Povinná ruština od páté třídy, hesla jako disciplína a kázeň, přepisování dějin i neustálé omílání toho, komu vděčíme za osvobození. V socialistické škole se nehodilo mít vlastní názor, poslušnost byla prioritou. Jak na atmosféru ve vzdělávacích ústavech před rokem 1989 vzpomínají pamětníci?
Přísná pravidla a normy na všechno – i tak by se dalo popsat, jak to chodilo ve školství před rokem 1989. Stát dozíral bedlivě, všichni, včetně pedagogů, byli stále hodnoceni a kontrolováni. Na všechno existovaly regule, učebnice nevyjímaje. Vždy jen jedna byla ta správná, schválená. Po roce 1948 se začaly vydávat učebnice centrálně, nejinak na tom byl slabikář. Mnozí si pamatují na legendární slabikář s červenými deskami.
V roce 1976 došlo ve školství ke změnám. Rušila se devátá třída, místo toho ji nahradila povinná desetiletá výuka, tedy osm let na základní škole a dva roky zůstaly na vyučení nebo studium na střední škole, a spolu s touto reformou dostal novou podobu i slabikář. Bílé desky a na něm písmena ABC, to byla kniha, ze které se prvňáčci v kombinaci s Živou abecedou učili číst až do poloviny 90. let. Ano, to byla ta Ema, co mlela maso, a máma, která měla mísu, a také „letadlo letí nad řekou, před sebou cestu dalekou, loď pod ním zdá se maličká jako papírová lodička“.
Jakmile se žáci naučili číst, neminula je povinná četba – do rukou se jim dostaly ideologií protkané knihy, například Honzíkova cesta, Neználek či Odvážná školačka.
„Co jsem se naučila číst, tak jsem hltala písmenka. Dostupných knih ale tolik nebylo, ovšem když se mi do ruky dostala Odvážná školačka od Jevgenije Švarce, našla jsem svou hrdinku. Ideologický balast jsem tehdy nevnímala, s Maruškou jsem měla společné jiné věci a se dvěma copy, mašlemi a šátkem jsem vypadala jako ona,“ popisuje sedmdesátiletá Hana S., která poskytla i svou fotku z doby, kdy ještě netušila, že jednou nebude moct kvůli „špatnému“ původu a příbuzným emigrantům studovat to, co chtěla.
Doba si žádala své – trendy bylo šetřit a soutěžit. Žebříčky úspěšnosti se daly ve školách stavět ze všeho, od sběru starého papíru přes známky až po účast na brigádách.
„I když na dětství vzpomínám vlastně rád, jedna věc mě stále straší. Na zítra donést šípky, napsala soudružka učitelka do žákovské. Nebo kaštany či jiné byliny. Bydleli jsme v paneláku, kolem kterého se budovaly další paneláky, takže na zeleň člověk jen tak nenarazil. Naši neměli auto, nemohli jsme vyjet někam za město. Abych nenaštval učitelku a nepřišel o body, musela vypomáhat babička a s ní i půlka vesnice. My pak vlakem tahali kýble a nůše plné listů a bobulí. Zlatý sběr kovu, to se dalo zvládat i ve městě!“ nastiňuje své dětské trable sedmasedmdesátiletý Ota P.
Vše bylo organizované, včetně volného času. Nedobrovolně dobrovolné organizace jako Jiskry nebo Pionýr či SSM velely, že děti mají být vychovávané v duchu marxismu-leninismu.
„Já byla vždycky taková ta vzorná žákyně, co bez debat plní úkoly. Pravidelně jsem visela na tabuli cti a vyhrávala recitační a výtvarné soutěže. Asi jako jediná ze třídy jsem se tak naučila i zákony a slib pro jiskry, který jsme měli slavnostně skládat v tom pseudorodném domku Klementa Gottwalda. Hlaholila jsem přede všemi, že chci žít jako jiskra jasná pro svou krásnou zemi, aby byla šťastná, zatímco zbytku mlčících spolužáků nějací soudruzi připínali odznáčky. Ale já byla podle abecedy v řadě až poslední a ono na mě už nezbylo. Taková křivda! Odříkala jsem to za všechny, a nedostala nic. Kolektivního ducha jsem tehdy definitivně pohřbila a všechna setkání jisker a pionýrů jsem sabotovala, jak to šlo,“ vzpomíná pětačtyřicetiletá Jarmila T., která nakonec úspěšně vystudovala dvě vysoké školy a podniká.
