Létání má své kouzlo, ten zvláštní pocit svobody, když se odlepíte od země. Většina z nás vnímá letušky a stewardy hlavně jako milé lidi v uniformách, kteří nosí kávu, usmívají se a kontrolují, jestli máme zapnuté pásy. Jenže za závěsem oddělujícím kabinu pro cestující od kuchyňky se občas odehrávají věci, ze kterých by leckomu zatrnulo.
Bývalá letuška Marika Mikušová bez příkras v upřímném rozhovoru odhaluje zákulisí své bývalé práce. Ukazuje se, že nouzové situace, výkyvy nálad pasažérů, nebo dokonce chvíle, kdy jde o život, prověřují psychiku posádky víc, než si umíme představit.
„Jednou z nejděsivějších situací pro mě byl let, během kterého se spustil detektor kouře na toaletě. Jeden z pasažérů si tam totiž zapálil cigaretu. S kolegy jsme okamžitě přiběhli, každý s hasicím přístrojem v ruce. Kolegyně rozrazila dveře a kouř se nahrnul do kabiny. Začala na pasažéra křičet, kam odhodil nedopalek (to aby se zabránilo případnému vznícení a požáru). Do koše s nedopalkem jsme pro jistotu nalili vodu a čekali, dokud se kouř v kabinách a na toaletě nerozptýlí. Pasažér celou dobu stál opodál a dobře se bavil,“ vzpomíná bývalá letuška Marika Mikušová.
„Do toho nám samozřejmě okamžitě volali z kokpitu a zjišťovali, co se děje, jestli máme situaci pod kontrolou, nebo jestli bude nutné nouzově přistát. Nadřízení šli hned na to pasažérovi domluvit a informovat ho, že si ho po přistání vyzvedne policie. Zůstala jsem sama s kolegyní opodál v ústraní kuchyňky, kde jsme si pořádně zanadávaly. Celou dobu se mi třásly ruce a snažila jsem se potlačit výbuch pláče. Nakonec jsem si na chvíli odskočila na toaletu a trochu si tam pofňukala, abych ze sebe dostala alespoň část toho adrenalinu a mohla po zbytek letu normálně fungovat,“ popisuje Marika.
„V krizových situacích není čas na paniku. Strach samozřejmě cítíte, ale musíte se soustředit na to, co je potřeba udělat, spoléhat na svůj výcvik a spolupráci s ostatními členy posádky. Neznamená to, že se nebojíte. Znamená to, že i přes strach musíte nějak fungovat, protože na vašem jednání může záviset bezpečnost stovek lidí,“ dodává.
„My jako posádka pocitově poznáme, když je něco jinak. Pasažéři, kteří nelétají tak často nebo pokaždé s jinými aerolinkami, si toho samozřejmě vůbec nemusejí všimnout. Kdysi mě s kolegyní nadřízený během letu upozornil, že kdybychom cítily podivné vibrace a drncání v oblasti křídel, nemáme se znepokojovat – jde jen o jakousi vyměněnou součástku,“ říká s úsměvem Marika.
„Musím se smát, když si vzpomenu na situaci, kdy kolegyně – nováček – omylem spustila evakuaci ze svého stanoviště u dveří. Celé letadlo se v ten moment rozblikalo jako vánoční stromeček a kabinami se začaly ozývat všechny možné znepokojující alarmy. A co pasažéři? Stáli klidně v uličkách a čekali, až se otevřou dveře, aby mohli vystoupit. Kapitán hned samozřejmě volal na stanoviště, aby zjistil, co se děje. Kdyby se to stalo za letu, do smíchu by mi nebylo. Jelikož jsem ale celou dobu stála u svých dveří jen pár metrů od kolegyně, věděla jsem, která bije,“ směje se bývalá letuška.
„A pokud jde o skryté signály, představte si, že kapitán v interkomu oznámí: ‚Dámy a pánové, pokud je na palubě někdo se zkušenostmi v oblasti B.D. nebo E.O.D., ať se prosím ohlásí posádce.‘ Tímhle hlášením kapitán hledá někoho, kdo se vyzná ve zneškodňování bomb. Než ale začnete při každém podobném hlášení panikařit, je dobré vědět, že letecká bezpečnost stojí na spoustě preventivních opatření, přísných bezpečnostních postupech a pravidelném výcviku posádek,“ vysvětluje Marika Mikušová pro Kupi.
„Jedna z nejbizarnějších situací, o které vím, se stala mojí kolegyni na letu do Ameriky. Na palubě byl pasažér, který zřejmě nebyl jen opilý, ale i pod vlivem nějakých dalších látek. Byl extrémně agresivní, a dokonce někoho praštil pěstí. Kolegové ho nakonec museli zpacifikovat a spoutat,“ vzpomíná Marika.
„K pacifikaci jsou zapotřebí minimálně tři členové posádky. Jeden odvede pozornost – třeba tak, že se s agresorem začne bavit, a další dva ho povalí zezadu. Nemůžeme použít freestyle à la Chuck Norris, ale speciální chvaty zaměřené na takzvané trigger pointy, tj. body na těle, jejichž stlačení způsobuje silnou bolest a může člověka dočasně ochromit. I tohle nás učí v Training College.
Pak pasažéra spoutáme na zápěstích a u kotníků jednorázovými páskami. Samozřejmě k nim máme i klíč a řezák, abychom ho mohli v případě, že by se mu například udělalo opravdu zle, uvolnit. A taky proto, aby se zvládl v případě případné evakuace vůbec dostat z letadla. Mimochodem, pacifikaci provádějí dobrovolníci. Díkybohu za to, protože já bych se do toho dobrovolně nehrnula,“ směje se Marika.
