Ještě nedávno lidé na sociálních sítích ukazovali, co si koupili. Dnes se čím dál častěji chlubí tím, co si nekoupili. No buy výzva, tedy dobrovolná pauza od zbytečných nákupů, se v únoru 2026 šíří rychleji než sezónní slevy a oslovuje i ty, kteří se dříve považovali za „rozumné spotřebitele“.
Změna je patrná na první pohled. Zatímco ještě před pár lety dominoval Instagramu a TikToku obsah založený na nákupních „haulech“ a doporučeních, dnes se stále častěji objevují příspěvky s opačným sdělením. Lidé sdílejí seznamy věcí, které si během měsíce nekoupí, fotí plné skříně a píší o únavě z neustálého srovnávání cen, značek a trendů.
No buy výzva tak nevznikla jako spořicí metoda v době krize, ale spíš jako reakce na dlouhodobé zahlcení, na pocit, že spotřeba se stala samozřejmostí, která už nepřináší radost, jen další rozhodování.
Princip je na první pohled jednoduchý: po předem stanovenou dobu si člověk nekupuje nic, co není nezbytné. V praxi je ale klíčové, že si pravidla nastavuje sám. Někdo povolí jen potraviny, léky a základní drogerii, jiný si nechá výjimku na věci pro děti nebo na opravy, které nelze odkládat.
Důležitým prvkem výzvy není zákaz samotný, ale vědomé rozhodování. Každý nákup, který by jinak proběhl automaticky, musí projít krátkým zastavením. Právě to je moment, kdy si člověk uvědomí, zda jde o potřebu, nebo jen o zvyk.
Únor je v tomto ohledu neúprosný. Vánoční optimismus je pryč, lednová předsevzetí se rozpadla a na účtech se konečně promítly všechny výdaje z konce roku. K tomu se přidává pokračující tlak slevových akcí, které slibují úspory, ale často vedou k dalším nákupům.
No buy výzva v tomto období nepůsobí jako experiment, ale jako způsob, jak si znovu srovnat priority. Nejde o trest ani o odříkání, spíš o pauzu, během níž si člověk ověří, co opravdu potřebuje, a co jen zaplňuje prázdné místo v kalendáři nebo v hlavě.
Do no buy výzvy jsem vstoupila v únoru, bez velkých plánů a bez ambice cokoliv dokazovat. Chtěla jsem si ověřit, proč mám i při relativně stabilních příjmech pocit, že peníze neustále někam mizí.
První dny byly překvapivě rušné. Ne proto, že bych nutně něco potřebovala, ale proto, že jsem měla potřebu kontrolovat e-shopy, ceny a novinky. Až s odstupem mi došlo, že nejde o touhu nakupovat, ale o zvyk neustále něco řešit.
Zlom přišel zhruba po týdnu. Chuť „jen se podívat“ postupně odezněla a s ní i pocit, že mi něco uniká. Úspory byly vedlejší efekt. Hlavní změnou byl klid a větší odstup od věcí, které ještě před měsícem působily nepostradatelně.
Sociální sítě často staví low buy a no buy proti sobě, jako by šlo o dva neslučitelné tábory. Ve skutečnosti jde spíš o kontinuitu než o spor. Low buy pracuje s limity a vědomým omezením, no buy s dočasnou pauzou od většiny zbytných výdajů. Obě varianty ale sledují stejný cíl: narušit automatické nákupní chování a vrátit rozhodování zpět do rukou spotřebitele.
Podle Radima Horského, finančního poradce zaměřeného na spotřební chování domácností, má no buy výzva hlubší efekt, než se zdá.
„Lidé si myslí, že největší problém jsou velké nákupy. Ve skutečnosti rozpočet rozleptávají drobné výdaje, které mozek ani nevyhodnocuje jako rozhodnutí,“ říká pro Kupi.
A přidává méně známý postřeh: „No buy výzva snižuje takzvanou rozhodovací únavu. Když omezíte počet nákupních voleb, máte víc energie na jiná finanční rozhodnutí.“
Redakce Kupi vyrazila do jednoho z pražských nákupních center a oslovila náhodné zákazníky. O no buy výzvě slyšeli téměř všichni. Zkušenosti se ale výrazně liší.
Ti, kteří no buy nebo low buy výzvu dodrží alespoň několik týdnů, mluví méně o konkrétní částce a víc o pocitu kontroly. O menším stresu z porovnávání, o menším tlaku držet krok s ostatními a o tom, že se z nakupování znovu stává výjimečná, nikoli každodenní činnost.
V únoru 2026 tak no buy výzva nepůsobí jako výstřelek sociálních sítí, ale jako přirozená reakce na dobu, kdy je nabídky víc než pozornosti.
Zdroje: Kupi.cz, respondenti redakce, finanční poradce Radim Horský