Pračku bez kulatého okénka si dnes umí představit málokdo. U myčky nádobí je to ale přesně naopak. Většina modelů má plná dvířka bez jediného průhledu. Přitom obě zařízení pracují s vodou, čistí nečistoty a běží často i několik hodin. Proč tedy jedno okénko má, a druhé ne? Odpověď je praktičtější, než se může zdát.
Dnes působí průhledná dvířka jako samozřejmá součást pračky. Původně ale nešlo o designový nápad, nýbrž o praktickou potřebu.
Zásadní zlom přišel v roce 1937, kdy John Chamberlain ve společnosti Bendix Aviation Corporation sestrojil jednu z prvních automatických praček s předním plněním. Uměla v jednom cyklu prát, máchat i odstřeďovat. Jenže přední plnění přineslo nový problém: už nebylo možné jednoduše shora zkontrolovat, co se uvnitř děje.
Právě proto dostala pračka průhledné okénko. Uživatel mohl sledovat hladinu vody, množství pěny i samotný průběh praní, aniž by musel cyklus přerušit. U starších modelů to bylo důležité hlavně proto, že neměly tak vyspělou elektroniku jako dnešní spotřebiče.
Pračky mají ještě jednu výhodu: uvnitř je skutečně vidět pohyb. Buben se otáčí, prádlo se převaluje a voda s pěnou se průběžně přesouvá. Díky tomu okénko nezůstává úplně „mrtvým“ prvkem.
Pohyb prádla navíc částečně pomáhá stírat vnitřní stranu skla, takže přes něj bývá vidět lépe než u spotřebiče, kde by se jen hromadila pára a kapky vody.
A praktický smysl má okénko i dnes. Můžete si všimnout příliš velkého množství pěny, zapomenutého kapesníku, nevhodně vloženého kusu prádla nebo třeba toho, že se něco v bubnu zamotalo.
Na první pohled by se mohlo zdát, že průhledná dvířka by se hodila i u myčky. Jenže uvnitř myčky neprobíhá tak vizuálně přehledný proces jako v pračce.
Nádobí je pevně uložené v koších a samo se nehýbe. Pohybují se hlavně sprchovací ramena, která rozstřikují horkou vodu po vnitřním prostoru. Během cyklu vzniká pára, kondenzace a po stěnách stéká voda se zbytky mastnoty a jídla.
Jinými slovy: i kdyby myčka okénko měla, po krátké chvíli by přes něj pravděpodobně nebylo mnoho vidět. A to, co by vidět bylo, by nejspíš nepůsobilo tak lákavě jako otáčející se prádlo v pračce.
Dalším důvodem je samotná konstrukce. Dvířka myčky mají mnohem víc funkcí, než se na první pohled zdá. Často v sobě ukrývají dávkovač mycího prostředku, prostor pro leštidlo, těsnění, izolační vrstvy a u některých modelů také ovládací prvky nebo elektroniku.
Myčka navíc musí velmi dobře držet teplo, tlumit hluk a zabránit úniku vody i páry. Velké skleněné okno by to všechno komplikovalo. Muselo by být odolné vůči vysokým teplotám, dobře utěsněné a zároveň dostatečně izolované. To by spotřebič prodražilo, aniž by uživateli přineslo zásadní výhodu.
U pračky se okénko stalo praktickým i ikonickým prvkem. U myčky by šlo spíš o designovou zvláštnost. Technicky by vyrobit šla, ale pro běžnou domácnost by to nedávalo velký smysl.
Zákazník od myčky většinou čeká hlavně tichý provoz, úsporu energie, dobré sušení a spolehlivé mytí. Pohled dovnitř během programu není něco, co by výrazně zlepšilo používání spotřebiče.
Rozdíl mezi pračkou a myčkou tedy není náhoda. Pračka dostala okénko proto, že u předem plněných modelů pomáhalo kontrolovat vodu, pěnu i pohyb prádla. Myčka ho naopak nepotřebovala, protože nádobí zůstává na místě, uvnitř se rychle tvoří pára a dvířka musí především dobře izolovat, těsnit a tlumit hluk.
A možná v tom hraje roli i obyčejná lidská zkušenost: sledovat, jak se v bubnu převaluje čisté prádlo, může být zvláštně uklidňující. Pohled na talíře oplachované vodou se zbytky omáčky by takový efekt nejspíš neměl.
Zdroje: Kupi.cz