Na českém trhu péče o duševní zdraví parazitují podvodníci, zatímco akreditovaní poskytovatelé skutečných léčebných metod v současné éře poznamenané covidem i válkou na Ukrajině nestíhají pokrývat vysokou poptávku po odborné pomoci. Na zodpovězení otázek o pokrytí služeb v tomto segmentu, samozvaných terapeutech bez vzdělání i psychologii na silnicích si pro nás vyhradil čas PhDr. Michal Walter, předseda Unie psychologických asociací ČR (UPA ČR).
PhDr. Michal Walter stojí v čele Unie psychologických asociací ČR a z této pozice společně s týmem odborníků ve vedení UPA ČR zaštiťuje zájmy odborné veřejnosti i pacientů na tomto poli, přičemž neváhá pojmenovávat ani ty nejnepříjemnější pravdy v rámci systémových otázek tuzemské péče o duševní zdraví. Mimo jiné se věnuje také prosazování legislativních řešení pro garanci kvality psychologických služeb a osvětě v oblasti dopravní psychologie a bezpečnosti v silničním provozu.
V čem jako předseda Unie psychologických asociací ČR spatřujete největší slabinu a naopak největší sílu našeho systému péče o duševní zdraví?
Slabin je hned několik a jsou celkem zásadní: nedostupnost péče o duševní zdraví je zaviněna dlouhodobým nedostatkem odborníků ve zdravotnictví, především pak klinických psychologů, dětských klinických psychologů a dětských psychiatrů. Po epidemii covidu a začátku války na Ukrajině se markantně a celkem pochopitelně zvýšila poptávka po péči v oblasti duševního zdraví, která není dostatečně pokrytá.
Tento nedostatek je zapříčiněn především zastaralým a nefunkčním systémem specializační přípravy těchto odborníků. Vinu na tom nese Asociace klinických psychologů ČR, která tento systém vytvořila a nedokázala jej včas adekvátně revidovat. Dalším zásadním nedostatkem je roztříštěnost péče o duševní zdraví do několika resortů a neochota ze strany státu koordinovat systém péče o duševní zdraví.
Přesun agendy duševního zdraví z Úřadu vlády na Ministerstvo zdravotnictví je jednoznačně chybný a je to krok zpět, protože chybí koordinace mezi různými složkami, především ve zdravotnictví a mimo zdravotnictví. Péče o duševní zdraví ve zdravotnictví nemá kapacity, nedělá se prevence, jenom se hasí ty nejvážnější problémy (diagnózy + farmakoterapie, případně hospitalizace). Reálným nebezpečím je také stigmatizace klientů/pacientů. Velkou chybou je zužovat péči o duševní zdraví jenom na zdravotnictví. To je nepochopení složitosti celého problému.
Posunem k lepšímu je jednoznačně vznik nové živnosti Služby v oblasti psychoterapeutického poradenství (mimo zdravotnictví). Celkově novela vytvořila lepší podmínky pro práci především psychoterapeutů mimo zdravotnictví a vyjasnila podmínky práce i soukromých psychologů, kteří pracují mimo zdravotnictví – takzvaně na živnost.
Určitý posun především v oblasti kvality péče o duševní zdraví by mohla přinést Komora psychologů a psychoterapeutů, návrh zákona o psychoterapeutické a psychologické činnosti je napsán, společná komora by byla zřízena ze zákona, jako je tomu i u jiných vysoce kvalifikovaných a zodpovědných profesí (lékaři, advokáti, architekti a další). Kromě jiného by garantovala kontrolu kvality péče a celoživotní vzdělávání. Zatím tento návrh nebyl pochopen a akceptován odborníky na duševní zdraví, kteří pracují ve zdravotnictví.
Sílu systému péče o duševní zdraví spatřuji v tom, že se navyšuje počet studentů psychologie na univerzitách – zájem o profesi psychologa či psycholožky je dlouhodobě enormní.
Dlouhodobě se u nás mluví o nedostatku dětských psychologů a psychiatrů. Podniká Unie nějaké kroky pro zlepšení situace v této oblasti?
