Procestují svět. To je však vykoupeno neustálou únavou, stresem i každodenním setkáváním s pestrou škálou osobností. Marika Mikušová přiznává, že práce letušky u jedné z předních aerolinek není jen o elegantním kostýmku, upraveném účesu s kloboučkem a bezchybném make-upu, ale i o vyčerpání skrytém za profesionálním úsměvem při nástupu cestujících. Přesto by do toho šla znovu. Proč? A jaké nejkurióznější zážitky ji čekaly na palubě i v kokpitu letadla?
Marika Mikušová je bývalou letuškou u Emirates. Nyní už létá v letadle pouze jako pasažérka. Ze svých několikaletých zkušeností však čerpá do teď. O své zážitky se podělila v celkem 3 dílech knihy Deník letušky, v nichž nechává čtenáře nakouknout pod pokličku letectví a ukazuje, že práce letušky není jen o cestování a úsměvu, ale i o únavě, stresu a náročných situacích s lidmi. Ve svých textech a vyprávěních přibližuje zákulisí létání bez příkras, s důrazem na autenticitu a lidský pohled.
Když jsem po jednom ze svých prvních letů padla v hotelovém pokoji polomrtvá na postel v sukni se zaschlou omáčkou ze servisu a bolavými vbočenými palci z lodiček, došlo mi, že práce letušky není jen úsměv a hezká uniforma. Je to častokrát nekonečný servis, nutnost být za všech okolností profesionální a hlavně se u toho všeho nezapomenout usmívat.
Co běžně pasažéři nevědí, je i to, jak náročný je trénink na letušku Emirates a že se o ně dokážeme postarat i v případě zdravotního problému nebo nouzového přistání. No, a do toho si občas zahrajeme na zpovědníky, zdravotní sestry, psychology, uklízečky, barmanky nebo třeba chůvy. Letušky jsou multifunkční (smích).
Pamatuju si na let, kdy na palubu nastoupila pasažérka v abáje s obličejem poleptaným od kyseliny. Neměla oči – místo nich měla přes prázdné oční důlky srostlou kůži, jako by oči ani nikdy neměla. Místo nosu měla dvě štěrbiny a chyběl jí vrchní ret. Já jsem od přírody pečovatel, takže jsem se jí ujala, ale pasažéra sedícího vedle ní jsem na jeho vlastní žádost přesadila.
Další situaci, kterou by asi jen tak někdo na palubě nečekal, bylo lepení dámské vložky pasažérce ochrnuté na jednu polovinu těla. Něco takového se od nás letušek nevyžaduje, ale já ji přece nemohla jen tak nechat. I o tyhle příběhy jsem se podělila ve svých knihách.
Já svoji vnitřní letušku zapnu už při nástupu, takže si všímám toho, jak nás pasažéry palubní personál vítá. Usmívají se při tom, používají pozitivní řeč těla? Baví se s námi odměřeně, nebo slušně? Jak vypadá jejich uniforma – trčí jim neupraveně lem košile nebo blůzy? Přiznávám, mám trochu vymytý mozek od Emirates (smích).
Dále si všímám zvuků, když někdo zmáčkne přivolávací tlačítko, nebo když se zapne kontrolka bezpečnostních pásů. Když mluví kapitán, vím, co to podle momentální fáze letu znamená, přestože mu samozřejmě nejde rozumět (smích).
Pořád jsem bdělá, jako kdybych v uniformě byla zrovna já. Hodně si potrpím i na to, aby palubní personál před pasažéry nemluvil nevhodně, a tak pokud zaslechnu letušku se stevardem pomlouvající jiného pasažéra přímo přede mnou, cítím se hodně nepříjemně. My drbali zásadně v bezpečí kuchyňky daleko od pasažérů (smích).
Já všeobecně nejsem moc dobrý znalec povah, ale pokud vidím, že se už při nástupu pasažérů někdo trochu klátí, je mi jasné, že to bude potížista a že si máme dát pozor na servírování alkoholu (smích).
