Když se řekne socialismus a dovolená, o smíšené pocity není nouze. Smutek nad omezenými možnostmi a hořkou nesvobodou se mísí s nostalgií a se vzpomínkami na dětství či mládí, které se s odstupem času jeví jako krásné, byť nemuselo být úplně dokonalé. Jak na prázdniny za totality vzpomínáte vy? A povedlo se vám dostat dál než za humna?
Říká se, že Češi jsou národem chatařů a chalupářů – a není divu. Možností, jak si užít trochu svobodně volný čas, před sametovou revolucí opravdu mnoho nebylo. Kdo měl možnost v létě chytat bronz a vychutnávat koupačku v rybníku a u toho pobývat ve svém, ten si mohl výskat. Ti ostatní mohli doufat, že jim rekreaci zajistí ROH. Někdo si tyhle organizované výlety Revolučního odborového hnutí vyloženě užíval, další o nich z principu nechtěli ani slyšet, jiní by rádi, ale měli prostě smůlu. Přece jen, odměňováni rekreací a pobyty byli jen vzorní pracovníci. Ročně se to povedlo zhruba půl milionu našinců.
„Já si nemůžu stěžovat, my jsme měli v podniku hodně rekreací. Krkonoše, Mariánky, výměnný pobyt s Němci, takže jsme byli i u moře, přes manžela zase horská chata, k tomu podnikové tábory pro děti za hubičku. Ráda na to vzpomínám,“ přiznává seniorka Marie P. ze severu Čech. Její kamarádka Věra C. má ale jiné zkušenosti. „Nejsem moc družná, tak mě to ani nemrzelo, ale na mě se nikdy nedostalo. Referent ROH vždycky obcházel zaměstnance, dlouho všechny šmíroval a sledoval a potom se vyhlásilo, kdo pojede a kdo ne. A světe, div se, já nikdy nic. Nebyla jsem ve straně, no,“ říká s úsměvem.
Sen o moři se však nemusel hned rozplynout. Variantou dva bylo vystát frontu před cestovkou, připravit si dostatek peněz a doufat. Potíž byla v tom, že nabídka zájezdů i s ubytováním byla velmi omezená. Na základě trvalé výjezdní doložky se teoreticky dalo dostat do Bulharska, Rumunska, NDR a k „maďarskému moři“ na Balaton, kam se ale vyráželo spíš po vlastní ose do kempů. Mít vlastní stan, ešus, spacák a lihový vařič bylo nutností, chtělo to ale také dostatek kreativity při balení a ukrývání peněz, stejně jako pevné nervy při mnohdy ponižujících kontrolách na hranicích. „Kapesné“, které na cestu dovoloval vzít stát, bylo směšně nízké, kdo tak nechtěl skončit odkázaný na konzervy z domova, nebo si dokonce chtěl něco koupit, ten musel sehnat víc, ale zároveň finance ukrýt tak, aby je celníci nenašli.
„Ten zážitek asi nikdy nevymažu z hlavy, přitom je to tolik let. Chystali jsme se k moři a já se šla rodičů zeptat, zda si můžu vzít s sebou jednu hračku. Vlítla jsem do ložnice a přistihla je. Táta lepil mámě do jejích hustých vlasů papírové bankovky a ona si z nich dělala takový ten velký drdol. Jen jsem zírala, ale táta na mě hned vyjel, že o tom, co jsem viděla, nesmím nikomu říct, hlavně těm pánům na hranicích. Pak jsem se šíleně bála. Ale klaplo to, naši mi koupili krásné tričko, které jsme úspěšně propašovali domů,“ popisuje Eliška T. z Jindřichova Hradce.
Pouze ten, kdo měl velkou kliku a výjezdní doložku a devizový příslib v kapse, mohl spatřit i Jadran, kde to už notně vonělo západními móresy a tajemnými dálkami, tolik vzdálenými od kultury častěji navštěvovaných „spřátelených zemí“.
„Poukaz na dovolenou do Jugoslávie jsem dostala od našich k maturitě. Byl to organizovaný zájezd pro mladé na čtrnáct dnů. Netuším, jak se to rodičům povedlo zařídit, ale byl to dárek století. Autobus byl plný holek v mém věku a o zážitky nebyla nouze,“ líčí Hana Š. z Brna.
„Patřím mezi Husákovy děti, takže moje letní prázdniny se nesly ve znamení táborů a ježdění na chatu. Ale moje šikovná babička dokázala pro mě a dědu jednou zajistit přes Čedok dovolenou v Jugoslávii. Jeli jsme autem, samozřejmě bez klimatizace, po těch šílených klikatých cestách horami a pořád vidím, jak se babička křečovitě držela palubní desky. Taky si přesně vybavuju to letovisko v Petrčane a pláž Punta Skala, kde jsem se naučil plavat. Tehdy tam byla nudapláž, máme z toho fotky, které se nedají publikovat. Jiná doba, no, nechápu, jak to babička, silně věřící osoba, mohla zkousnout,“ popisuje své vzpomínky Pavel P. z Prahy.
Nudismus byl zkrátka in, a to nejen v Jugoslávii. Nejvíc pamětníků vzpomíná na „nahé“ dovolené v NDR. Pověstné pláže Freikörperkultur (FKK) se staly legendárními, zejména proto, že v kempech, které se udržovaly, se dalo dobře a levně najíst i napít a samozřejmě šlo také mnoho vidět. Bohužel za cenu toho, že koupačka se kvůli studenému Baltu ne vždy vydařila.
„Na Rujanu jsem vyrazila s našima, když mi bylo tak osm nebo devět let. Malovali mi to tak, že budu pořád v moři a že si budeme bezvadně užívat. Jenže počasí nám dvakrát nepřálo, osmnáct stupňů a ledový vítr. Tetelila jsem se zimou a pořád jsem chtěla bundu, což jaksi nešlo. Jednak jsem ji neměla s sebou, jednak jsme byli na nuda pláži,“ přidává své zážitky Leona V. z Ústí nad Labem.
Přes Čedok či Rekreu se dříve hojně jezdilo nejen k moři, ale i po našich luzích a hájích, ovšem v létě to byl opět oříšek. Soukromé apartmány neexistovaly a hotelů bylo málo, navíc odborářské a podnikové rekreace zajistily, že byly obzvlášť v prázdninových termínech plné. Najít si jen tak ubytování třeba u Máchova jezera se jevilo jako prakticky nemožné, tedy pokud se dotyčný nespokojil s kempováním. Ne každého to ale bavilo...
„Vepřové ve vlastní šťávě, lančmít a hlava na hlavě. Lítala jsem v zástěře kolem stanu, kde mi manžel sestavil improvizovanou kuchyň. On i syn ode mě pořád vyžadovali něco k jídlu. Bylo to strašné, žádná dovolená, ale teror. Kempování jsem upřímně nenáviděla a nikdo by mě pod stan už nedostal, i když vím, že dnes už jsou potřeby na kempování mnohem vychytanější než v osmdesátých letech,“ jen nerada vzpomíná na staré časy Helena P. z Čáslavi, která má prý stále schovanou nenáviděnou kempovací výbavu na půdě.
Jak vidno, co člověk, to jiný dovolenkový příběh. Řadě z dotazovaných nepřišlo složité si ani v dobách socialismu zajistit příjemnou rekreaci, jiní si vybavují jen s tím spojené komplikace. Někdo zavzpomínal rád, někdo nerad. Většina dotazovaných se ale shodla, že jsou vděční za to, že si mohou svobodně vybrat, s kým, kde a jak budou trávit volný čas.
Zdroj: Kupi.cz, vzpomínky čtenářů