V tomto ohledu nemůžeme podnikat žádné kroky, ale nabízíme určitá legislativní řešení (viz výše). Zatím nám není nasloucháno, jsme však vytrvalí a pokoušíme se znovu a znovu přesvědčit.
Jaké programy na podporu duševního zdraví Unie doporučuje zaměstnavatelům, aby se efektivně předcházelo syndromu vyhoření ve firmách?
Na péči o duševní zdraví se specializují celé firmy. Tyto služby lze objednat, jenom doporučuji dát pozor na kvalitu, program by měli garantovat a realizovat psychologové se zaměřením na firemní (podnikovou) problematiku, především psychologové práce a organizace. Vhodné by bylo i zapojení kvalifikovaných psychoterapeutů.
Když se ohlédneme za obdobím pandemie a plošných lockdownů, jak tato éra přepsala statistiky zájmu o psychologickou péči v Česku?
Byl to celkem zásadní průlom, nikdo na to nebyl dostatečně připravený, dosud na to nejsou dostatečné kapacity, především v regionech je situace vážná, až kritická.
Mají mladí absolventi psychologie zájem o dopravní psychologii, nebo se v tomto ohledu obor setkává s nedostatkem na úkor soukromé psychoterapie?
Jedná se o odlišné specializace, které si nekonkurují, a pokud má absolvent studijního oboru psychologie zájem, dostatek času a finančních prostředků, může se vzdělávat v jakémkoliv směru (postgraduální studium + specializace/atestace). Možností je více a ve většině případů se vzájemně nevylučují.
Když se chodec dívá do mobilu a píše SMS, do jaké míry se zužuje jeho zorné pole?
Je to pochopitelně hodně individuální, ale podle dostupných dat se zorné pole zužuje ze 120 až 180 stupňů na pouhých 10 až 20 stupňů. V tomto případě můžeme mluvit o takzvaném tunelovém vidění. V provozu pak může chodec přehlédnout vozidlo, tragickými případy jsou zejména srážky s tramvají nebo nákladními vozidly. Dalším poměrně nebezpečným vybavením jsou v tomto případě sluchátka, která zvukově izolují uživatele od okolí. Následky mohou být fatální.
Vy sám dáváte v rizikových místech nohu na brzdu a čekáte chybu. Co říkáte řidičům, kteří zastávají přístup „jsem na hlavní, takže brzdit nebudu, protože mám přednost“?
Asi bychom mohli diskutovat o jakési řidičské inteligenci (zkušenosti), která se mimo jiné projevuje pozorným sledováním okolního provozu a předvídáním chování ostatních řidičů (včetně jejich chybných rozhodnutí). Vždy je lepší zabránit srážce, i když jste na hlavní a máte přednost. Nikdo nedokáže předvídat následky srážky (škoda na majetku, zdraví či životě). Obecně je cílem dopravy dojet z bodu A do bodu B bez újmy na zdraví a majetku. Proto platí na silnicích určitá pravidla, která je dobré znát a vědomě je dodržovat.
Popsal jste fenomén provozní slepoty na příkladu z pražské Pankráce, kde lidé dál jezdili po hlavní silnici, přestože tam nově platila přednost zprava. Máte nějaký tip pro řidiče, kteří pravidelně jezdí stejné trasy?
Každá taková změna by měla být předem avizována, šířena všemi dostupnými prostředky a řádně označena. Na řidičích pak je, aby pozorně sledovali dopravní značení (včetně změn) a adaptovali se na nové podmínky.
U mladých řidičů ve věku do 24 let hovoříte o neurobiologické nezralosti čelních laloků mozku. Jak se tato nezralost konkrétně projevuje na jejich stylu jízdy a jak ovlivňuje závažnost jejich nehod?
Každý řidič, nejen začínající, je individuálně strukturovaná osobnost, má rozdílné vnímání, rozhodování, chování, má svoje kognitivní schopnosti, dovednosti, návyky, řidičskou historii a zkušenosti. Značný vliv na jeho chování v provozu má pravděpodobně jeho příprava (autoškola, případně mentor).
Může být ovlivňován určitými vzory, které mu dávají příklad. Především pod vlivem vrstevníků se může chovat nezodpovědně a bezohledně, ohrožovat ostatní účastníky silničního provozu nedodržováním základních pravidel bezpečnosti (dostatečný odstup, přiměřená rychlost a pozorné sledování provozu).
