Pro mnoho lidí v důchodovém věku je pes vítaným společníkem a důvodem pravidelně vycházet z domu. Výběr plemene ale v pozdějším věku vyžaduje víc úvahy než jen sympatie k určitému vzhledu. Na co by měl budoucí majitel myslet dřív, než si psa přivede domů, a proč stojí za zvážení i dospělý pes z útulku?
Představa malého psa, který se spokojeně uvelebí na gauči, je lákavá. Jenže ani drobné plemeno nemusí být nenáročné a každý pes potřebuje pravidelnou péči, pohyb i pozornost. Při výběru proto není dobré řídit se jen vzhledem. Důležité je především to, jaký životní styl člověk vede a kolik času i energie může psovi věnovat.
Kynoložka Ing. Vendula Hojsáková pro Kupi upozorňuje, že v tomto ohledu není výběr psa pro seniora nijak výjimečný. „Jako u každé jiné věkové kategorie by měl výběr začít u samotného člověka. Je důležité pečlivě zvážit svoje možnosti, a to nejen časové, ale i fyzické. Velkou roli hraje především životní styl. Aktivní senior, který rád tráví čas pohybem a chozením na procházky, může mít jiné preference než člověk, který dává přednost klidnějšímu způsobu života,“ vysvětluje.
Při rozhodování je ale potřeba myslet i několik let dopředu. Pes může být společníkem na dlouhou dobu a jeho potřeby se nezmění jen proto, že se majiteli postupně změní zdravotní stav nebo životní situace. „Důležité je samozřejmě i zvážit věk a myslet do budoucna. Pes je závazek na mnoho let a je potřeba se upřímně zamyslet, jestli budeme schopni jeho potřeby naplnit i za několik let,“ dodává Hojsáková.
Soužití se psem zkoumají i vědci, kteří se zabývají zdravým stárnutím. Tým z Tokijského metropolitního ústavu geriatrie a gerontologie sledoval po dobu 4 let přes 11 000 starších lidí. V jejich studii vyšlo, že současní majitelé psů měli zhruba o 40 % nižší pravděpodobnost rozvoje demence, která člověka připraví o samostatnost, než lidé, kteří psa neměli nebo ho měli jen v minulosti.
Nejvýraznější rozdíl se ukázal u majitelů psů, kteří se pravidelně hýbali a nežili v sociální izolaci. U majitelů koček se podobná souvislost nepotvrdila. Autoři tak předpokládají, že roli hrají hlavně procházky a kontakt s lidmi, které venčení přináší. Studie ale ukazuje souvislost, nikoli důkaz, že by pes demenci přímo předcházel.
Na tom, jak dokáže majitel psa „ovládat“, záleží i z hlediska bezpečnosti. Potvrzuje to i studie vědců z Univerzity Johnse Hopkinse. Podle jejich zjištění vyhledalo v USA v letech 2001 až 2020 pohotovost kvůli úrazu při venčení psa na vodítku odhadem více než 420 000 dospělých. Roční počet těchto případů přitom za sledované období vzrostl více než 4×.
U lidí starších 65 let měly tyto úrazy vážnější průběh. Ve srovnání s mladšími zraněnými pejskaři šlo u nich více než 3× častěji o pád, přibližně 2× častěji o zlomeninu a o 60 % častěji o poranění mozku, včetně otřesu. Právě poranění mozku a zlomeniny kyčle patřily u seniorů k vůbec nejčastějším úrazům.
Srovnatelnou statistiku pro Česko se dohledat nepodařilo. Pády seniorů se evidují souhrnně, a nelze tak určit, kolik z nich souvisí právě s venčením psa na vodítku.
Při úvahách o konkrétním plemeni se nabízí pořídit menšího psa. Velikost totiž v pozdějším věku nehraje roli jen v tom, kolik místa pes v bytě zabere, ale i v tom, jak snadno ho majitel zvládne při běžné péči.
„Obecně mohou být vhodnou volbou menší společenská plemena, jako je například bišonek, čivava, papillon nebo pudlík. Tato plemena bývají přátelská, kontaktní a díky své velikosti jsou zpravidla i lépe fyzicky zvládnutelná. Jsou klidnější a dobře se přizpůsobí životnímu stylu majitele. Záleží samozřejmě i na povaze konkrétního jedince a tom, nakolik odpovídá možnostem budoucího majitele,“ vysvětluje kynoložka.
Malý vzrůst neznamená, že pes nebude potřebovat čas, trpělivost a vedení. Na tento častý omyl upozorňuje i Hojsáková. „Neplatí, že menší pes automaticky znamená méně práce. Některá malá plemena jsou velmi temperamentní a náročnější na výcvik. I malá plemena je zároveň vhodné naučit alespoň základní poslušnost a navyknout na manipulaci,“ říká.
Hojsáková také připomíná, že spousta společenských plemen potřebuje náročnější péči o srst a okolí očí, na kterou je dobré psa zvykat od začátku. Při výběru doporučuje zohlednit i zdravotní predispozice konkrétního plemene a vlastní finanční možnosti.
Při výběru psa nezáleží jen na plemeni, ale také na jeho věku. Štěně je sice roztomilé a hravé, jeho výchova však vyžaduje spoustu času, trpělivosti a energie. „Výchova štěněte není snadná a bezproblémová. Vyžaduje trpělivost, důslednost, časté venčení a počítat musíme i s obdobím dospívání, kdy pes může být poměrně temperamentní,“ upozorňuje kynoložka.
Výhodu dospělého psa vidí kynoložka v tom, že o jeho povaze, temperamentu a potřebách je obvykle předem známo víc. Pokud je navíc zvyklý na domácí prostředí a zvládá základní hygienické návyky, může být soužití snazší hned od prvního dne.
Ani tady ale Hojsáková nedoporučuje jednat bez rozmyslu. „Adopce staršího psa z útulku tak rozhodně stojí za zvážení. Důležité je ale zjistit si co nejvíce informací o jeho zdravotním stavu, chování a případných specifických potřebách. Ne každý pes z útulku je automaticky nenáročný, u některých jedinců se mohou vyskytovat behaviorální problémy, které je problematické vyřešit,“ dodává.
Klidný život ve dvou má i svou méně viditelnou stránku. Pes, který tráví se svým člověkem prakticky každou chvíli, se na jeho přítomnost může upnout natolik, že samotu nezvládá. Tomuto stavu se říká separační úzkost a projevuje se stresem psa ve chvílích, kdy majitel odejde.
Hojsáková toto riziko u seniorů výslovně zmiňuje. „Pokud senior žije klidnějším životním stylem a pes si navykne být neustále s ním, je riziko rozvoje separační úzkosti velmi vysoké. Může vyústit ve velký problém v případě, že by musel být senior například hospitalizovaný. Je nutné psa nenechat nezdravě se na člověka nafixovat, naučit ho být doma osamotě a případně se nechat vyvenčit i někým jiným.“
Správně vybrané plemeno může seniorovi dát věrného parťáka na mnoho let, špatně zvolené z něj udělá každodenní starost. Rozhodovat proto nemá vzhled, ale to, jestli majitel psa zvládne dnes i za několik let, a kdo se o něj postará, kdyby to jednou bylo potřeba.
Zdroje: kynoložka Vendula Hojsáková pro Kupi.cz, Johns Hopkins Medicine, Science Direct