U pečiva nebo zeleniny jsou běžně k dispozici zdarma, u pokladny ale Kateřina neuspěla. Chtěla několik mikrotenových sáčků, aby si v nich odnesla nákup do auta. Pokladní jí místo toho nabídla placenou tašku. Čtenářku odmítnutí rozčílilo a obrátila se na redakci Kupi. Měla na sáčky nárok?
Právě tento rozpor Kateřinu rozčílil nejvíc. V supermarketu jsou mikrotenové sáčky volně dostupné na několika místech a zákazníci je používají při každodenním nakupování. Nechápala proto, proč by jí pokladní nemohla několik kusů poskytnout, když je měla přímo u sebe.
Situace skončila tím, že si čtenářka nakonec musela koupit nákupní tašku, přestože za ni původně utrácet nechtěla. Kateřině přitom nešlo ani tak o samotnou cenu. Vadil jí přístup prodavačky a skutečnost, že jí podle jejího názoru odmítla vyhovět v něčem, co považovala za běžnou drobnost.
Jenže z pohledu pravidel pro poskytování plastových obalů je mezi tenkým sáčkem na pečivo a nákupní taškou podstatný rozdíl.
V České republice upravuje poskytování plastových nákupních tašek zákon č. 477/2001 Sb., o obalech. Podle něj musí být běžné plastové odnosné tašky v místě prodeje poskytovány nejméně za náhradu pořizovacích nákladů. Výjimka platí pro takzvané velmi lehké plastové odnosné tašky.
Do této skupiny patří tenké sáčky o tloušťce stěny do 15 mikrometrů, které jsou potřebné z hygienických důvodů nebo slouží jako obaly na volně ložené potraviny, pokud pomáhají zabránit jejich plýtvání. Typickým příkladem jsou právě sáčky na rohlíky, ovoce a zeleninu.
Výjimka ze zákonné povinnosti zpoplatnění však neznamená, že obchod musí každému zákazníkovi poskytnout libovolný počet sáčků zdarma na odnos celého nákupu. Jejich účel je především hygienický a obalový, nikoliv nahrazování klasických nákupních tašek.
Ministerstvo životního prostředí tuto problematiku podrobně vysvětluje v dokumentu věnovaném zpoplatnění plastových tašek. Rozhodující je mimo jiné tloušťka materiálu a účel použití.
Redakce Kupi se na podobnou situaci zeptala také dalších zákazníků. Zajímalo nás, zda by podle nich měla pokladní několika mikrotenovými sáčky vyhovět, nebo zda je správné trvat na tom, že slouží pouze k balení potravin.
Z odpovědí je patrné, že zákazníci nevnímají problém stejně. Zatímco někteří považují několik sáčků za drobnou laskavost, jiní upozorňují, že bezplatné obaly mají svůj účel a neměly by automaticky nahrazovat nákupní tašky.
Samotné odmítnutí nemusí znamenat, že zaměstnankyně porušila zákon nebo práva zákaznice. Pokud supermarket poskytuje tenké sáčky bezplatně pro balení potravin, může jejich použití organizovat podle vlastních provozních pravidel. Zákazník nemá automaticky právo požadovat několik těchto sáčků jako bezplatnou náhradu odnosné tašky.
To ovšem ještě nevypovídá o tom, jakým způsobem by měla pokladní zákaznici odpovědět. I odmítnutí lze vysvětlit slušně a bez zbytečného napětí.
V Kateřinině případě se navíc nepodařilo ověřit konkrétní interní pravidla, na která se prodavačka odvolávala. Název supermarketu čtenářka neuvedla, a nelze proto potvrdit, zda šlo o skutečný pokyn vedení, nebo o rozhodnutí samotné zaměstnankyně.
Kateřina nakonec od pokladny odešla s placenou taškou a pocitem, že se kvůli několika mikrotenovým sáčkům dostala do zbytečného konfliktu. Prodavačka podle jejího vyprávění trvala na pravidlech a ona zase nechápala, proč jí obchod nemůže vyjít vstříc.
Přestože je její rozčilení pochopitelné, v jedné věci měla pokladní pravděpodobně pravdu. Sáčky určené k balení pečiva nebo ovoce nemusejí být automaticky k dispozici pro odnos ostatního nákupu. To, že si je zákazník může vzít zdarma v oddělení potravin, ještě neznamená, že je obchod musí vydávat také u pokladny.
Celý spor tak možná mohl skončit jinak, kdyby zaměstnankyně místo stručného odmítnutí zákaznici vysvětlila, proč sáčky k tomuto účelu neposkytuje. Kateřina sice nakonec za tašku zaplatila, z obchodu ale odcházela především naštvaná kvůli způsobu, jakým s ní pokladní jednala.
Zdroje: zkušenost čtenářky Kupi.cz, zákon č. 477/2001 Sb., Ministerstvo životního prostředí, autorský text