Česko zažívá další tropické dny a teploty se podle meteorologů mohou na konci června znovu dostat až k 35 °C. Pro mnoho zaměstnanců to neznamená jen nepříjemnou cestu do práce, ale i přehřátou kancelář, sklad, výrobní halu, kuchyni nebo celodenní práci venku na slunci. Má zaměstnanec v takové situaci nárok na klimatizaci, delší přestávky, ochranné nápoje nebo dokonce odmítnutí práce? Pravidla existují, ale nejsou tak jednoduchá, jak se často říká.
Když se venku přehoupnou teploty přes třicítku, začíná se v práci opakovat stejná otázka: „Musím tady opravdu sedět nebo stát celý den?“ Odpověď záleží na tom, jakou práci člověk vykonává, v jakém prostředí pracuje a jak velkou zátěž horko pro jeho organismus představuje.
České právo neříká, že při určité venkovní teplotě mají všichni automaticky nárok na volno nebo zkrácenou směnu. Zároveň ale neplatí ani to, že zaměstnavatel může vedro ignorovat. Zátěž teplem patří mezi rizikové faktory pracovních podmínek a zaměstnavatel musí přijímat opatření, aby práce neohrožovala zdraví zaměstnanců.
První věc, kterou je potřeba rozlišit, je obyčejná pitná voda a ochranný nápoj. Nejde o totéž.
Pitnou vodu musí mít zaměstnanci na pracovišti zajištěnou obecně. Nařízení vlády uvádí, že prostor určený pro práci musí být zásoben pitnou vodou v množství postačujícím pro pití zaměstnance a také pro zajištění předlékařské pomoci.
Ochranný nápoj je už zvláštní opatření při zátěži teplem nebo chladem. Zaměstnavatel ho poskytuje bezplatně tehdy, když jsou splněny podmínky podle zákoníku práce a nařízení vlády. Státní úřad inspekce práce uvádí, že povinnost poskytovat ochranné nápoje vychází z § 104 odst. 3 zákoníku práce a konkrétní pravidla stanovuje nařízení vlády č. 361/2007 Sb.
Zjednodušeně řečeno: vodu na pití má mít zaměstnanec k dispozici vždy, ale ochranný nápoj vzniká jako nárok až při určité zátěži teplem.
„Zaměstnanci často zaměňují pitnou vodu a ochranný nápoj, ale z pohledu BOZP jde o dvě rozdílné věci. Pitná voda musí být na pracovišti dostupná obecně. Ochranný nápoj je až konkrétní opatření při zátěži teplem nebo chladem a má nahradit část tekutin a minerálů, které zaměstnanec při práci ztrácí,“ vysvětluje pro Kupi.cz odborník na bezpečnost práce Jan Zlámal.
Ochranný nápoj nemá být benefit, odměna ani „něco studeného, co firma koupí navíc“. Jeho smyslem je nahradit část tekutin a minerálních látek, které tělo při práci ztrácí potem a dýcháním.
Nařízení vlády stanovuje, že hygienický limit ztráty tekutin při zátěži teplem je 1,25 litru za osmihodinovou směnu. Pokud ztráta tekutin tento limit překročí, řeší se jejich náhrada podle třídy práce a teploty na pracovišti. Ochranný nápoj má při zátěži teplem nahradit nejméně 70 % ztráty tekutin a minerálních látek za osmihodinovou směnu.
„Takový nápoj musí být zdravotně nezávadný, nesmí obsahovat více než 6,5 hmotnostního procenta cukru a u mladistvých nesmí obsahovat žádný alkohol. U méně fyzicky náročných prací se obvykle počítá s pramenitou vodou, slabě mineralizovanou minerální vodou nebo vodou obdobné kvality. U těžších prací může být potřeba i středně mineralizovaná voda, ale jen v části celkové náhrady tekutin,“ vysvětluje Zlámal.
Sladká limonáda, energetický nápoj nebo káva proto nejsou automaticky vhodným řešením. V praxi často stačí správně zajištěná pitná nebo minerální voda, ale musí odpovídat konkrétním podmínkám práce.
