Kdybyste se přes dvacet let úspěšně věnovali literární tvorbě a polovinu tohoto období jste tvůrčímu psaní učili i začínající spisovatele, kteří k vám vzhlížejí, dokázali byste veřejně a především zcela otevřeně promluvit o svém boji s panickou poruchou? Alžběta Bublanová v sobě tu sílu našla. A ne jednou. Vydala o svých psychických problémech i knihu ve formě deníkových zápisků. Vedle toho všeho vede rozhovory v různých periodikách a tentokrát nám sama jeden poskytla.
Brněnská rodačka, která už dvě dekády let žije v Praze, má za sebou obdivuhodnou cestu. Vystudovala Literární akademii Josefa Škvoreckého a už v roce 2012 získala prestižní cenu Máchova růže od Akademie literatury české za svou povídkovou prvotinu Čtyři stěny, po níž následovalo dalších osm vydaných knižních titulů.
Podle svých slov vnímá jako obrovské štěstí, že může každý týden probírat postupy tvorby jak s dospělými, tak s náctiletými účastníky lekcí tvůrčího psaní. Své čtenáře si ale nejvíce získala ve chvíli, kdy jim ve své knize Život s panikou dala nahlédnout do těch nejtemnějších válek s vlastní psychikou.
Píšete už přes dvacet let a máte na kontě devět vydaných knih. Jak se během té doby proměnil váš literární styl a témata, jimž se ve svých dílech věnujete?
Hodně. Dříve jsem psala intuitivně, dnes o tom více přemýšlím a hlavně se ptám proč. Proč to píši a proč by to měl někdo číst? To dříve nebylo, prostě jsem to napsala, protože něco vevnitř řeklo „napiš to“.
Témata se také proměnila. Dříve jsem psala o takzvaně obyčejném životě, nyní se snažím zachytit jeho širší aspekty. Ale ten styl i psaní se mění pořád. Před rokem a půl jsem dokončila rukopis Muž a vyjde až příští rok na jaře. Je to pár dní, co mi volal nakladatel, jestli nechci udělat v knize ještě nějaké úpravy. A já zjistila, že je to fakt nutné. Když to čtu, tak si říkám „heršvec, co to má znamenat?“
V roce 2012 jste debutovala sbírkou povídek Čtyři stěny, která byla oceněna i Akademií literatury české. Co pro vás toto ocenění znamenalo a jak ovlivnilo vaši dráhu spisovatelky?
Samozřejmě jsem byla pyšná. Tehdy jsem si myslela, že se otočil svět. Jenže neotočil. Podle mě to na můj profesní život nijak zásadní vliv nemělo. Psala bych i bez ceny. Ale je to příjemný bonus.
Jak dlouho před touto prvotinou jste psala do šuplíku?
Dlouho, píši od osmnácti let. Dříve jsem psávala povídky a píši je dodnes, jen už si nedělám iluze, že mi někdo vydá povídkovou sbírku a že to bude někdo číst. Tak to vždy pošlu do nějakého časopisu. Bez psaní povídek nemohu existovat.
Jak vznikala kniha Život s panikou, než se stala vaším čtenářsky nejúspěšnějším titulem?
Dlouho. Ta byla opravdu odžitá. Psala jsem ji totiž nejdříve jako blog. Každý týden jsem zveřejnila zápisek z toho, co jako panikářka prožívám. Překvapilo mě, kolik lidí to četlo a svěřilo se, že s tím taky bojuje. A tak jsem se rozhodla to vydat knižně.
Jaké reakce vám chodily od čtenářů? Víte o lidech, kterým váš příběh pomohl pojmenovat jejich psychické problémy?
Většinou mi psali, že se v tom vidí, a ptali se buď na radu, nebo naopak dávali radu mně. Jedna dívka mi napsala zásadní věc: „Nikdy se nevyléčíš, když budeš doma a když si budeš myslet, že to sama nedáš. Musíš jít ven, sama, a oslabit tu paniku.“ Napsala mi to v době, kdy jsem byla uvězněná doma, a když jsem vyšla na ulici, krk se stáhl a já měla pocit, že se dusím. Jakmile jsem se otočila a zbaběle zamířila domů, krk se uvolnil. Takhle učebnicové to bylo.
Přispěla tvorba této knihy k lepšímu zvládání panické poruchy i vám osobně?