Co jsem se ale naučila je to, že pokud si pasažér stěžuje například na to, že už došlo hovězí a on kuřecí nechce, nemusí se nutně jednat o to, že by neměl rád kuře. Něco ho rozladilo a on si jen našel důvod si svoji frustraci na něčem vyventilovat. V takových případech obvykle stačí, když pasažéra vyslechnu a nechám ho mluvit. On se vypovídá a uleví se mu (a s chutí se vrhne i na to kuře) (smích).
Velmi mě překvapilo chování pasažérů, když si jeden pasažér zapálil na toaletě. Spustil detektor kouře – s kolegy jsme ihned běželi a vtrhli dovnitř i s hasicími přístroji. Do kabiny se v ten moment vyvalilo obrovské množství kouře, ale pasažéři přesto dál seděli, koukali na filmy a nikoho to v podstatě nezajímalo. Tehdy jsem si potvrdila, že hláška „Všichni tady umřeme!“ se objevuje jenom v amerických filmech (smích).
Je toho ale mnohem víc, co pasažéři nevidí – od zdlouhavých příprav na servis a úklid až po to, jak sedíme na zemi u exitu s pasažérem a podáváme mu po zbytek letu kyslík.
Stereotyp o letuškách, který mě rozčiluje, vychází z toho, že pasažéři netuší (a ani nemůžou), co všechno práce letušky obnáší. Neví, jak náročný je dvouměsíční trénink a ani to, co se děje za oponou kuchyňky – budiž jim to odpuštěno (smích).
Co pasažéři vidí, je letuška, která je na začátku vítá a usazuje a po odletu jim servíruje jídlo, pití a občas kolem projede s vozíkem s Duty Free. Takže se tomu stereotypu, že je letuška v podstatě taková „vzdušná servírka“ ani nedivím. Však oni by přehodnotili, kdyby je taková servírka bezpečně evakuovala z hořícího letadla. Doufám ale, že to nikdy nezjistí (smích).
Další stereotyp je to, že piloti spí s letuškami. Příležitost sice dělá zloděje, ale to bychom mohli říct například i o kancelářských profesích, kde pracují muži a ženy, jen proto, že spolu sdílí pracovní dobu a prostor.
Komunikace probíhá přes palubní telefon, kdy si piloti zavolají k nám do kuchyňky, že potřebují nakrmit (smích). Vyberou si z menu pro posádku kokpitu. Kapitán i první důstojník mají na výběr z bezpečnostních důvodů jiná jídla. My je ohřejeme, naaranžujeme na tác a odneseme do kokpitu. Pokud se piloti nudí anebo nám chtějí dopřát chvíli klidu pryč od pasažérů a kolegů, zůstaneme a nezávazně si povídáme.
Pokud se například blíží turbulence, piloti nám předpokládanou dobu oznámí telefonem a taky nám sdělí, jestli bude třeba kromě pasažérů posadit i nás posádku.
Komunikace s kokpitem ale nemusí být jen čistě profesionální – umíme si ze sebe udělat i srandu. Pamatuju si, když jsem jednou nesla kapitánovi tác s jídlem a piloti mě na chvíli požádali, ať zůstanu a povídám si s nimi – což není nic neobvyklého, ve dvou se tam pochopitelně nudí (smích). Jak jsem tak stála nad středovým panelem se všemi těmi kontrolkami a čudlíky, všimla jsem si obrazovky, na které šla vidět palubní toaleta hned za kokpitem – zevnitř! V ten moment jsem si řekla, že na tuhle toaletu už nikdy nepůjdu! Vtipálci piloti nahráli do tabletu video prázdné toalety a schválně čekali na moji reakci (smích)!
„Hodným holkám a klukům“ bych doporučila to, co chybělo mně – zdravá asertivita a nastavení si hranic. Taky bych případným zájemcům o práci letušky Emirates ráda vzkázala, ať nepodceňují přípravu na Open Days a zatnou zuby během tréninku, protože teprve po ukončení výcviku je čeká to pravé „letuškování“.