K povinnému vzdělání patřila od 50. let minulého století branná výchova. Děti se již od útlého věku připravovaly na nejhorší. Aby se před možnými výpady nepřátel dovedly ubránit, trénovaly v hodinách hod gumovým granátem, práci s buzolou i poskytování první pomoci. Obzvlášť pečlivě se cvičila příprava na chemické útoky. To se pak vytáhly ze skříně plynové masky a začalo jejich nekonečné přeměřování a čištění. Někteří měli to „štěstí“, že jim byly masky vydány i do terénu, kde se nakombinovaly s pláštěnkami a igelitovými pytlíky – příprava na války všeho druhu se zkrátka nepodceňovala, protože socialistickou vlast měl před kapitalistickým nepřítelem povinnost bránit každý, mládež nevyjímaje.
„Pobíhání po lese v pláštěnkách a plynových maskách dvakrát příjemné nebylo, nikdy jsem si masku neuměla správně nasadit, prostě to nešlo, a soudružka učitelka mi stále vyhrožovala, že budu mrtvá. Přežila jsem to, asi i díky tomu, že se při měření ukázalo, že mám prostě moc velkou hlavu a žádná maska mi nesedí. Na střední škole už jsem díky tomuto handicapu mohla místo plazení se v masce sedět pod stromem a simulovat zraněnou,“ vzpomíná se smíchem šedesátnice Lenka V.
„Stravování ve školní jídelně ovlivňuje značně výživové zvyklosti dítěte a přispívá k pěstování správných zásad při stolování. Rodiče mají možnost sledovat jídelní lístek ve škole, a proto by měli doma pro děti připravovat jídla tak, aby co nejvhodněji doplňovala oběd nebo přesnídávku podávané ve škole. Sestava stravy ve školní jídelně jim může být vzorem pro sestavování jídelníčku, neboť obsahuje stravu, jež je pro děti nejvhodnější,“ káže se v materiálu ze semináře České socialistické společnosti pro vědu, kulturu a politiku v listopadu 1972.
Kdo si vybaví školní jídelnu z dob socialismu, zazvoní mu kdesi v hlavě pokyn „dojez to!“ a hned si představí přísné dozorující učitele i nelítostné kuchařky a jejich typické menu. Plýtvání se netolerovalo, přece jen měli všichni ještě pořád na paměti těžké válečné časy s nedostatkem jídla. Dojídat se muselo jak tučné maso, tak UHO – univerzální hnědá omáčka –, o mléčné či drožďové polévce ani nemluvě. Protože mléko a obecně mléčné výrobky patřily mezi to, co bylo dětem nejvíc doporučováno, dostávali mnozí žáci také mléčnou svačinu a dbalo se na to, aby ji zkonzumovali.
„O tom, že mám intoleranci na laktózu, jsem se dozvěděla až dlouho po revoluci. Do té doby jsem byla jen za nevychovaného spratka, který asi naschvál zvrací po mléčné přesnídávce. Nerada na to vzpomínám, stejně jako na školní jídelnu. Maso jsem často házela pod stůl nebo cpala zbytky do vázičky na stole. Ale špenát jsem milovala, jen jsem u jídla musela pořád vykřikovat fuj, abych držela basu se spolužačkami a nebyla za tu divnou, které šmakuje,“ říká pětapadesátiletá Daniela C.
Sedět ve školní lavici v předrevoluční éře s sebou pro žáky přinášelo i další úskalí, a to v podobě fyzických trestů. Učitel byl autorita, které nebylo radno odporovat. Pamětníci si dobře vybavují obávanou rákosku, tahání za uši i pedagogy, kteří po provinilcích házeli svazek klíčů nebo mokrou houbu od tabule.
„Ve třídě jsem jako nejvyšší vždycky seděl vzadu a coby celkem schopný žák jsem dostal úkol starat se o nástěnku, která byla přímo vedle mě. V květnu, když se slavilo osvobození, na ní vždycky krásně voněly připíchnuté šeříky, ale jakmile se blížilo VŘSR, pokaždé se ve mně ozvala hlodavá vzpomínka na mé první funkcionářské období nástěnkáře. Tehdy jsem měl nakreslit Auroru a k ní rudou hvězdu. Což o to, křižník se mi povedl, soudružka učitelka dílo chválila, ale než doběhla s šablonou na hvězdu, vyrobil jsem ji svépomocí. Na cípech jsem nešetřil, inspiroval jsem se starými obrázkovými knížkami od mé silně věřící babičky. Nad lodí tak plápolala betlémská hvězda a soudružka učitelka mi v rozrušení vlepila facku. První a poslední v mém životě,“ popisuje jeden ze silných školních momentů padesátiletý Petr Č.
Dnes by nic podobného ve škole nezažil, stejně jako ostatní respondenti, kteří byli ochotni podělit se o své jedinečné vzpomínky.
Zdroje: Kupi.cz; Dítě a jeho sociální prostředí, Praha 1973; vzpomínky pamětníků