí v Česku, konkrétně v olomoucké továrně Zora.
Velká krabice plná sušenek, které se vždy hodilo mít doma ke kávě, pro nečekané návštěvy i jako velkou zásobu mlsání za pár korun. Esíčka byla k dostání ve dvou krabicích, menší za 2,80 Kčs a větší kilové za 4,20 Kčs. Uvnitř balení se již od začátku nacházel mix dvou příchutí a řada pamětníků by jistě souhlasila s tím, že světlé skořicové mizely vždy jako první. Také proto později přišla Opavia s jednodruhovou skořicovou edicí.
Esíčka se dříve vyráběla v národním podniku Lomnický průmysl sucharů a dětské výživy, dnes v továrně v Lovosicích. V 90. letech sice prošla jejich receptura úpravou, stále se však jedná o jedny z nejoblíbenějších českých sušenek. Spolu s nimi přežily také kokosovo-kakaové sušenky Koka nebo kakaové Derby.
Jiné ze socialistických oblíbenců už ale nekoupíte, například Kreolky nebo Lucie s džemovým kolečkem uprostřed.
Zdroje: výrobci zmíněných produktů, Retro muzeum Brno, respondenti redakce, Kupi.cz