Guma, vybíjená i Krvavé koleno: Legendární hry našeho dětství, které dnešní děti skoro neznají

Když jsem některé z těchto her po letech zkusila s dětmi na hřišti, překvapilo mě, jak rychle se do nich zapojily. Zpočátku váhaly, protože pravidla neznaly. Po pár minutách už ale běhaly po hřišti a hádaly se, kdo bude další „čáp“. Možná právě v tom je kouzlo podobných her – nepotřebují žádné aplikace ani složité vybavení.

Připomeňme si několik legendárních her, které formovaly dětství několika generací.

Čáp ztratil čepičku

Tahle jednoduchá hra byla skvělým testem postřehu. Stačilo pár dětí a svět kolem se najednou proměnil v loviště barev.

Pravidla hry

• Hráči stojí volně na plácku nebo v kruhu.
• Jeden hráč je „čáp“.
• Ten začne říkat „Čáp ztratil čepičku, měla barvu, barvičku…“ a na konci vykřikne konkrétní barvu.
• Ostatní hráči musí co nejrychleji najít v okolí něco v této barvě a dotknout se toho.
• Čáp se mezitím snaží někoho chytit.
• Ten, koho chytí jako prvního, se stává novým čápem.

Pozor: Hráči se nesmí držet barvy, kterou mají na vlastním oblečení.

Krvavé koleno

Pro mnoho dětí šlo o jednu z nejnapínavějších her. Byla trochu strašidelná, a právě proto tak oblíbená.

Pravidla hry

• Jeden hráč představuje „Krvavé koleno“ a schová se opodál.
• Další hráč je „máma“ nebo „táta“, kolem kterého stojí ostatní děti.
• Děti se ptají:
  • „Mámo, můžeme jít ven?“
  • „Ne, je tam Krvavé koleno.“
  • „A co dělá?“

Máma odpovídá různými vtipnými činnostmi (například „vaří kaši“). Poté začne odpočítávání: „První hodina odbila, lampa ještě svítila…“

Jakmile zazní „Dvanáctá hodina odbila, lampa zhasla!“, Krvavé koleno vyrazí ze svého úkrytu a děti se snaží utéct do bezpečí. Koho strašidlo chytí, stává se v dalším kole novým „kolenem“.

Cvrnkání kuliček

Kuličky patřily k nejoblíbenějším hrám na jaře. Stačil kousek hlíny a pár skleněnek.

Pravidla hry

• Do země se vyhloubí malý důlek.
• Hráči se dohodnou, kolik kuliček každý vloží do hry.
• Z čáry vzdálené asi dva až tři metry se kuličky hází směrem k důlku.
• Ten, kdo je nejblíže, začíná.
• Hráči cvrnkají prstem kuličky směrem k důlku.
• Pokud se trefí, pokračují v tahu.

Vyhrává ten, kdo jako první dostane všechny své kuličky do důlku.

V některých skupinách se hrálo „o všechno“ – vítěz si mohl nechat všechny kuličky ze hry.

Skákání gumy

Skákání gumy bylo na školních hřištích téměř povinnou disciplínou.

Pravidla hry

• Potřebujeme gumu dlouhou přibližně 3 až 4 metry, spojenou do smyčky.
• Dva hráči stojí naproti sobě a napínají gumu nohama.
• Třetí hráč skáče a musí splnit předem domluvenou sestavu skoků.

Jakmile sestavu dokončí, guma se posouvá výš: kotníky, lýtka, kolena, pas. Ti nejšikovnější zvládli skákat dokonce až ve výšce podpaží.

Vybíjená

Vybíjená byla klasika školních tělocviků i odpoledních her na hřišti.

Pravidla hry

• Hráči se rozdělí do dvou týmů.
• Každý tým má své pole a kapitána za polem soupeře.
• Cílem je vybít všechny hráče soupeřova týmu míčem.

Vybitý hráč odchází ke kapitánovi, odkud může dál pomáhat vyřazovat soupeře.

Pozor: Pokud se míč nejdříve dotkne země a až potom hráče, vybití neplatí.

Cukr, káva, limonáda, čaj, rum, bum

Jedna z nejnapínavějších her na školních dvorech.

Pravidla hry

• Jeden hráč stojí zády k ostatním u zdi nebo stromu.
• Ostatní stojí na startovní čáře.
• Vyvolávač říká: „Cukr, káva, limonáda, čaj, rum, bum.“

Během říkanky se ostatní mohou přibližovat. Jakmile zazní „bum“, vyvolávač se otočí a všichni musí okamžitě zkamenět. Pokud někdo pohne rukou, nohou nebo se rozesměje, vrací se na start.

Vyhrává ten, kdo se jako první dotkne vyvolávače.

Honzo, vstávej!

Tato hra byla založená hlavně na fantazii a vymýšlení různých druhů kroků.

Pravidla hry

• Jeden hráč stojí na cílové čáře zády k ostatním.
• Ostatní hráči stojí na startu.
• Hráči volají: „Honzo, vstávej!“
• Vyvolávač odpoví: „Kolik hodin?“

Poté vyvolávač určí, jaké kroky mohou hráči udělat:

• sloní kroky,
• mravenčí kroky,
• slepičí kroky,
• žabí skoky,
• čapí kroky.

Vyhrává ten, kdo se jako první dotkne vyvolávače.

Hry, které spojují generace

Možná právě proto si tyto hry pamatují celé generace. Nepotřebují žádnou techniku, drahé vybavení ani složitá pravidla. Stačí pár dětí, kousek prostoru a chuť si hrát.

Podle zkušeností redakce mají podobné hry jednu velkou výhodu – děti při nich spontánně běhají, spolupracují a učí se jednoduchá pravidla. A často zjistí, že i obyčejný plácek nebo chodník může být stejně zábavný jako obrazovka telefonu.

Jakou hru jste jako malí hrávali vy? Podělte se o své vzpomínky.

Zdroj: autorský text redaktorky Kupi.cz