Šestiletý Tomáš nedokáže odejít z obchodu, aniž by si něco nekoupil. Nejhorší jsou hračkářství, ale stačí i trafika nebo běžný supermarket. Když mu rodiče odmítnou něco pořídit, následuje křik, pláč a někdy i demonstrativní lehnutí na zem. Skutečný příběh čtenářky, která se svěřila redakci Kupi, ukazuje, že nejde jen o trapnou scénu mezi regály. Jde o hranice, vztah k penězům i budoucí návyky.
„Byla zima, mokro a on si prostě lehl do kaluže přímo před výlohou,“ popisuje Lucie okamžik, kdy jí došlo, že tohle už není běžné dětské vztekání. Se svým příběhem se obrátila přímo na redakci. Nejde o smyšlenou historku, ale o reálnou zkušenost mámy dvou dětí, která přiznává, že odchody z obchodů se u nich doma staly malým rodinným dramatem.
Tomášovi je šest let. Ve školce je podle učitelek šikovný, chytrý, komunikativní. Problém přichází ve chvíli, kdy vstoupí do prostoru plného zboží. „Bez toho, aby si něco koupil, neodejde. Je jedno, jestli jdeme pro rohlíky, nebo jen kolem trafiky. Vždycky si něco vybere,“ říká Lucie.
Zpočátku to působilo nevinně. Malé autíčko, čokoládové vajíčko u pokladny, kartičky s hrdiny z pohádky. „Říkala jsem si, že je to normální. Občas jsem mu něco koupila, občas ne,“ přiznává. Jenže postupně se z „občas“ stalo pravidlo.
Dnes už nejde o drobnosti. V supermarketu si vybral velkou stavebnici. Cena přes tisíc korun. „Stáli jsme u regálu a on mi vysvětloval, že ji nutně potřebuje. Když jsem řekla ne, začal křičet. U pokladny už na nás koukali ostatní. Paní přede mnou si povzdechla.“
Lucie přiznává, že v těch chvílích bojuje hlavně sama se sebou. „Měla jsem chuť to zaplatit jen proto, aby to skončilo. Ne kvůli němu, ale kvůli těm pohledům kolem.“
Nejhorší byla scéna před hračkářstvím. Tomáš si lehl do mokré kaluže a odmítal vstát. „Držela jsem tašku s nákupem, snažila se ho zvednout a cítila jsem, jak se na mě všichni dívají. Připadala jsem si jako nejhorší máma.“
Redakce oslovila psycholožku Janu Dvořákovou z rodinného centra v Praze, která s podobnými situacemi pracuje dlouhodobě. „Obchody jsou pro děti extrémně lákavé prostředí. Všechno je barevné, vystavené v jejich výšce, často přímo u pokladen. Dítě ještě neumí čekat a odkládat přání. Když něco chce, chce to hned,“ vysvětluje.
Podle ní je ale důležité, aby rodiče nepodléhali pocitu, že musí scénu rychle utnout nákupem. „Lehání na zem nebo do kaluže není vypočítavost. Je to silná emoce a pokus získat kontrolu nad situací. Pokud ale dítě opakovaně zažije, že křik vede k úspěchu, rychle si tenhle vzorec upevní.“
Šest let je podle psycholožky věk, kdy už dítě dokáže pochopit jednoduchá pravidla. „Rodiče by měli jasně říct před vstupem do obchodu, co se bude kupovat. A to dodržet. I když je to nepříjemné.“
Lucii nejvíc děsí jedna věc. „Nechci, aby si myslel, že svět mu něco dluží. Bojím se, že jednou nebude umět zacházet s penězi.“
Psycholožka její obavy potvrzuje. „Vztah k penězům se formuje velmi brzy. Pokud dítě vyrůstá v přesvědčení, že stačí vyvinout tlak a dostane vše, může mít v dospělosti problém s impulzivním nakupováním nebo zadlužováním.“
Podle ní je vhodné začít s jednoduchým kapesným nebo systémem spoření na konkrétní věc. Dítě tak získá zkušenost, že ne všechno je okamžitě dostupné.
Lucie přiznává, že změna není jednoduchá. „Někdy mám chuť to vzdát. Hlavně když jsme unavení a spěcháme.“ Začala ale synovi předem říkat, co se bude kupovat. A pokud chce něco navíc, musí si na to šetřit. Záchvaty úplně nezmizely, ale zkracují se. „Učím se být důsledná. Možná víc kvůli jeho budoucnosti než kvůli těm scénám.“
Její příběh ukazuje, že nejde jen o trapné momenty mezi regály. Jde o to, jak děti učíme hodnotě věcí, peněz a hranic. A to se často rozhoduje právě u pokladny.
Zdroj: rozhovor čtenářky s redakcí Kupi.cz, vyjádření psycholožky Jany Dvořákové z rodinného centra Praha