Kožená bunda, růžové tenisky, cestování, sport, nový vztah nebo chuť začít konečně dělat to, na co dříve nebyl čas. Ženy po padesátce dnes stále častěji odmítají představu, že by s věkem měly automaticky zpomalit, oblékat se nenápadně nebo se vzdát toho, co je baví. Pro tento postoj se začal používat pojem menorexie. Co za ním ale skutečně stojí? A kdy jde o zdravou chuť užívat si život a kdy už o snahu utéct před stárnutím?
Než se dostaneme k tomu, proč se některé ženy po padesátce začnou výrazněji věnovat svému vzhledu nebo odmítají představu, že by měly „zpomalit“, je dobré vysvětlit samotný pojem. Menorexie není oficiální lékařská diagnóza ani psychologická porucha. V současných médiích se používá jako označení žen, které odmítají stereotypy spojené s věkem a nechtějí po padesátce rezignovat na módu, sport, cestování, vztahy nebo nové zážitky. Právě tak je pojem použitý i v článku, který tento fenomén popisuje.
Pozor ale na jeden důležitý rozdíl. Výraz menorexie se používá také v souvislosti s poruchami příjmu potravy, které se mohou objevit nebo vrátit v období menopauzy. V tomto významu jde o úplně jiný a závažnější problém.
V našem článku se věnujeme menorexii ve smyslu odmítání stereotypní představy o ženě po padesátce.
Padesátka může být obdobím, kdy se člověku výrazně mění život. Děti mohou odcházet z domova, mění se partnerské vztahy, přichází menopauza a žena si může začít klást otázku, co vlastně chce od dalších desetiletí svého života. Právě tehdy může přijít chuť cestovat, sportovat, změnit práci, začít se jinak oblékat nebo dělat věci, které si dříve nedovolila.
Podle kouče Aleše Kaliny ale není hlavní příčina nutně v tom, co se děje kolem ženy dnes. „Co se dnes nazývá ‚menorexie‘, bych nehledal ve společnosti, ale v dětství. To, jak žena po padesátce prožívá svůj věk, se z velké části rozhoduje už v rodině, ze které vyšla, ne v tom, co si dnes myslí okolí,“ říká pro Kupi.
Kalina upozorňuje, že žena si může už v dětství vytvořit silný vzorec toho, jaká nechce být. Pokud například vyrůstala v prostředí, kde žena neměla velkou hodnotu, musela se starat o domácnost a byla vnímána především jako někdo, kdo obsluhuje muže, může to pro ni být odstrašujícím příkladem.
„Když dívka vyrůstala v prostředí, kde žena neměla žádnou hodnotu, musela dřít a byla brána jako poskok pro obsluhu mužů, zapíše se jí do hlavy jedna věta: ‚Taková já nikdy nebudu. Chci zažívat život naplno, nikdo mě nebude omezovat,“ vysvětluje Kalina.
Podle něj může společnost tento vzorec později jen posílit. Žena slyší, že nemusí být závislá na muži, může si dělat, co chce, a její hodnota není podmíněná partnerským vztahem. „Společnost k tomu časem přidá potvrzení, že hodnota ženy je dostatečná i bez muže, že máme právo dělat, co chceme, že se nemusíme na nikoho ohlížet. Ale ten základ je emoční, ne společenský,“ dodává.
Taková zkušenost si pak podle něj může najít cestu i do dalších oblastí života. Žena může mít potřebu něčemu utéct, dohnat život, který podle svého názoru nestihla prožít, nebo si dokazovat, že ji rodina či partner už nebudou omezovat.
Mohou se objevit i přesvědčení, že děti jsou zátěž, muž je brzda, bez muže jí bude lépe, stárnutí nechce zažívat nebo nechce být „ošklivá“. A podle Kaliny nemusí tento vzorec vzniknout pouze v rodině. Může ho vytvořit také prostředí, ve kterém žena vyrůstá – třeba klidně seriál, na kterém jako dítě vyrůstala a který jí ukazoval, jak má žena vypadat a jakou má mít v životě roli.
Podobné nastavení se podle Kaliny může projevit i ve vztahu k vlastnímu vzhledu. Jedna žena si může už v dětství nebo po prvním velkém zklamání vytvořit přesvědčení: „Jsem ošklivá, nikdo mě nebude chtít,“ uvádí pro příklad Aleš Kalina. A celý život pak pracuje na tom, aby toto přesvědčení vyvrátila.
Jiná si zase může odnést opačný vzorec: „‚O svou krásu nesmím přijít. Když zestárnu, nikdo mě nebude chtít.‘ Mozek jí pak neustále posílá signál udržovat se, makat, nedávat na sobě znát věk,“ varuje. Právě tady podle něj není automaticky špatně, když žena sportuje, pečuje o sebe nebo chce vypadat dobře. Vše má ale své zdravé hranice.
Rozhodující je podle Kaliny především to, co žena svou snahou sleduje a jestli si tím neubližuje. „Hranice je jednoduchá – ptát se, jestli to neškodí tělu. Péče o sebe mozku prospívá. Ale když z toho je honba dokazovat si, že jsem lepší než mladší ženy, přestává to být péče a je to boj s pocitem ‚nejsem dost‘,“ říká.
Problémem tedy nemusí být samotné cvičení, kosmetické zákroky nebo snaha dobře vypadat. Hranice se podle něj posouvá ve chvíli, kdy žena začne přehánět chemii a zákroky, přepínat se v posilovně nebo střídat partnery jen proto, aby si dokazovala, že je stále lepší než mladší ženy. Pokud ale žena o své tělo pečuje bez destruktivního chování, může být taková aktivita podle Kaliny naopak pozitivním impulzem.
A právě motivace je podle něj klíčová. Navenek totiž nemusí být rozdíl vůbec poznat. „Vídám dvě ženy po padesátce, které navenek dělají to samé – cestují, sportují, mění partnery. Jedna to dělá ze svobody, druhá z útěku. Rozdíl není vidět na Instagramu, je slyšet v tom, jak o sobě mluví – jestli řekne ‚užívám si to‘, nebo ‚nikdo mě nebude omezovat‘,“ popisuje Kalina.
Žena po padesátce nemusí chtít být mladší jen proto, že nosí výrazné oblečení, sportuje, cestuje nebo začne nový vztah. Stejně tak ale není dobré automaticky předpokládat, že za tím vždy stojí jen zdravé sebevědomí. Rozhodující může být důvod, který za tím vším stojí. Jestli žena konečně žije podle sebe, nebo celý život utíká před pocitem, že už není dost mladá, krásná nebo žádoucí.
„Společnost tady hraje jen druhé housle – potvrzuje nastavení, které si každá z nás nese z domova. Tlak není venku, je uvnitř, a společnost mu jen dává slova,“ uzavírá Kalina.
Zdroje: Kouč Aleš Kalina pro Kupi.cz, MSN, Focus