Ano. Když si to pojmenujete, je to krok číslo jedna. Panika je v hlavě. Taky mi pomáhalo to celé shodit, zesměšnit. Protože jak jinak se bránit tomu, když je pro vás náročné stát ve frontě, jet tramvají, jít v práci po chodbě? A ostatní vůbec netuší, že jste nyní porazila náběh na paniku, zatímco sedíte v metru.
Každopádně mě tohle téma zajímá. Proč mám paniky já a proč je mají ostatní? Co mi tím panika chce říct? Musím něco změnit? Nebo ji stačí přijmout? Proč se bojím, že přijde? Proč se tolik bojím, že se na veřejnosti rozbrečím, rozklepu a budu potřebovat pomoc? Proč to prostě nenechám být? Tak to holt přijde. Jsem taková. Nyní připravuji další projekt – jde o kartičky, které mohou pomoci lidem, kteří trpí panickou poruchou.
Společně s Andreou Selzerovou jste se věnovala projektu Kurzy z obýváku, v němž jste předala své znalosti tvůrčího psaní spoustě potenciálních budoucích spisovatelů. Dá se toto řemeslo naučit každého, nebo k tomu musí být člověk předurčen?
Byla to pro mě cenná zkušenost. Nyní učím děti a dospívající v rámci DDM. Otázka, jestli se dá psaní naučit, je ošemetná. Ano i ne. Záleží na tom, co chce dotyčný naučit a proč přišel do kurzu. Divila byste se, kolik lidí chce psát jen proto, že se chce vypsat, a přitom nemá ambice vydávat.
A další věc – chceme psát, aby to četlo co nejvíce lidí, aby to bylo kvalitní dílo, anebo aby to oslovilo určitý okruh lidí, případně jaký? Každý člověk se může ovšem zlepšovat.
S jakými nejčastějšími mýty nebo bloky se na vás začínající autoři obracejí?
Naivně si myslí, že se dá psaním uživit. Že je běžné mít své nakladatelství, které na vás tlačí, kdy už dopíšete román, protože na to čeká celý svět. Připravuji je na to, že držet svou knihu v ruce je krásný pocit – ale co dál? Takových autorů, kteří vydali knihu přes nějakou nakladatelskou službu nebo samonákladem a nyní jsou rádi, že se prodalo alespoň dvacet kusů, znám hodně. Takže to chce zapracovat i na propagaci.
Napsala jste o tvůrčím psaní i učebnici. Jaké základní pravidlo byste poradila někomu, kdo má v hlavě nápad, ale bojí se zaplnit první stránku?
Prostě začít psát, ono to psaní vyprodukuje další psaní. Není úplně nutné mít dopředu vše promyšlené. Je dobré si s psaním hrát, vymýšlet nové techniky a přijímat nové nápady. Klidně začít kratšími texty. Někteří chtějí hned napsat román a vydat jej. To nedoporučuji.
Jak se vyrovnat s odmítnutím od vydavatelství nebo první negativní čtenářskou reakcí?
Nebrat si to osobně. Důvodů, proč vydavatelství odmítne, může být mnoho. Čtenáři velmi často kritizují proto, že měli jinou představu o knize. Je to zvláštní, ale nedokážou se pak přeladit a pořád v tom hledají něco, co tam není. Tím ale neříkám, že by se autor neměl zlepšovat.
Komu jako prvnímu svěřujete k přečtení rozepsané kapitoly, když text ještě nemá finální podobu?
Svému příteli. Taky píše a knihám opravdu rozumí. Velmi často si děláme psací víkendy nebo večery a vzájemně si texty čteme a inspirujeme se.
Sledujete po vydání titulu recenze a hodnocení čtenářů na internetu?
Jasně. Ale neměla bych.
Dokážete si ještě otevřít knihu jiného autora jen tak pro radost, nebo se ve vás okamžitě probouzí „nemoc z povolání“?
To dokážu. Když si mohu číst jen pro sebe, je to ráj. Čtu spoustu textů svých studentů nebo knihy recenzuji, a to si pak čtení neužiji, protože stále musím ty texty nějak analyzovat. Takže miluji, když nic nemusím a mohu si jen tak číst a vychutnávat si to.
Máte nějaký rituál, bez kterého si svůj život spisovatelky neumíte představit?
Rituály se mi mění. Dříve to bylo víno a cigarety, teď je to „mám chvilku čas, super“.
Jakému prototypu čtenáře byste své knihy doporučila?
Tomu, který má rád různé vypravěčské postupy, je konzervativní, má rád krátké věty a útlé knihy.
Zdroje: Kupi.cz, spisovatelka Alžběta Bublanová pro Kupi.cz