Voní po dětství, chutná jako léto a v koláči jí neodolá snad nikdo. Přesto kolem rebarbory panuje řada mýtů a mnozí se jí kvůli obsahu kyselin raději vyhýbají. Je to obrovská škoda, protože tahle jarní královna zahrad je při správném načasování naprostá lahůdka. Pojďte s námi odhalit, proč musíte její sklizeň stihnout do konce června, proč byste ji měli zásadně pojídat s tvarohem a jak si tuhle křupavou pochoutku vychutnat bez obav o své zdraví.
Základní charakteristikou rebarbory je její kyselost. Říká se, že právě tu považovali staří Řekové za vskutku barbarskou, od čehož se nakonec odvodil i sám název. Rhabarbarum, tedy barbarské koření, bylo později ordinováno jako afrodiziakum k „barbarskému“ rozdovádění pánské populace. O tom, jak to v tomhle směru s rebarborou funguje nebo nefunguje, můžeme jen spekulovat, zásadní jsou reveňová fakta.
Stejně jako většina ostatních druhů zeleniny (ano, zeleniny, byť její využívání ve sladké kuchyni vede mnohé k tomu, aby ji považovali za ovoce) má i rebarbora ráda polostín. Dařit se jí bude v dobře nakypřené a humusem zásobené půdě. Pokud ji správně zasadíte na to pravé místo, bude růst mnoho let a někdy až moc. Z tohoto důvodu bývá občas vnímána spíš jako plevel. Ale záleží na tom, zda pro ni najdete využití.
„Řapíky se sklízejí zhruba do dvacátého až pětadvacátého června,“ připomíná čtenářům Kupi inženýr Ivan Dvořák z Českého zahrádkářského svazu. A proč tak konkrétní datum? Hned ze dvou důvodů. Tím prvním je „kondice“ samotné rebarbory – když ji v tomto období zbavíte řapíků, začne rašit, vytváří velké listy a zároveň si chystá zásobu stavebních látek na další rok. Pokud to ale uděláte až v srpnu, nebude mít rebarbora rezervu živin pro rašení v příštím období. Aby si rostlina vytvořila co nejvíc zásobních látek, je třeba jí nechat listy až do chvíle, než zcela odumřou. Během léta se rebarbora jen zalévá a přihnojuje.
Druhým důvodem je především zdraví těch, co si na ní hodlají pochutnat. Rebarbora totiž v čepelích a řapících listů obsahuje kromě kyseliny jablečné i kyselinu šťavelovou (oxalovou). V lidském těle se z ní vytváří krystaly oxalátu vápenatého, který může ve vyšších dávkách poškodit ledviny. Osoby, které trpí na ledvinové kameny, mají cukrovku nebo revmatická onemocnění, by se proto měly rebarbory vzdát úplně.
Ti ostatní musí hlídat dobu sklizně, protože právě v průběhu léta se obsah kyseliny šťavelové v rebarboře postupně zvyšuje. To může být zdraví ohrožující, stejně jako nerespektování doporučené denní dávky. Ta by u dospělého člověka neměla překročit kilo čerstvých řapíků, pro děti je vhodné pouze třetinové množství.
Aby se předešlo možným problémům, rebarbora se nesmí konzumovat syrová. Krátkým blanšírováním v horké vodě se větší množství kyseliny šťavelové uvolní a rebarbora je připravena k dalšímu zpracování. Doporučuje se pak rebarboru využít například v kombinaci s tvarohem nebo smetanou. Je to dáno tím, že mléčné výrobky obsah kyseliny šťavelové v rebarboře sníží. I tak je ale vhodné si jít po rebarborovém zákusku vyčistit zuby.
Zdroje: Kupi.cz, inženýr Ivan Dvořák z Českého zahrádkářského svazu, kniha 777x zahrada, NZIP