„Stála jsem u pokladny, horko, fronta, dítě v kočárku. A pak trapas – v peněžence mi chyběly tři koruny. Než jsem stihla zareagovat, paní za mnou je podala pokladní. Jen tak. Úplně klidně.“ Příběh, který se stal čtenářce magazínu Kupi, je drobný, ale zůstává s ní dodnes. A není sama, podobné každodenní momenty mají sílu změnit celý den, někdy i pohled na svět.
Kateřina je čtyřicetiletá máma dvou dětí, na mateřské s nejmladším synem. „Byl horký letní den, šli jsme jen na malý nákup. Vzala jsem pár věcí, hlavně pečivo, mléko a ovoce. U pokladny už jsem byla docela zpocená, malý se vrtěl, lidé nervózní.“ Když přišla řada na ni, pokladní namarkovala vše a na displeji naskočila částka. „Cvakla jsem peněženkou a zjistila, že mi chybí tři koruny. Jen tři. Ale bez nich to nešlo. Chtěla jsem říct, ať vyndají rohlíky nebo něco vrátím.“
Než stihla cokoliv udělat, ozval se klidný hlas za ní: „Tady to máte. V pořádku.“ „Paní za mnou, asi tak šedesát, mi s úsměvem podala tři koruny a jen kývla. Neudělala z toho žádné drama, žádné pohoršení. Prostě pomohla.“ Kateřina jí děkovala. Chtěla jí dát drobné zpět, ale žena už mezitím začala vykládat vlastní nákup. „Byla jsem dojatá. Ne kvůli těm třem korunám, ale kvůli tomu, jak samozřejmé jí to připadalo.“
Proč mají drobná gesta od cizích lidí takový dopad?
Protože v nich není povinnost. Pomoc od blízkých čekáme, ale pomoc od úplného cizince zasáhne jinou strunu. Je to moment, kdy se cítíme viděni a přijati, aniž bychom si o to řekli.
Je to častý jev?
Možná častější, než si myslíme. Jen o něm lidé tolik nemluví, protože se to může zdát „banální“. Ale právě tyto maličkosti tvoří společenské klima – buď důvěřivé a lidské, nebo chladné a odtažité.
Proč si lidé takovou situaci pamatují roky?
Protože se v ní spojí emoce, stres a úleva. Člověk je v napětí, možná v rozpacích – a někdo ho z toho vytáhne jediným gestem. V tu chvíli se to zapíše hluboko, podobně jako vůně nebo zvuk.
Jak by měla reagovat druhá strana – ten, komu je poskytnuta pomoc?
Poděkovat, nezlehčovat to. Nemusíme se hned cítit dlužní, stačí přiznat vděk. A pokud nás to inspiruje, pomoci někdy zase někomu jinému. Tomu se říká pozitivní spirála laskavosti.
Dobrý skutek u pokladny není tak výjimečný, jak by se mohlo zdát. S redakcí jsme oslovili několik pokladních z různých řetězců (jejich jména i zaměstnavatele ponecháváme v anonymitě), abychom zjistili, zda se podobné situace opravdu dějí. A překvapivě ano, podle jejich slov nejde o nic neobvyklého.
„Občas se stane, že někomu opravdu chybí pár korun. Když je to drobnost, třeba rohlíky nebo mléko, a vidím, že je ten člověk v úzkých, prostě to přejdu nebo doplatím ze svého. Lidsky mi to nedá jinak,“ přiznala jedna z oslovených pokladních. Jiná zase popsala, že podobné drobné „záchrany“ mezi zákazníky nejsou vzácností: „Hodně často někdo za někým řekne ‚nechte to být, já to vezmu‘. Nejvíc mě dojímá, když to udělá třeba důchodce, který sám nemá nazbyt.“
Z jejich výpovědí je jasné, že malé dobré skutky v řadě na pokladně nejsou žádnou raritou. A právě v tom je jejich síla, že se dějí tiše, bez očekávání vděku, z čiré lidskosti.
Kateřina přiznává, že ten moment ji zasáhl víc, než čekala. „Nešlo o peníze. Ale o to, že jsem tam stála sama, bezmocná a někdo se prostě rozhodl pomoct. Úplně klidně a beze slov. To je síla, která mě tehdy podržela.“
Dodnes prý, kdykoli vidí někoho váhajícího u pokladny, je připravená jednat stejně. „Třeba to taky jednou někomu uvízne v paměti. A možná mu to pomůže víc, než bych si kdy myslela.“
Zdroje: Kupi.cz, čtenářka Kateřina (41), PhDr. Jitka Hudečková (psycholožka)