S kolegy jsme si začali všímat, že spoustě nováčků z řad mladších kolegů chyběla pokora a vypadalo to, že se k aerolinkám hlásili hlavně proto, aby se mohli vyfotit v uniformě a dát si fotky na svá sociální média. Nevydrželi létat ani rok, protože nepočítali s tím, že je to tvrdá dřina, která mimochodem vyžaduje i úklid toalet (smích). Já jsem třeba na čistotu pedant, takže jsem si v úklidu vyloženě libovala (smích). Tak si rozmyslete, jestli je tahle práce opravdu pro vás, než přijdete na pohovor.
Přijde mi, že si spousta pasažérů myslí, že povinností letušky je usadit je na místo podle jejich výběru. Jenže výběr sedadla probíhá už dávno před nástupem na palubu a my nejsme povinni pasažéra posadit, kam si řekne. Kdysi jsme se mohli přetrhnout, abychom uprosili pasažéry, aby si vyměnili sedadla, jen aby spolu mohla rodina sedět. Jenže to se nelíbilo aerolinkám, protože jsme se nemohli věnovat pasažérům, kteří teprve nastupovali na palubu. Přesazování může zabrat spoustu času, a tak oceňujeme, když si to pasažéři vykomunikují mezi sebou. Povinností letušky není ani chování nebo krmení miminek, jak si někteří pasažéři myslí.
Pokud letí cestující k moři, přijdou na palubu kolikrát v kraťasech a tričku, ale už si neuvědomí, že je v letadle puštěná klimatizace. Chladnější prostředí zpomaluje růst mikroorganismů. V uzavřeném prostoru kabin, kde je hodně lidí na malém prostoru, by se při vyšší teplotě bakterie a viry množily rychleji. Studenější vzduch navíc pomáhá udržet komfort a snížit riziko nevolnosti. Takže je jedno, jestli si letíte zalyžovat, nebo se slunit někam k moři, ale na palubu je nutné obléct se tak, abyste nedrkotali zuby a případné vrstvy oblečení si pak na letišti mohli klidně sundat. Doporučuju teplákovku s kapucí a uzavřené boty. Není to sice podle poslední módy, ale na palubě letadla to oceníte. My taky, protože k vám nebudeme muset chvátat s kyslíkovou bombou, až nám omdlíte (smích).
Už na začátku létání jsem od kolegů slyšela nejrůznější historky, i tak mě některé věci šokovaly a rozesmutnily. Například africké země a chudoba, kdy nám na okýnko autobusu klepali lidé s různými znetvořeními a amputovanými končetinami. To byl obrovský kontrast oproti evropským městům nebo plážovým rezortům.
Každé místo má své krásy, ale ne vždy mi bylo umožněno je poznat. Těšila jsem se na prozkoumávání přírody v Johannesburgu, ale když vás varují už i na hotelové recepci, abyste raději nevycházeli z hotelu, uvědomíte si, že své prvenství jako jedno z nejnebezpečnějších měst na světě nezískalo náhodou.
Například v hotelu v Bangkoku, kde jsme s posádkou zůstávali, stékaly po skleněných zdech doslova potoky vody z místního vlhka. Uvnitř to pak bylo cítit plísní. Já ale Bangkok natolik milovala, že jsem si ten specifický pach plísně spojila s tím, že jsem zase ve své oblíbené destinaci a můžu si zajít na nefalšovanou thajskou masáž. Ten pach si pamatuju dodnes a pokaždé, když ho někde zacítím, vybaví se mi hezké vzpomínky (smích).
