Začátek školního roku se nese, mimo jiné, ve znamení výběru kroužků nebo sportovních či jiných klubů a aktivit, které bude dítě po zbytek roku navštěvovat. Prvotní nadšení ale může velmi rychle ochladnout. Po prvních odlehčenějších a zábavnějších trénincích se více projeví náročnější rutinní dril. Vyskytnout se mohou i různé problémy s vedoucími, trenéry nebo jinými dětmi v kurzu. Zkrátka… důvodů, proč se ze zábavné aktivity může stát pro dítě spíše nepříjemná povinnost, existuje celá řada. A důležitá otázka zní: Co dál?
Má rodič trvat na tom, aby dítě dál navštěvovalo kroužek, který je už zaplacený? Anebo je lepší couvnout a přiklonit se na stranu dítěte a nepřikládat mu na bedra další stres a povinnosti, které ho budou jen zatěžovat?
Podle vývojové psycholožky Xenie Majznerové, spoluzakladatelky Neufeld Institutu CZ/SK a mámy tří dětí, neexistuje na toto často nepříjemné dilema žádná univerzální odpověď. To asi není až tak překvapivé rozuzlení. V rozhovoru však nabízí velmi konkrétní vodítka včetně „rodičovské mapky“, které vám mohou pomoci zaměřit se tím správným směrem a zjistit, jaké řešení bude nejrozumnější.
Nejde totiž jen o to dítěti automaticky ustoupit. Stejně tak ale nemusí být ideální svou ratolest násilně nutit k povinnosti, která vlastně povinná není. Zvlášť v případě, když má proti ní vážnější výhrady. Správnými otázkami, přístupem a komunikací přitom můžeme dospět k mnohem lepšímu výsledku.
První, na co bych se zeptala, je: „Řekni mi prosím víc o tom, co se tam děje.“ Ideálně v klidném prostředí, kdy máme s dítětem dobrý vztah a je prostor si opravdu povídat.
Zajímalo by mě, proč chce dítě najednou skončit a co se změnilo. Pokud odpoví jen „nebaví mě to“ nebo „nechci tam“, netlačila bych hned na další vysvětlování. Když na dítě tlačíme, může se ještě víc uzavřít. Spíš bych mu dala čas a později se k tomu vrátila. Je možné, že večer nebo zítra začne o tom mluvit samo.
Zároveň bych se snažila zjistit, jak situaci vidí i vedoucí nebo učitel kroužku. Jak se dítě na hodinách chová? Všiml si nějaké změny? Nedochází ke konfliktům?
Snažila bych se pochopit: nesedí dítěti tempo, předmět, učitel, nebo kolektiv? A brala bych vážně i možnost, že dítě je prostě přetížené. Dítě, které je několik týdnů ve škole a zároveň chodí na kroužky, může najednou zjistit, že už na další, byť i oblíbenou aktivitu nemá fyzickou nebo mentální kapacitu – a občas se to projeví právě odmítnutím.
Kroužek je, nebo by měl být, zájmovou aktivitou. Není to škola a není povinný. Proto bych na dítě obecně netlačila. Spíš bych se snažila pochopit, co nám jeho odmítání říká.
Zeptala bych se, jestli nechce kroužek zkusit párkrát znovu. Někdy může být problém jen v jedné hodině nebo jednom cvičení, které nebylo podle očekávání. U staršího dítěte se můžeme ptát třeba: „Na kolik procent ti ten kroužek sedí a na kolik ti nesedí?“ U mladších: „Kdyby kroužek měl barvu, jaká by byla a proč? Co bys řekl kamarádovi, kdybys mu chtěl kroužek a jeho průběh popsat?“
Důležité je zjistit, jestli dítě nechce samotnou aktivitu, nebo mu vadí něco kolem ní. Možná ho baví flétna, ale nesedí mu učitel. Možná ho baví keramika, ale ruší ho děti v kolektivu. Možná ho baví sport, ale už je toho na něj kvůli škole moc.
Je také zajímavé, že jako společnost často přemýšlíme nad tím, jak dítě naučit vytrvat. Méně už přemýšlíme nad tím, jak ho naučit včas odejít, nastavit si hranice, být asertivní a říct, že se mu něco nelíbí nebo že ho něco přetěžuje.
Nemusíme z každého kroužku dělat lekci vytrvalosti. Podle mě je vhodnější směřovat k tomu, aby dítě postupně dokázalo rozpoznat: „Tohle je pro mě náročné, ale pořád to chci.“ Nebo naopak: „Tohle mi opravdu nesedí a nechci v tom pokračovat.“
Určitě. Ale zároveň je potřeba si uvědomit, že dítě si vybírá kroužek dřív, než ví, co skutečně obnáší. Dítě může fascinovat kytara, ale až na kroužku zjistí, že ho bolí prsty. Může chtít flétnu, ale až později zjistí, že mu nesedí učitel. To nemusí zjistit po první lekci, občas to zabere nějaký čas.
Proto bych argument „vždyť sis to vybral!“ nepoužívala jako důvod, proč musí pokračovat. Dítě si vybralo představu o kroužku a teprve zkušenost mu ukáže, jestli mu skutečně vyhovuje.