Závažnost nehod ohrožuje především nepřiměřeně vysoká rychlost, protože při srážkách působí značná devastační síla. Někteří nezkušení řidiči neumějí aplikovat základní fyzikální zákony do prostředí silničního provozu, mohou jít na hranu rizika a z toho pak vzniká reálné nebezpečí střetu s jiným vozidlem či překážkou. Spoléhat se na ochranu v robustním a relativně bezpečném autě je určitá forma sobectví a bezohlednosti k ostatním. Z mého pohledu je to vysoce společensky nebezpečné.
S boomem zájmu o duševní zdraví se roztrhl pytel s různými „terapeuty“ a „kouči“ bez patřičného vzdělání. V jakém případě by měl člověk už na první pohled pojmout podezření, že má tu čest se šarlatánem místo odborníka?
Většinou tito samozvaní „terapeuti“ nic neuvádějí o svém vzdělání, jsou to převážně samouci, absolventi různých krátkodobých a předražených „zázračných“ kurzů. Dokážou slíbit rychlé uzdravení a vyřešení všech problémů. V podstatě nenesou žádnou zodpovědnost za kvalitu své práce, jen obtížně je lze postihnout za případné poškození duševního zdraví.
Nejedná se o skutečnou (slibovanou) alternativu, protože nabízená služba je založená na spekulacích s odkazem na osobní zkušenost, nejsou k dispozici vědecké důkazy o účinnosti metody (evidence based). Zneužívají současné situace, kdy poptávka po službách v oblasti duševního zdraví je vysoká, běžní občané bohužel nejsou úplně schopní se zorientovat a najít správného odborníka – důvodem je mimo jiné právě kritický nedostatek či nedostupnost.
Kde je pak při bližším prozkoumání ta zákonná hranice, která určuje, kdo ještě smí a kdo už nesmí legálně nabízet psychoterapeutické služby?
Z velké části to mimo zdravotnictví vyřešila novela živnostenského zákona, která má účinnost od 1. července 2026. Požadavky jsou jasně stanoveny a živnostenské úřady by měly postupovat podle této novely. V této věci komunikujeme s Ministerstvem průmyslu a obchodu a dolaďujeme případné otázky. Ve zdravotnictví k tomu potřebná legislativa existuje.
Když se klient setká s neetickým chováním u certifikovaného psychologa, má možnost se obrátit na komisi UPA ČR. Může se ale bránit, když ho poškodí někdo, kdo žádnou licenci nemá?
Unie psychologických asociací sdružuje zapsané spolky psychologů a psycholožek, které se řídí příslušnými etickými kodexy. UPA ČR nemá vlastní etický kodex, připojila se k Etickému kodexu Českomoravské psychologické společnosti, který je velmi dobře zpracovaný.
Problém je v tom, že dodržování kodexů je obtížně vymahatelné, navíc někteří psychologové a psycholožky nejsou členy žádné odborné asociace. Pracují na živnost jako soukromníci a za kvalitu své práce odpovídají především sami sobě. Nicméně poškozený klient má vždy právo se bránit, případně požadovat náhradu škody před soudem.
Kdybyste měl poradit lidem, kteří právě teď hledají pomoc pro sebe nebo své blízké a mají obavy, že naletí podvodníkovi, kde byste jim doporučil pátrat, aby se tak nestalo?
Jak jsem zmínil výše: ověřit vysokoškolské vzdělání, absolvování certifikovaného (pětiletého) psychoterapeutického výcviku, členství v odborných spolcích (asociacích), absolvovanou praxi, recenze na internetu brát s určitým odstupem, řádně je prověřit, dbát na doporučení důvěryhodných osob, používat kritické myšlení a zkusit i umělou inteligenci (rovněž kriticky posoudit výstup, který může obsahovat chyby). Bohužel nemáme Komoru, ale na webových stránkách různých asociací jsou publikovány seznamy členů. U těchto členů asociace garantuje vzdělání a odbornost.
Zdroj: rozhovor redaktorky Kupi.cz s PhDr. Michalem Walterem