Velký omyl je představa, že existuje jedna teplota, při které „už se nesmí pracovat“. Pravidla se liší podle energetické náročnosti práce. Jinak se hodnotí administrativní pracovník sedící u počítače, jinak prodavač stojící za pokladnou, skladník, kuchař, řidič autobusu, pekař nebo stavební dělník.
Nařízení vlády rozděluje práce do tříd podle fyzické náročnosti. Čím náročnější práce je, tím dříve může horko představovat riziko. Tělo si totiž nevyrábí teplo jen z okolního prostředí, ale i vlastní fyzickou prací.
U práce třídy I, tedy typicky administrativní práce vsedě s minimální pohybovou aktivitou, se náhrada tekutin podle tabulky řeší zhruba při teplotách od 31 °C.
U práce třídy IIa, kam může spadat lehká manuální práce, práce pokladních nebo řízení osobního vozidla, se náhrada tekutin řeší zhruba od 27 °C.
U práce třídy IIb, například u některých řidičů, prodavačů, mechaniků nebo pracovníků v potravinářské výrobě, už se tabulka pohybuje od 24 °C.
U práce třídy IIIa, kam mohou spadat skladníci, pekaři, řezníci, pracovníci ve výrobě nebo lidé při údržbě, se náhrada tekutin řeší přibližně od 20 °C.
U fyzicky těžších prací, například ve stavebnictví, lesnictví, hutních provozech nebo při manipulaci s těžkými břemeny, se zátěž teplem řeší už při ještě nižších hodnotách.
To může na první pohled působit zvláštně. Proč by se u těžké práce řešilo horko už při 15 nebo 20 °C? Důvod je jednoduchý: člověk při fyzické práci produkuje výrazně více vlastního tepla a tělo se mnohem rychleji přehřívá.
Další časté zjednodušení zní: „V kanceláři je 30 stupňů, takže mám nárok jít domů.“ Takto to nefunguje. Při hodnocení zátěže teplem se nebere v potaz jen obyčejná teplota vzduchu. Rozhoduje také rychlost proudění vzduchu, vlhkost, sálavé teplo, výsledná teplota kulového teploměru, operativní teplota, přímé slunce, typ oděvu a fyzická náročnost práce. U venkovních pracovišť se zátěž teplem hodnotí podle výsledné teploty kulového teploměru.
Proto může být situace ve dvou firmách úplně jiná. Jinak se bude posuzovat klimatizovaná kancelář, jinak plechový sklad bez proudění vzduchu, pekárna s pecemi, restaurační kuchyně, autobus bez funkční klimatizace nebo práce na silnici na přímém slunci.
Automatický nárok na klimatizaci zákon nezavádí. Zaměstnavatel ale musí zajistit bezpečné pracovní podmínky a zátěž teplem řešit. Někde to může znamenat klimatizaci, jinde větrání, zastínění, ventilátory, úpravu pracovního tempa, přesun náročnější práce na chladnější část dne, častější střídání zaměstnanců, ochranné nápoje nebo bezpečnostní přestávky.
Klimatizace tedy není jediná možná odpověď. Pokud ale zaměstnavatel o problému ví a zaměstnanci dlouhodobě pracují v podmínkách, které neodpovídají požadavkům na ochranu zdraví, nestačí říct, že je prostě léto.
U těžších prací nebo při překročení přípustných hodnot zátěže teplem může být nutné zavést režimová opatření. Nařízení vlády počítá u prací třídy IIb až V s režimem střídání práce a bezpečnostními přestávkami, pokud nejsou dodrženy přípustné hodnoty zátěže teplem.
Tady je potřeba být přesný. Neznamená to, že zaměstnanec má při tropickém dni automaticky právo odejít z práce dřív. Znamená to, že zaměstnavatel musí práci zorganizovat tak, aby zaměstnanec nebyl vystaven nadměrné zátěži teplem déle, než je přípustné. V praxi může jít o střídání lidí, přesun části práce, častější přestávky, pobyt v chladnějším prostoru nebo změnu rozvržení práce.
