Vzpomínáte si na ten okamžik, kdy jste jako druháci poprvé dostali povolení od paní učitelky vyměnit obyčejnou tužku za plnicí pero? Nebo na typickou vůni lepidla Kanagom, která byla cítit na míle daleko? Školní výbava v minulém století měla svá přísná pravidla, úzký sortiment a oblíbené pomůcky, bez kterých nebylo možné zvládnout hodinu geometrie ani výtvarky.
Dostat oficiální povolení vyměnit obyčejnou tužku za pero, to byl tenkrát obrovský milník. Každé dítě se v tu chvíli cítilo o malinko starší, „dospělejší“. Ale vypsat se k úhlednému rukopisu, to byla dřina. Naše třídní, paní učitelka Kouřilová, nám vždy před začátkem hodiny psaní kladla na srdce: „Děti, než začnete psát, dejte si pod ruku piják, kdyby se vám náhodou podařilo udělat kaňku, ať se vám nerozpije po celé stránce.“
Sací papír neboli piják byl zkrátka náš nejlepší kamarád a zachránce úhledně vedeného sešitu. Když se modrá pohroma přece jen stala, paní učitelka Kouřilová k tomu s lehkým povzdechem, ale úsměvem vždy dodávala: „Pamatujte si, že modré prsty jsou vizitka poctivého školáka, ale sešit musí zůstat čistý.“
Tužka z českobudějovické továrny Koh-i-noor byla naprostý hit. Zatímco dnes děti neustále řeší polámané tužky, my jsme nedali na kovovou versatilku dopustit. Byla těžká do ruky, spolehlivá a skrývala v sobě malé technické kouzlo. Největší bonus se nacházel na jejím horním konci – stačilo odšroubovat stiskací knoflík a v ruce jste drželi miniaturní ořezávátko přímo na tuhu uvnitř tužky.
Kluci měli ještě pro versatilku jedno zásadní využití. Jakmile z ní odšroubovali hrot a vyndali tuhu, proměnila se tahle kovová trubička v dokonalou „flusačku“ na papírové kuličky.
Ta největší frajeřina přišla v páté třídě – čínské plnicí pero se zlatou čepičkou a krytým hrotem. Psalo krásně tence a v penálu vypadalo luxusně. Oproti dřívějším perům na bombičku, která se jednoduše zatlačila dovnitř, se „číňan“ plní pístem přímo z kalamáře. Byla to celá věda a rituál zároveň. Hrot sice občas rád škrábal, ale ten pocit, když člověk drží takové pero v ruce, byl k nezaplacení.
Absolutním králem všech penálů byla tradiční bílá guma se slonem od Koh-i-nooru. Ta sice nevoněla po ovoci, ale fungovala a jako jediná nedělala na papíře šmouhy.
Ale byla tady i jiná varianta – barevné, sladce voňavé gumy ve tvaru ovoce nebo zvířátek. Vypadaly neuvěřitelně lákavě, sbírali jsme je, vyměňovali o přestávkách a v penálu sloužily spíš jako ozdoba. Vygumovat s nimi obyčejnou tužku byl ale nadlidský výkon. Místo gumování udělaly na stránce tmavou šmouhu a při troše tlaku jste měli ihned v papíru díru.
Když se podívám na dnešní ergobatohy, vzpomenu si na ty, co jsme na zádech nosívali my. Tuhé kožené nebo koženkové aktovky s jednou velkou přezkou uprostřed. Váha v ní byla rozložena všelijak, ramenní popruhy se zařezávaly do ramen. Stejně jsme je ale milovali, byly bytelné a přežily kde co.
I když jsou dnešní pomůcky do školy jistě praktičtější, lehčí a modernější, tyhle retro poklady v sobě měly neuvěřitelné kouzlo.
Pavel (48 let): „Pro mě byla absolutní noční můrou dřevěná tabule s křídou a houbičkou. Všude plno bílého prachu, ruce vysušené a špinavé a ta houbička po čase strašně smrděla. Ale dnes i na tohle vzpomínám vlastně rád.“
Lenka (45 let): „Milovala jsem ořezávání tužek v takovém tom malém plastovém ořezávátku se zásobníkem. Neustále se mi v něm lámaly tuhy, takže jsem polovičku výtvarky strávila u koše a ořezávala.“
Jaroslav (49 let): „U nás ve třídě byl největší machr ten, kdo měl kružítko v takové té plastové krabičce vystlané červeným semišem a s malou lahvičkou na tuhy. A versatilku jsme samozřejmě všichni o přestávkách rozebírali a flusali s ní malé natrhané papírky po holkách.“
Zdroje: autorka článku, respondenti pro Kupi.cz