Takové letiště existuje (smích)? Pokud se mě ptáte jako letušky, pak nedokážu odpovědět, protože jsme na jídlo na letišti čas neměli a spíš na nás aerolinky apelovaly, abychom na veřejnosti nekonzumovali jídlo. A pokud jsme se chtěli napít a měli zrovna v posádce nadřízeného-pedanta, my letušky jsme musely použít brčko. Letuška Emirates v uniformě s taštičkou z „Mekáče“ taky není dobrou vizitkou. Letuška Emirates musí totiž působit jako stepfordská panička (smích). Najedli jsme se buďto ještě v hotelu, anebo se hladově vrhli na jídelní vozík až na palubě. Když tak nad tím přemýšlím, asi jsem nikdy ani jako pasažér nenarazila na nepředražené jídlo na letišti.
Než jsem si dočetla otázku, napadla mě úžasná hygienická dubajská vychytávka na toaletách (smích). V našich letuškovských ubytovnách byla hned vedle toalety zabudovaná „hadice“, která sloužila přesně k tomu samému co bidet – používám dodnes. Jo, na tomhle hygienickém návyku něco bude (smích).
Taky jsem nevědomě převzala od Thajců gesto, kterým vyjadřují úctu – bankovky při placení podávají zásadně oběma rukama. Můžou ještě spojit dlaně k sobě a lehce se uklonit, často pak následuje slovo „ká“ – zkratka od „kap khun ka“, což znamená „děkuji-prosím“. Dá se to použít univerzálně a na palubě to byla s kolegy naše oblíbená fráze.
Já myslím, že jsem toho na sebe práskla až moc (smích). Při psaní knih jsem vycházela z toho, že jsem si nejdřív všechny příhody zapisovala do deníků – a deníčku přece svěříte všechno (smích). Mým záměrem bylo nejen ukázat práci dubajské letušky takovou, jaká doopravdy je, ale zároveň jsem psaní brala jako terapii, která bude úspěšná jedině tehdy, když to ze sebe všechno dostanu (smích). Knihám jsem tak svěřila své niterné pocity a myšlenky – i ty, které se neodvážím říct nahlas. Odhalila jsem i svoji zranitelnost „hodné HSP holky“ a věřím, že se v tom najde spousta žen (a nejen těch!) a že jim moje zpověď třeba i pomůže. Abych to trochu odlehčila, jsem od přírody sarkastická a miluju černý humor, který nesměl v knihách chybět. Naštěstí mě za to čtenáři neukamenovali – naopak (smích).
Když se ocitnete v jiné kultuře a mluvíte s místními, neskutečně vám to rozšíří obzory – tak jako mně! Pokud je to jen trochu možné, naordinovala bych cestování naprosto všem! A není nutné, aby to bylo hned na konec světa, klidně postačí čas od času pocestovat za hranice k sousedům. Myslím, že by to prospělo hlavně věčně nabručeným a negativním Čechům. Kéž by se jen přestali zuby nehty držet své rodné hroudy, vydali se ven a nasáli pořádně atmosféru cizích krajů a dovolili si něco zažít a otevřít se tomu.
Když jsem se vrátila zpět do České republiky, ta všudypřítomná naštvanost na mě začala doléhat. I přesto mám Českou republiku ráda – hlavně naši krásnou přírodu, a tak jsem si řekla, že se nenechám a trochu se pokusím ozdravit přístup Čechů svým chováním s respektem a přátelskostí – a snad tím někoho i inspirovat nebo mu jen zlepšit den. Protože to, že vás v supermarketu seřve prodavačka jen proto, že jste si zapomněli předtím zvážit banány, není celosvětový fenomén (smích)!
Práce letušky mi taky umožnila získat nejrůznější zkušenosti, co se týče práce s různými typy lidí na palubě – ne všichni se chovali slušně a to byla častokrát ta největší praxe do života.
Asi vás nepřekvapí, že zdraví (smích). Dodnes řeším jeden zdravotní problém s očima a do toho mi zaléhají uši při běžných činnostech. Ale víte co? Kdyby mi někdo řekl, že to takhle bude, i tak bych do toho šla znovu! Letuška je totiž diagnóza (smích).
Zdroje: Autorský článek zpracovaný pro Kupi.cz, bývalá letuška Marika Mikušová