Samozřejmě jsem zastáncem toho, aby si dítě pokud možno vybíralo kroužky samo. Když za mnou dítě opakovaně přichází a říká: „Já chci na kytaru“, je to něco jiného, než když rodič rozhodne, že dítě bude chodit na angličtinu nebo na sport, protože si myslí, že se mu to bude hodit. Ale i když si dítě kroužek vybralo samo, neznamená to, že v něm musí zůstat za každou cenu.
To bych jako argument pro pokračování nepoužívala. Investice času nebo peněz není důvod, proč má dítě zůstávat v něčem, co mu neprospívá.
U kroužků můžeme část rizika předvídat. Pokud nevím, jestli dítěti aktivita sedne, nemusím hned kupovat drahé vybavení. Něco se dá půjčit nebo koupit z druhé ruky a později můžeme investovat víc.
A také bych se rodiče zeptala, čí investice to vlastně byla. Je to dítě, které už několik let miluje gymnastiku? Nebo jsme si my jako rodiče přáli, aby naše dítě dělalo gymnastiku, protože se nám gymnastika líbí? Takže jsme dítěti nakoupili drahé vybavení, abychom splnili svůj vlastní dětský sen. Pak je pro nás mnohem těžší přijmout, že dítě řekne: „Já už to nechci.“
V takové situaci může pomoct otázka: „Je to opravdu sen mého dítěte, nebo můj sen prostřednictvím dítěte?“ (Tip pro rodiče: můžete plnit své sny sami a vyhledat si kroužek pro sebe.)
U staršího dítěte se můžeme skutečně domluvit. Můžeme říct: „Zkusíme ještě tři lekce a potom se znovu rozhodneme.“ Nebo: „Dokončíš pololetí a potom si můžeš vybrat něco jiného.“ Někdy může být užitečné dát rozhodnutí jasný časový rámec. Dítě ví, že teď ještě něco zkusíme, ale zároveň ví, že jeho rozhodnutí není navždy.
Zároveň nemusí být jedinou možností v kroužku pokračovat, nebo úplně skončit. Můžeme zjistit, jestli lze změnit učitele nebo skupinu, případně najít jiný způsob, jak aktivitu dělat. Ale musí to být skutečný kompromis i pro dítě. Pokud je to něco, co jsme jen my nazvali kompromisem, ale dítě to pořád vnímá jako nucení, pravděpodobně to fungovat nebude.
Malé dítě mnohem víc rozhoduje z pozice „tady a teď“. Pětiletému dítěti se nemusí líbit jedno cvičení a může v tu chvíli říct, že už tam nechce chodit. Ještě nemá takový rozhled ani kapacitu uvažovat o dlouhodobějších důsledcích.
U mladšího dítěte proto nese rodič větší část odpovědnosti za to, jestli je pro něj kroužek vhodný. Když dítě na kroužek zapíšeme, je to v první řadě naše rozhodnutí.
U osmiletého dítěte už můžeme více pracovat s tím, že něco je náročné, ale zároveň to pořád chceme dělat. A u třináctiletého dítěte je mnohem větší autonomie a schopnost o situaci přemýšlet, domlouvat se a hledat řešení.
Samozřejmě nejde jen o věk, důležitá je i zralost konkrétního dítěte. A rodič své dítě zná nejlépe, aby rozhodl, jak bude lepší postupovat.
Začala bych otázkou: Kde je motivace dítěte? Chce na kroužek chodit, nebo tam chodí především proto, že jsme to rozhodli my?
Pak bych zjišťovala, v čem je problém. Jak situaci popisuje dítě? Jak ji vidí rodič? A co říká vedoucí nebo učitel?
Potom bych se dívala, jestli dítě prožívá smíšené pocity. Třeba: „Chci se naučit hrát na kytaru, ale bolí mě prsty a nejsem si jistý, jestli to zvládnu.“ To je jiná situace než prosté: „Já už to nechci. Vůbec mě to nebaví.“ Nebo dokonce: „Flétna se mi nelíbí, chtěl bych radši kytaru nebo klavír“.
A teprve potom bych zvažovala možnosti: skončit, ještě chvíli zkusit, změnit učitele nebo skupinu, najít jiný kroužek, nebo třeba zjistit, že dítě už má jednoduše příliš mnoho aktivit.
Záleží také na možnostech konkrétní rodiny. Pro jednu rodinu je změna kroužku jednoduchá, pro jinou může být zaplacený kroužek velká finanční investice.
A nakonec bych rozhodnutí nechala na rodiči. Rodič je odborníkem na svoje vlastní dítě. Ví, jak je dítě citlivé, jak reaguje na kompromisy a jakou má kapacitu.
A vůbec není problém, pokud dítě nějakou dobu nemá žádný kroužek. Může místo toho odpočívat, hrát si nebo trávit více času s rodičem. Kroužek není nezbytnou potřebou pro vývoj dítěte sám o sobě.
Zdroje: vývojová psycholožka Xenie Majznerová pro Kupi.cz