Zkrácení směny tedy může být jedním z řešení, ale není to univerzální nárok pro každého zaměstnance v horkém dni.
Nařízení vlády pracuje také s pojmem mimořádně teplý den. Tím je den, kdy nejvyšší teplota venkovního vzduchu dosáhla více než 30 °C. U lehčích prací třídy I a IIa na nevenkovním pracovišti s neudržovanou teplotou se v takovém případě neuplatňuje posouzení stejně jako v běžných podmínkách, ale musí se řešit náhrada ztráty tekutin podle tabulky.
Pro běžného zaměstnance je důležité hlavně to, že ani přehřátá kancelář není automatickou vstupenkou domů. Zaměstnavatel ale musí v horkých dnech myslet na pitný režim, větrání, zastínění a další rozumná opatření. Pokud se teplota blíží extrémním hodnotám a práce je fyzicky náročná, situace už se posuzuje mnohem přísněji.
Velmi citlivá otázka zní: může zaměstnanec kvůli vedru odmítnout práci? Ano, ale pouze ve výjimečné situaci.
MPSV uvádí, že zaměstnanec je oprávněn odmítnout výkon práce, která bezprostředně ohrožuje jeho život nebo zdraví, případně život nebo zdraví jiných osob. Takové odmítnutí nelze posuzovat jako nesplnění povinnosti zaměstnance. Zároveň ale platí, že zákon nechrání účelové nebo nedůvodné odmítnutí práce.
Jinými slovy: samotné horko nebo nepříjemný pocit nestačí. Jiná situace by ale byla, pokud by například člověk pracoval na přímém slunci při extrémní zátěži, nebyla by zajištěna voda, ochranné nápoje ani přestávky, zaměstnanec by měl příznaky přehřátí a práce by bezprostředně ohrožovala jeho zdraví.
„V takové situaci je vhodné jednat klidně a věcně. Upozornit nadřízeného, popsat konkrétní problém, požádat o opatření a pokud možno si vše zaznamenat. Prostě nepřijít do práce s odkazem na vedro by mohlo být riskantní,“ radí Zlámal.
Pokud zaměstnavatel nezajišťuje pitnou vodu, neřeší extrémní teploty, neposkytuje ochranné nápoje tam, kde na ně vzniká nárok, nebo nechává zaměstnance pracovat v podmínkách, které mohou ohrozit zdraví, je možné obrátit se na příslušné orgány.
U mikroklimatických podmínek, zátěže teplem a ochranných nápojů je důležitá krajská hygienická stanice. SÚIP sám uvádí, že problematika mikroklimatických podmínek spadá mezi hygienické požadavky na pracoviště a kompetenčně patří orgánům ochrany veřejného zdraví, tedy zejména krajským hygienickým stanicím.
Inspektorát práce může být důležitý u širších pracovněprávních a BOZP souvislostí, ale při samotném posuzování horka na pracovišti bývá klíčová hygiena.
Vedro na pracovišti se často zlehčuje. Jenže přehřátí organismu, dehydratace, bolesti hlavy, únava nebo ztráta soustředění mohou být nejen zdravotním problémem, ale také rizikem pro bezpečnost práce. U řidičů, pracovníků ve skladech, kuchyních, výrobě nebo stavebnictví může mít přehřátí mnohem vážnější následky než jen nepříjemný pracovní den.
Pro zaměstnance je proto dobré vědět, že nárok na klimatizovanou kancelář nebo volno kvůli vedru automaticky nemají. Mají ale právo na bezpečné pracovní podmínky, pitnou vodu a při splnění zákonných podmínek také na ochranné nápoje a režimová opatření. A zaměstnavatel by měl v tropických dnech jednat dřív, než se z běžného letního nepohodlí stane zdravotní problém.
Zdroje: Autorský text Kupi.cz, nařízení vlády č. 361/2007 Sb., zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, Státní úřad inspekce práce, MPSV, Krajská hygienická stanice Olomouckého kraje, Krajská hygienická stanice Středočeského kraje, České noviny/ČHMÚ