„Agresivního pasažéra tenkrát posádka podle předpisů přesunula na poslední volnou řadu v ekonomické třídě. Nepřestával vyvádět a kdykoliv kolem něj někdo z posádky procházel, neustále na něj něco pokřikoval, a dokonce plival na jednu letušku. V takových případech se pasažérovi nasadí rouška. Každou půlhodinu se u něj navíc musí někdo z posádky vystřídat a zkontrolovat ho. Střídání je nutné mimo jiné proto, aby nedošlo třeba ke Stockholmskému syndromu a agresor někoho ‚neukecal‘.
Ani spoutání ho nezastavilo. Pořád něco vykřikoval a snažil se vyprovokovat jednoho z kolegů: ‚Josephe, ty se se mnou nebavíš, protože mám větší přirození než ty, co?!‘ Pokřikoval na něj. Nakonec za ním přišel vedoucí tříd spolu s kapitánem a pohrozili mu, že pokud nepřestane, bude muset letadlo nouzově přistát na nejbližším letišti a bude předán policii. To naštěstí zabralo,“ doplnila Marika.
„Letěli jsme zrovna do Bruselu, když krátce po startu nastal v business třídě zdravotní problém. Kolabovala nám paní, která užívala deset různých léků na ledviny, srdce a další orgány. Šílené, sama jsem ten seznam léků viděla! Supervizorka jí pomocí našeho šikovného palubního přístroje (díkybohu za něj!) změřila životní funkce a dál konzultovala její stav s lékaři, kterým volala z kokpitu.
Kapitán se pak po konzultaci s pozemní lékařskou podporou rozhodl, že nouzově přistávat nebudeme. S paní jsme měli co dělat až do konce letu! Spotřebovala polovinu všech kyslíkových lahví, a to jich máme na palubě přes dva tucty! Zatímco u zdravého člověka se běžná hodnota okysličení krve pohybuje mezi 95 a 100 %, u ní to bylo kolem 60 %. O svém zdravotním stavu před letem posádce neřekla – možná se bála, že bychom ji na palubu vůbec nepustili. Po přistání si paní z letiště odvezla sanitka. Podobně vážné zdravotní problémy na palubě jsou noční můrou všech letušek,“ uzavírá Marika.
„A víte, co je ještě horší? Když dojde k úmrtí. I na tyhle případy s sebou vozíme tzv. posmrtnou výbavičku. Tu ale otevřeme až ve chvíli, kdy resuscitace s pomocí defibrilátoru probíhá déle než třicet minut bez výsledku a pozemní lékařská podpora, se kterou jsme v kontaktu přes kokpit, nám doporučí resuscitaci ukončit. Tady už je ale celá procedura trochu složitější a já teď nechci zabíhat do přílišných detailů.
Pokud pasažér zemře přímo na sedadle, tělo ‚nenápadně‘ posadíme na palubní kolečkové křeslo a připoutáme ho, aby se náhodou nepřevrátil někomu do klína. To fakt nechcete. Pak ho přikryjeme dekou zhruba po krk. Pokud má někdo z posádky sluneční brýle a dostatečně silný žaludek na to, aby je zesnulému půjčil, můžeme z nebožtíka udělat ‚jenom‘ spícího pasažéra. Kdyby se někdo ptal, řekneme, že pasažér potřebuje ‚jenom‘ naši asistenci s odvozem na toaletu.
Pak zesnulého uložíme do ‚pytle na tělo‘, zavřeme mu oči a čelist zajistíme speciálním páskem. Všechno tohle máme v naší ‚posmrtné výbavičce‘, včetně sací podložky, kterou vložíme pod tělo, aby zachytila případné tekutiny, až se tělo úplně uvolní. Potom pytel zazipujeme do výše hrudníku. Neuzavíráme ho celý, protože to by podle našeho postupu znamenalo deklaraci úmrtí, na kterou nemáme pravomoc.“
„Tělo necháme ideálně v kuchyňce, aby neblokovalo uličky ani východy pro případ, že bychom museli nouzově přistát a evakuovat letadlo. Případně ho můžeme přesunout na poslední řadu sedadel. Samozřejmě ho nepokládáme nikomu do klína, ale pouze na neobsazenou řadu. Další možností je uložit tělo do kóje v první třídě. To je možná nejlepší řešení – kóje se zavře, nikdo dovnitř nevidí, a můžeme tak zabránit nepříjemnému výhledu i případné panice. Tělo nikdy neukládáme na toalety ani do CRC. To je ta místnost, kde odpočívá posádka – to by bylo hodně špatné.
Celou proceduru samozřejmě prochází spousta papírování a především extrémní psychická zátěž po celou posádku. Slyšela jsem, že posádka takového letu dostane tři dny volna. Pokud by se ale jednalo o let, tzv. na otočku, kdy ta samá posádka letí okamžitě nazpátek s novou dávkou pasažérů, musela by i přes úmrtí na palubě odletět zpátky do Dubaje a pokusit se nesložit se. A pokud možno se ještě během celého letu tvářit profesionálně a při servisu se usmívat. Brrr, po tak obrovském šoku si to vůbec nedovedu představit! Ale abych vás uklidnila, úmrtí na palubě jsou naštěstí opravdu vzácná.“
Zkušenosti i zážitky ze své kariéry popisuje Marika Mikušová v úspěšné knižní sérii Deník letušky.
Zdroje: Autorský text, Marika Mikušová – bývalá letuška