Těšíte se na společné rodinné odpoledne, ale dítě po škole praští aktovkou a vztekne se třeba kvůli úplné maličkosti? Podobné situace, které mohou doma rychle zahustit atmosféru, zná snad každý rodič. Nemusí být ale na místě zlobit se na dítě, že je rozmazlené nebo zpovykané. Zdánlivě bezdůvodné emoční výbuchy mohou ventilovat nahromaděný tlak.
Vyzvedli jste dítě ze školky či družiny a opět si od vychovatelky nebo vychovatele vyslechli, že dítě bylo celý den hodné jako beránek, hezky si hrálo… a nevěřili jste vlastním uším. Z domu znáte totiž trochu jinou verzi vlastního dítěte. Mnohem méně svatou.
„Některé děti se ve škole celý den dobře chovají, zvládají se soustředit, přizpůsobovat se okolnostem a držet svoje emoce uvnitř. Pak přijdou domů a najednou pláčou, vztekají se nebo vybuchnou kvůli úplné maličkosti,“ potvrzuje tyto situace pro Kupi vývojová psycholožka Xenie Majznerová.
Rodiče se pak mohou cítit zklamaně, smutně nebo rozzlobeně, protože se k nim dítě chová hůře než k pedagogům. Ve skutečnosti ale nejde o projev nepřízně či nedostatku lásky. Právě naopak. Stejně nemusí být skutečnou příčinou výbuchu dítěte samotná „malicherná“ situace, která ho vyvolala. Ta může zafungovat spíše jako spouštěč.
„Děje se to tak proto, že emoce, které během dne nemohly ven, se v dítěti postupně hromadí. A když se dítě nakonec dostane do prostředí, kde se cítí bezpečně a přijímaně, mohou konečně vyjít ven. Proto někdy rodiče vidí největší výbuch právě doma. Dítě tam může konečně povolit a pustit to, co celý den drželo,“ vysvětluje Xenie Majznerová.
Rodiče rozčilujících se a podrážděných dětí jsou často terčem nepříjemných a pohoršených pohledů. A lidé (někdy i samotní rodiče) mohou takové děti vnímat jako rozmazlené či nevychované. Xenie Majznerová však před tímto úhlem pohledu, který často nevnímá správnou příčinu a zjednodušuje složitější prožívání na akutní vnější projev, varuje:
„Samotná ‚nevychovanost‘ není příliš užitečný pojem. Potřebujeme dětské chování vnímat především jako projev toho, co se dítěti děje uvnitř. Po několika hodinách ve škole může být dítě unavené a může mít za sebou spoustu situací, ve kterých se muselo přizpůsobovat, soustředit a zvládat své emoce,“ líčí.
Zatímco škola představuje prostředí, které si vynucuje určitou regulaci, doma se může dítě skutečně uvolnit. Pro rodiče může být samozřejmě zatěžující stát se pro své děti „hromosvodem“. Ale pochopení, z čeho vztek či podrážděnost dítěte pochází, jim může pomoci najít potřebnou trpělivost a soucit, aby mohli být dětem lepší oporou a dokázali s klidnější hlavou snést i nějaký ten nepříjemný výbuch.
„Právě doma, kde se dítě cítí bezpečně, pak může všechno, co během dne drželo, konečně pustit ven. Je užitečnější číst tyto projevy jako signál únavy a přetížení než jako problém s chováním. Je důležité věřit, že děti chtějí být pro nás dobré, ale kvůli věku a nezralosti nejsou ještě toho na sto procent schopné.“
„Hodně záleží na konkrétním dítěti a na tom, co právě v tu chvíli potřebuje,“ říká Xenie Majznerová. „Některé děti budou po příchodu ze školy potřebovat najíst a napít se, jiné budou chtít chvíli klid a ticho, bez toho, aby se jich rodič na něco vyptával. Některé naopak budou chtít kontakt, povídání nebo otázky. Rodič je nejlepší odborník na vlastní dítě, zná ho hodně dlouho, takže jen potřebuje svoje dítě navnímat a rozpoznat, co mu právě teď pomůže. Konkrétní postup bude hodně individuální.“
Opět tedy platí, že každý rodič zná své dítě nejlépe. Pokud se vaše dítě vrací ze školy nebo i školky rozrušené, pokuste se věnovat více pozornosti jeho potřebám a nesoustředit se jen na povinnosti, které je třeba udělat, jako jsou domácí úkoly či úklid pokojíku, nebo na denní program či plány.
Co dělat, pokud už nějaká ta „scéna“ přijde? Důležité je pochopit, jak emoce a jejich výbuchy vlastně fungují. „Silná emoce ze své podstaty hledá cestu ven. Není potřeba dítě přesvědčovat racionálními argumenty, aby se uklidnilo, ani se snažit jeho emoci zastavit. V takovém stavu dítě často prostě nemá kapacitu situaci racionálně zpracovávat,“ objasňuje Xenie Majznerová a přidává velmi trefné přirovnání:
„Představte si papiňák. Tlak se postupně hromadí, hromadí a pokud je ho už příliš mnoho, protože průběžně neodchází, a naopak dál přibývá, otevře se bezpečnostní ventil, kterým tlak unikne ven. Když se i ten bezpečnostní ventil budeme snažit ucpat, nepomůže to. Tlak nezmizí a v nejhorším případě může papiňák sám vybouchnout.“
Jak tedy pomoci tomu, aby se tlak nebezpečně nehromadil a emoce mohly „unikat“ bezpečnějším způsobem bez nekontrolovatelných výbuchů? „Může pomoct hra, pohyb nebo jiná forma vyjádření, při které dítě ani nikomu dalšímu neublíží. Cílem není emoci odstranit, ale vytvořit podmínky, ve kterých ji dítě může prožít a pustit ven.“
Zdroje: Vývojová psycholožka Xenie Majznerová pro Kupi.cz